Hudební Rozhledy
Osmdesátiny rozhlasových symfoniků
I hudební tělesa mají své dějiny a svá jubilea. Mezi třemi pražskými symfonickými orchestry, jež po desetiletích práce připomínají veřejnosti právem plody svého úsilí, je „služebně“ nejstarší Česká filharmonie, jejíž vznik kladou historikové do roku 1896. V roce 1934 založil dirigent a organizátor Rudolf Pekárek orchestr FOK. Někde uprostřed těchto vročení pak stojí Symfonický orchestr Českého (do roku 1993 Československého) rozhlasu v Praze. Povaha a obsah činnosti tělesa, jehož zrod si vynutila existence a rozvoj jednoho z nejdůležitějších prostředků moderní masové komunikace, mají ovšem specifický charakter, jímž se orchestr odlišuje od obou už zmíněných.
I když hudba nechyběla ani v programu prvního pravidelného vysílání společnosti RADIOJOURNAL 18. května 1923, byla účast čtveřice hudebníků v tomto prvním pořadu jen provizoriem. To vydrželo tři léta: pak se ukázalo, že trvale s hostováním několika muzikantů vystačit nelze. 1. srpna 1926 přijal rozhlas do svých stálých služeb prvních šest profesionálních hudebníků. Prvním jejich dirigentem se stal zkušený praktik Jožka Charvát (1884–1945), který ovšem angažoval dalších čtrnáct externistů, aby mohl do programu zařadit díla Zdeňka Fibicha, Ludwiga van Beethovena, Antonína Dvořáka a Bedřicha Smetany. O rok později (1927) už měl Charvát k dispozici sedmadvacet hráčů, mezi nimiž nechyběli špičkoví umělci (František Daniel, Vojtěch Frait, Bedřich Ších, Bedřich Jaroš ad). Od toho roku působil v rozhlase i pianista a dirigent Otakar Pařík, který tu pak zůstal až do konce druhé světové války. Po Charvátově odchodu do opery Národního divadla (1928) převzal šéfovskou taktovku Otakar Jeremiáš, v němž rozhlasový orchestr získal mimořádně významnou uměleckou osobnost.
Orchestr byl založen pro potřeby denní vysílací praxe – a z tohoto určení vyplynulo i jeho hlavní poslání. Protože však tehdejší vedení hudebního vysílání svěřovalo nejzávažnější umělecké úkoly České filharmonii, ozvali se sami muzikanti s protestem, v němž žádali, aby populární a lehká hudba byla omezena na co možná nejmenší míru a aby tak byly vytvořeny časové možnosti pro studium „vážných“ programů. Jeremiáš tohoto spontánního podnětu dokonale využil a prosadil promyšlenou dramaturgickou koncepci, v níž měla vedle světové hudby své pevné místo především tvorba českých autorů.
V roce 1936 měl orchestr už sedmdesát členů; než jeho další rozvoj zásadně v roce 1939 ovlivnila okupace Československa nacisty, bylo to už – především díky Jeremiášovi – zcela konsolidované a umělecky zdatné těleso, k němuž patřili i sólisté (Věra Řepková, Oldřich Letfus, Erwin Schulhoff, Emil Leichner st., Vojtěch Frait, Josef Pošta, Bohuš Heran ad.) a Ondříčkovo kvarteto. Okupační režim omezil nebo zcela zastavil prezentaci uměleckých projevů, jež mohly podporovat hnutí odporu proti nacismu. Díky pracovníkům hudební redakce byly však i v této době nahrávány a do programů zařazovány skladby, jež posilovaly národní vědomí.
V roce 1935 byl sice Otakar Jeremiáš jedním z predestinovaných umělců, kteří se měli ujmout vedoucí funkce v opeře Národního divadla; protože však byl správcem jmenován Václav Talich, Jeremiáš zůstal v čele orchestru až do května 1945. Po dvouletém „bezvládí“ (1945–47) se 1. září 1947 stal novým šéfdirigentem Karel Ančerl. V dramaturgii mohl tento tehdy už zkušený umělec navázat na Jeremiáše, který totiž položil na pulty Rozhlasových symfoniků i party děl Bohuslava Martinů, provedl Dvořákovo oratorium Stabat mater či Janáčkovu Glagolskou mši. Ančerl tento záběr dále rozšířil o skladby Igora Stravinského, Arthura Honeggera, z českých tvůrců pak prosazoval Vítězslava Nováka, Otakara Jeremiáše, Išu Krejčího ad.
Po relativně krátké éře Ančerlově, který se po třech letech práce v rozhlase stal pro příští dvě dekády šéfem České filharmonie, byl v roce 1950 do čela rozhlasového orchestru postaven Alois Klíma. Tehdy pětačtyřicetiletý dirigent měl pro rozhlasový styl práce, který musel počítat s převahou nahrávání ve studiu, ale také s veřejnými koncerty, takřka ideální předpoklady. Klíma, známý pohotovými reakcemi při detailní práci s orchestrem, vysokou muzikálností a citem pro detail, působil v šéfovské funkci až do začátku sedmdesátých let. Nastudoval mj. díla Johanna Sebastiana Bacha (Magnificat), Hectora Berlioze (Faustovo prokletí), Dmitrije Šostakoviče (Symfonie č. 8) i soudobých českých skladatelů Emila Axmana, Václava Dobiáše, Otakara Jeremiáše, Klementa Slavického ad. Klímovým spolupracovníkem se v roce 1961 stal mimořádně talentovaný dirigent Václav Jiráček. Jeho velmi slibnou uměleckou dráhu však přerušila tragická smrt při havárii dopravního letadla. V roce 1951 přišel do rozhlasu Josef Hrnčíř (nar. 1921), který byl později (1956) pověřen vedením menšího Pražského rozhlasového orchestru a i po jeho zániku zůstal v rozhlase až do svého odchodu do důchodu (1996). Hrnčíř zůstával ve stínu Aloise Klímy i po něm přišedších šéfdirigentů. Málo se ví o tom, že Hrnčíř, který jako pověřený šéf překlenul dvojí čas interregna v letech 1971–74 a znovu pak 1978–82, provedl a nahrál v Hamburku a v Hannoveru všechny symfonické skladby svého milovaného autora Josefa Suka... V rozhlase působil od roku 1952 i další nadaný mladý dirigent Jiří Stárek, který v roce 1968 odešel do emigrace. Zapomenout nelze ani na Václava Talicha, jemuž Nejedlého zášť znemožnila po válce další působení v České filharmonii i v Národním divadle: Talich byl od roku 1953 uměleckým poradcem rozhlasového symfonického orchestru a natočil s ním snímky, které představují nejcennější hodnoty tzv. Zlatého fondu rozhlasových nahrávek (Smetanův Pražský karneval, Wagnerova předehra k opeře Tristan a Isolda aj). Talichovy snímky zásadně ovlivnily další dirigentské generace.
V průběhu času spolupracovali s orchestrem četní další domácí i zahraniční dirigenti. Jmenujme alespoň dr. Václava Smetáčka, brněnského Janáčkova žáka Břetislava Bakalu, Václava Neumanna, Jaromíra Nohejla a Josefa Vlacha z českých, Hermanna Abendrotha, Franze Konwitschnyho a Charlese Muncha ze zahraničních hostů.
Po odchodu Aloise Klímy do důchodu (1973) převzal šéfovskou taktovku Jaroslav Krombholc. O jeho kvalifikaci pro daný úkol nebylo pochyb: jak napsal Václav Holzknecht, Krombholc „navíc má po Talichovi onen pronikavý a podrobně studijní přístup a vyžaduje jeho splnění...“ Když musel Jaroslav Krombholc ze zdravotních důvodů z pozice šéfdirigenta v roce 1979 odejít, vystřídal ho František Vajnar. Ten vedle zkušeností z působení v opeře věnoval v dalším šestiletém období pozornost například i scénickým melodramům – zejména skladbám Jiřího Antonína Bendy (Ariadna na Naxu, Médea).
Zatím poslední, zároveň však nejdelší kapitolou z historie Symfonického orchestru Českého rozhlasu, která znamenala kvalitativní proměnu, dynamický růst a zásadní obrat ve vnímaní SOČRu hudební veřejností, je éra šéfdirigenta Vladimíra Válka (nar. 1935). Do čela orchestru nastoupil už jako zkušený umělec (mj. byl v letech 1975–1987 dirigentem Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK) na podzim roku 1985 a bezprostředně přistoupil k řešení několika závažných problémů. Na cestě za zásadním zvýšením umělecké úrovně výkonů tělesa přivedl sem nadané mladé instrumentalisty (Jiřího Hnyka, Vlastimila Kobrleho, Pavla Ludvíka, Marka Zvolánka, Štěpána Koutníka, Jaroslava Kubitu, Jiřího Hoška, Janu Brožkovou ad.). Od hráčů vyžadoval špičkové výkony, důsledně při nastudování skladeb propracovával detaily, přinesl do projevu orchestru osobité reprodukční pojetí hraných skladeb. Tak vytvořil předpoklady k otevření dveří z nahrávacího studia do koncertního sálu: zvýšil počet abonentních koncertů v každé sezoně, přenesl těžiště veřejných koncertů ze Smetanovy síně do Rudolfina a získal nesrovnatelně větší zájem pražské hudební veřejnosti o koncerty SOČRu; právě abonentní řada Rozhlasových symfoniků patří k těm nejvyprodanějším v Praze. Příčinu hledejme v tom, že Válek nabídl bohatší a přitažlivější dramaturgickou náplň abonentních večerů. Třetím důkazem Válkova úspěchu se stal průnik tělesa do zahraničí: SOČR se stal postupně pravidelným hostem ve většině evropských zemí, ale od roku 1986 také v USA, v Jižní Koreji a zejména v Japonsku, kam zajíždí každé dva roky na umělecká turné s vynikajícími sólisty (Mischa Maisky, Stanislav Bunin). Renomé tělesa a proslulost jeho šéfdirigenta jsou spojitými nádobami: Válek byl a je podnes vítaným hostem českých i zahraničních těles, a tak je i hostování Rozhlasových symfoniků v zahraničí často podmiňováno jeho osobní účastí. V letech 1996–2006 byl Válek stálým dirigentem České filharmonie, od roku 2004 je také šéfdirigentem Slovenské filharmonie. Válek realizoval nejen četné rozhlasové snímky, ale i úctyhodný počet nahrávek pro gramofonové firmy. Komplety Dvořákových a Čajkovského symfonií, takřka kompletní soubor Schulhoffova orchestrálního díla pro firmu Supraphon, snímky pro Pony Canyon, pro vydavatelství Českého rozhlasu Radioservis a další vydavatele dokumentují aktuální vysokou uměleckou úroveň tělesa. Více než dvacetiletá éra Vladimíra Válka přinesla orchestru zásadní upevnění jeho postavení v českém hudebním životě.
Ve stručném časopiseckém textu nelze zachytit všechny detaily osmdesátileté historie rozhlasového tělesa. Chtěli jsme však v souvislosti s „kulatým“ jubileem zaznamenat alespoň uzlové body vývoje a s potěšením konstatovat, že z původní dvacítky hudebníků vyrostlo od roku 1926 prvotřídní umělecké těleso, jemuž patří nezastupitelné místo v českém hudebním životě a jež se stalo důstojným reprezentantem české hudební kultury ve světě.