Hudební Rozhledy

Maškarní ples v Národním

Anna Šerých | 11/17 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Anda-Louise Bogza v roli Amélie

Maškarní ples Giuseppa Verdiho je opera muzikantsky delikátní, kulminuje autorovu kompoziční zručnost, je jeho třiadvacátá z osmadvaceti. Sám si vybral téma a svého libretistu Antonia Sommu do své představy a hudebního schématu důsledně vsunul. Fundament děje se opírá jako u většiny Verdiho oper o skutečnou dějinnou událost, švédský král Gustav III. byl v říjnu 1792 zastřelen na maškarním plese, který uspořádal. Historické pohnutky činu byly politické, Verdi fabuluje drama milostné a zpracoval je ze všech svých oper patrně nejsilněji, drama milostného trojúhelníku, vraždu ze žárlivosti, ačkoliv celé to milostné vzplanutí bylo touhou čistě platonickou.

Inscenátoři vsadili děj do královského paláce, do sálu s monumentálním sloupovím a dominantní kostkou černobílé dlažby. Pepito je i výrazný vzor obleků pážete Oskara, role tentokrát přiznaně ženské, rozverně laškující. Ostatně tak to jejímu koloraturnímu partu v souznění s královým tenorem i basy zrádců nejlépe sedí. Salón má pouze jednoduchý trůn, v zadním sloupořadí jsou antické busty. Celé představení je černobílé, v černých oblecích jsou i sbory, neindividualizované, další a výmluvnou barvou je rudá červeň. Elegantní prázdno prostoru efektně podtrhuje samotu krále, zvlášť když za sebou táhne předlouhý honosný královský plášť a máchá žezlem (ačkoliv ranní audience žezlo ani nevyžaduje). Prázdno scény nechává pěvce vyzpívat velké árie sice v centru, ale naveliko jako na forbíně, což prvému dějství a výstupům krále, pážete i v podstatě statickým sborům vyhovuje. Rudý závěs v pozadí, rudé lustry a rudá nasvícení promění královský sál v salón věštkyně Ulriky. Není cikánka odněkud z chýše, ani černoška, jak předepisuje tzv. bostonská verze opery, inscenátoři ji nastrojili jako kabaretní divu v černém, s kloboučkem, femme fatale, každému určuje osud. Tentokrát má velká černá křídla, je anděl smrti, ďábelský, výstižně, vždyť k platnosti a pravdivosti svého věštění vzývá pokaždé Satana. Sílu její moci (ostatně Amélie se jí ve všem podřídila) naznačili inscenátoři v druhém dějství, když jako opuštěné tajemné místo, na které k půlnoci přichází Amélie najít léčivou bylinu na nedovolenou lásku, zůstává Ulriččina věštírna, žárovkové rámy zrcadel toaletních stolků ozařují černý prostor, ze zásuvek stolků vyhazuje černé peří Ulrika i Amélie, aby našly lék. Zde se odehraje i fatální setkání Amélie s Gustavem, jejich fatální vyznání lásky (vrcholné duo opery). Následnou konfrontaci s Améliiným manželem, který ji má odvést do bezpečí, aniž by ji identifikoval, bohužel, inscenátoři neřešili. Amélie má na hlavě jakýsi opulentní henin, bílý kotouč, možná efektní, ale zcela proti sledu děje, znemožňuje, aby se zahalila, a silná Renatova přísaha, že neznámou dámu inkognito doprovodí, je zcela mimo. Dominantou aktu se tak nestává tragický Renatův výkřik, poznání, že převádí svou ženu, ale posměvačné chachacha protikrálovských spiklenců. Ostatně je úchvatným produktem Verdiho kompoziční bravury, střídá neomylně a bez prodlev momenty velkého napětí, dramatu či lyriky s pasážemi jakoby žertu, odlehčení. (Sbory kvalitně nastudoval Pavel Vaněk.) Manželský konflikt – Renato svou mužskou zhrzenost a společenské zhanobení míní vykoupit jedině Améliinou smrtí – se odehrává v ložnici, manželský vztah byl zneuctěn, manželská postel je zde kus nábytku, po kterém se šlape. Na postel vyskočí a hřímá z ní Renato (na hraně únosné teatrálnosti s pistolí v ruce), sedí a šlapou po ní i příchozí. Dost výmluvné asociační sdělení, dokonce s akcentem, postel se posléze přesune do pozadí a v následující scéně, při Gustavově vzpomínání, stojí nasvícená v pozadí královského sálu. Jiný akcent tvoří velký žárovkový nápis desiderio, sjíždí na scénu a zabydluje prostor, právě když Gustav zpívá svou předtuchu, že touha spatřit znova Amélii mu bude osudnou. Scéna maškarního plesu je decentně velkorysá, zábava tanečníků nepřekáží vnímat drama posledního setkání Amélie s Gustavem, přišla jej varovat, chvíle loučení, chvíle smrti – je zastřelen, stačí jen ještě vyznat svou nevinu. Noc hrůzy, noc odpuštění.

Scénu a kostýmy navrhl Marek Cpin a z celého představení je zřejmé, že s režisérem Dominikem Benešem pracovali v souhře. Stejně tak je zřejmé, že dobré nápady provází ještě i profesní mládí. Hudební nastudování je děravé závažněji: Maškarní ples je titul, který existuje v dobré dvacítce nahrávek, máme jej zvukově zažitý, ale i bez této danosti je zřejmá drsnost a strohost projevu, neodpustitelná v díle, kde právě závažnost hudby a zpěvu je nejmocnější. Orchestr Opery Národního divadla (hudební ředitel Opery ND a dirigent Jaroslav Kyzlink) disponuje výbornými hráči, chvátá však i v místech, kde ritardando by bylo vhodné, nefunguje dokonale souhra s pěvci (to neplatí třeba o fagotu proplétaném se sopránem). U prvé národní scény třeba mít nároky prvotřídnosti.
Pěvecké obsazení prvé premiéry blýskalo hostujícími jmény, méně výkony: Veronika Dzhioeva (Amélie) má mohutný soprán, její velkooperní manýry nejdou po smyslu zpívaného a vysokými tóny žel neoslňuje. Slovenský tenorista Michal Lehotský má roli Gustava zažitou, zpíval ale bez uvolněnosti, s pěveckým vypětím v exponovaných místech, přesvědčivou vervu měl maďarský barytonista Michele Kalmandy (Renato). Potěšily jak Marie Fajtová (Oscar) koloraturní samozřejmostí a hereckým šarmem, tak i Veronika Hajnová (Věštkyně Ulrica). Jiří Brückler v malé roli Christiana ukázal svou pěveckou připravenost. Diváci druhé premiéry měli zážitky mnohem kvalitnější díky krásnému souznění hlavních postav: vévodí Anda-Louise Bogza, její Amélie skutečně vyjadřuje emoce ženy zmítané v osudí lásky, Peter Berger je přesvědčivě statečný a roztoužený král Gustav a Svatopluk Sem ztvárňuje Renata s hereckou a hlasovou suverenitou. Eliška Weissová má roli Ulriky už dříve zpracovanou, její samozřejmý výkon tomu nasvědčoval. Nejvyšší trumf toto zahájení sezony nevytáhlo, ale publikum si Maškarní ples jistě oblíbí.

Praha, Národní divadlo – Giuseppe Verdi: Maškarní ples. Hudební nastudování a dirigent Jaroslav Kyzlink, režie Dominik Beneš, scéna a kostýmy Marek Cpin, světelný design Daniel Tesař, pohybová spolupráce Béla Kéri Nagy, sbormistr Pavel Vaněk. Premiéry 5. a 7. 10. 2017.

Nahoru | Obsah