Hudební Rozhledy

Portréty velkých klavíristů 20. století VII

XI. LANG LANG

Miloš Pokora | 11/17 |Studie, komentáře

Lang Lang

V roce 1999, když mu bylo sedmnáct, ho klavírista Earl Wild nazval „J. Lo (pozn. autora: Jennifer Lopez) klavíru“. Roku 2004 se stal v rámci Dětského fondu UNICEF mezinárodním velvyslancem dobré vůle. O pět let později ho britský deník Time zařadil mezi sto nejvlivnějších lidí světa a tentýž rok vstoupil do síně slávy časopisu Grammophone. Slavná firma Steinway na jeho popud vyrobila a po něm pojmenovala speciální klavíry určené dětem. Je zván do sídel nejvýznamnějších světových státníků a zprávy o něm i ukázky z jeho aktivit doslova zaplavují média. Ano, o čínském klavíristovi Lang Langovi se hovoří a píše pořád. Přestože je mu dnes teprve 35 let. Ale jaký je ve skutečnosti a v čem tkví jeho charisma?

Životní běh
Lang Lang se narodil 14. 6. 1982 v sedmimilionovém městě Šen-jang v čínské provincii Liao-ning a jeho otec Lang Guoren, zapálený hráč na erbu (tradiční čínské dvoustrunné housle), patří k váženým členům rodu, jehož kořeny sahají až k potomkům staré mandžuské dynastie. Sám Lang Lang se svěřil, že jeho první doteky s hudbou se odehrály, když mu byly dva roky a sledoval epizodu „Koncert kočky“ ze známé animované filmové série „Tom a Jerry“, hudebně podkládanou Lisztovou 2. uherskou rapsodií. Jméno Liszt mu samozřejmě ještě nic neříkalo, ale hudba ano. Sám začal hrát jako tříletý a v pěti letech, kdy získal první místo na klavírní soutěži ve svém rodném městě, už předváděl první veřejné recitály. Přesto nebyl o čtyři roky později přijat (údajně pro nedostatek talentu) na Ústřední pekingskou konzervatoř a teprve o rok později se ho na této škole ujal profesor Zhao Ping-Guo. Roku 1993 získal v pekingském dětském klání klavírní pohár Xing Hai Cup a roku 1994, to mu bylo dvanáct, si odvezl první cenu z Mezinárodní soutěže pro mladé klavíristy v Ettlingenu. O rok později už předváděl oba sešity Chopinových etud, získal 1. cenu v Čajkovského mezi-národní soutěži mladých hudebníků v Moskvě (předstupeň slavné soutěže stejného jména), zahrál si druhý Chopinův klavírní koncert s Moskevskou filharmonií a rok nato vystoupil na televizí přenášeném inauguračním koncertě Čínského státního orchestru, jemuž byl přítomen čínský prezident. V roce 1997 odjel se svým otcem do USA, kde začal studovat pod vedením Gary Graffmana na filadelfském Curtis Institute of Music. Roku 2001 se vydal s Jurijem Těmirkanovem a Filadelfskou filharmonií do Pekingu, kde hrál ve Velké síni lidu před 8000 posluchači. To už vystupoval při takových příležitostech jako Proms nebo v takových sálech jako Carnegie Hall a Royal Albert Hall. Obrovský ohlas vzbudilo roku 2003 jeho první CD, na němž nahrál s Danielem Barenboimem a Chicagským symfonickým orchestrem koncerty Čajkovského a Mendelssohna. V témže roce debutoval s Berlínskou filharmonií. Následovalo jedno s mimořádným ohlasem přijaté vystoupení za druhým, nahrávané vydavatelstvími Deutsche Grammophon a Telarc. V roce 2007 už hrál na pozvání Andrey Bocelliho mj. i v toskánském Teatro del Silenzio, s Vídeňskou filharmonií pod taktovkou Zubina Mehty před palácem v Schönbrunnu nebo se Seijim Ozawou na slavnostním otevření Národního střediska múzických umění v Pekingu. V únoru 2008 vystoupil Lang Lang mj. společně s Herbiem Hancockem na 50. ročníku Grammy Awards v Gershwinově Rapshody in Blue a v dubnu téhož roku premiéroval první klavírní koncert čínského skladatele Tana Duna. Navíc byl pozván, aby hrál před posledním utkáním finále Euro Cupu a čtyři miliardy lidí naslouchaly jeho hře při slavnostním ceremoniálu u příležitosti letních olympijských her Pekingu, kde byl propagován jako symbol mládí a budoucnosti Číny. To však nebylo zdaleka všechno, ještě v říjnu tohoto roku založil Lang Lang v New Yorku International Music Foundation s podporou Grammy a UNICEF a v prosinci téhož roku spolupracoval se společností Google a YouTube na projektu Symphony Orchestra YouTube. Obrovský ohlas vyvolalo tehdy mj. i jeho album s nahrávkou prvního a čtvrtého Beethovenova klavírního koncertu pod taktovkou Christopha Eschenbacha a jeho angažování na Mike Oldfieldově albu (Music of the Spheres). V dalším roce vystoupil v Carnegie Hall a Avery Fisher Hall s Newyorskou filharmonií v rámci Čínského festivalu a roku 2010 podepsal exkluzivní smlouvu se společností Sony. Roku 2011, kdy ho čínská vláda jmenovala viceprezidentem Federace čínské mládeže, hrál v Bílém domě na počest prezidenta Číny Hu Jintao mj. kontroverzně přijatou čínskou píseň „My motherland“ z filmu „Battle on Shangganling Mountain“, jež byla původně zamýšlena jako obžaloba korejské války. V roce 2012, kdy získal Kříž za zásluhy od Spolkové republiky Německo za svou angažovanost na festivalu Schleswig-Holstein Musik, vedl mj. mistrovskou třídu pro vybrané klavíristy na Royal College of Music a vystoupil na královském diamantovém jubilejním koncertě v Buckinghamském paláci. Roku 2013, kdy byl generálním tajemníkem OSN zvolen mírovým poslem Organizace spojených národů, získal také cenu Echo Klassik za svou chopinovskou nahrávku vydanou firmou Sony. V dalších letech se nadále věnoval desítkám koncertních aktivit v oblasti vážné hudby, ale tu a tam se také vciťoval do jiných hudebních sfér, mj. v podobě spolupráce s kapelou Metalicca v protiválečné písni „One“ nebo v podobě spolupráce s rapperem Pharrellem Williamsem a filmovým skladatelem Hansem Zimmerem v Oscarem ověnčeném hitu „Happy“. Svá vystoupení v evropských a amerických metropolích rozšířil opakovaně i o Prahu, účastnil se Mezinárodního festivalu v Libanonu, vystupoval při zahajovacím ceremoniálu asijských her v Jižní Koreji, na bezplatném koncertě na západním trávníku Bílého domu, vysílaném do celých Spojených států, i na zahajovacím koncertě milánské výstavy EXPO 2015. K jeho zatím posledním nahrávkám patří album „Piano Daydreams“, na němž jsou angažováni mj. i Martha Argerich a Daniel Barenboim, a album na oslavu Chopina, určené hlavně čínským posluchačům.

Charisma pianisty
Po přečtení tohoto životopisu můžeme nabýt dojmu, že Lang Langovi jde v prvé řadě o to, aby ho bylo všude plno, aby se stal prostřednictvím svého přebíhání od jednoho typu hudby k druhému jakýmsi permanentním magnetem, přitahujícím nejenom posluchače, ale hlavně média. Sám jsem přesvědčen, že on sám nic takového nesleduje. On prostě takový je – neuzavřený jen do světa klasické vážné hudby, ale dychtivý vstřebávat i to, co se děje v dalších, masově pěstovaných hudebních produkcích. Není nad tyto výstřelky povýšen, spíš hledá, čím by se jimi obohatil. Často slyšíme otázku: „Může někdo, kdo hraje píseň Happy s Pharrellem Williamsem, hrát také skvěle Rachmaninova?“ Jeho největší obdivovatelé – mezi nimi Simon Rattle, se kterým nahrál Lang Lang koncerty Bartóka a Prokofjeva, Christoph Eschenbach, s nímž nahrál Beethovena, nebo Daniel Barenboim – říkají jednoznačně „ano“. Lang Lang totiž více než jiní ctí zásadu, že hudba je flexibilní a různé hudební druhy se vždy ovlivňovaly. Navíc je Číňan a, jak je známo, v asijské hudbě tak ostrá hranice mezi tzv. hudbou vážnou a tou ostatní zakódována není. Jak málo se například hovoří o strhující rytmičnosti jeho pianistického projevu, třeba i v takovém Chopinovi (2. balada), kde vystihuje i v těch nejbleskovějších figuracích autorovy podrobně dělené rytmické vzorce tak ohnivě jako nikdo jiný (dovedu si představit, jak by se v tomto směru choval v Beethovenově závěrečné variační větě opusu 111, kterou se mi v jeho podání slyšet dosud nepoštěstilo). Dnes je mu 35 let, ale chová se stále jako kluk. Miluje kreslené filmy víc než ty hrané, protože to více odpovídá jeho důrazu na lidskou představivost („bez představivosti není hudby,“ říká). Také nemá rád rčení, že klavírista musí hudbě sloužit, a dodává, že lepší je říci, že má být „jejím poslem“. Vidím v tom důležitou nuanci, akcent na subjektivní prožitek, a tím interpretovu tvořivost. Na takovou tvořivost myslí, i když prohlašuje s trochou nadsázky „kdo vnímá hudbu, nemusí znát kontext […]. Takže i Asiat může naplno docenit Beethovena“. I on, školený ve Filadelfii a dokonale seznámený s Horowitzem a Pollinim, jako by skutečně přistupoval k hraným skladbám intuitivně, citově nezatížen akademickými poučkami, jak se tato hudba má hrát. Navíc se umí dokonale uvolnit, vidíme to i na jeho gestu, kterým jako by se sám dirigoval – skutečně vnímáme, že jako dirigent nádherně modeluje každý basový a střední protihlas. Jen ti, kdo neslyší, co vzrušujícího se pod jeho gestem ozývá, mohou mluvit o nějakém šoumenství. „Když se naše mysl zatvrdí, napadají nás možná geniální myšlenky, ale ty na klavíru nezní,“ dodává. V Mozartových sonátách naplno využívá moderního klavíru a beethovenovsky zvýrazňuje basové protihlasy, rychlým větám dodává koncertantní efekt, na druhé straně z krajně volně hraných pomalých partií mu vyzařuje až bolestný romantický náboj. V tomto smyslu si opět vzpomeňme na jeho krajně zvolněné věty v Beethovenových raných sonátách, ale i na Beethovenovy koncerty, například ony rozezpívané diskantové girlandy v 1. větě 5. koncertu. Ten vůbec v ideální spolupráci s Eschenbachem řízeným orchestrem „nepochoduje“, jak se o něm někdy povrchně usuzuje, ale heroičnost si zde podává ruce s neskonale něžnou lyrikou. Marku Ebenovi se Lang Lang svěřil, že dvakrát při hře neudržel slzy, já bych dodal, že to muselo být nejméně třikrát, na vlastní oči jsem to postřehl, když Christoph Eschenbach rozezněl v tomto koncertu smyčce v onom „božském“ Adagiu. V Chopinových baladách jako by se vůbec nesnažil o něco, čemu se říká „typické chopinovské pojetí“. Zůstává svůj. A přesto v nich objevuje úchvatný gradační tah, prolínaný už zmíněnými kouzelnými rytmickými zauzleními a kontrastními vpády „lisztovského forte“ (o fascinujícím rozkrytí brilantních dílů nemluvě). Ve Scherzech (jak zde dovede šetřit pedálem!), zvláště v opusu 31, ovšem už více vystihuje Chopinovu řeč (mimochodem, Horowitz ho zdaleka nehraje tak jasně). Polonézu As dur hraje v pravém polonézovém tempu, je to až lisztovský projev. Však za to a také za robustní okamžiky v jiných Chopinových skladbách v některých komentářích na You Tube od přísných posluchačů, kteří jako by nevnímali jeho mládí, už to pěkně schytal. Dalším paprskem, který z Lang Langovy hry sálá, je radost, kterou pianista při ní dává najevo (vzpomeňme na „jeho“ Beethovenovy rané sonáty – třeba tu třetí v C dur). V těch chvílích si opravdu všechny posluchače získává. Při rozhovoru s Markem Ebenem v pořadu „Na plovárně“ se svěřil, že radost mu přinášelo samotné cvičení stupnic, když se mu je podařilo zahrát v bleskovém tempu. Dalo by se říci, že svou virtuozitou, která dosahuje lidských mezí, nejenom oslňuje, ale spíš zmíněnou radost ze hry rozdává. A když se pak tyto vybuchující gejzíry spojí s básnivostí, například v Chopinových etudách, stane se zázrak. Například při poslechu jím hrané melodické linky středního dílu páté etudy z Chopinova op. 25 máme dojem „jako by ji kdesi v dálce hrála horna, nad níž se snáší k zemi zlatý déšť,“ napsal Věroslav Němec po jeho pražském vystoupení ve Španělském sále. Pak je tu Liszt, kterému Lang Lang říká „můj hrdina“. Lisztův lesk jako by byl slyšet všude, i ve zmíněné Lang Langem hrané Chopinově Polonéze As dur, která zní v některých místech opravdu jako lisztovská transkripce. Technicky mimořádně obtížná Lisztova etuda Campanella mu pod jeho prsty zní s naprosto samozřejmou lehkostí až něžně a šestou etudu z této Lisztovy paganiniovské série si sotva můžeme v brilantnějším podání představit. Někdy je však Lang Langovi i ten Liszt málo. Třeba pro svou zamilovanou 2. uherskou rapsodii volí Horowitzovu transkripci. Pravda, zatím si podle mého názoru tak úplně nerozumí s impresionisty nebo těmi nejkřehčejšími momenty ze Chopina, ale ve spoustě repertoárových dominant vždy přivádí do euforie.

Idol a učitel
Lang Lang není světoběžník, žije v New Yorku, spíše je kouzelný prostředník mezi dvěma kulturami. A také osobnost, která v sobě spojuje dvě slova – idol a učitel. Stejně tak, jako plní nejprestižnější světové sály a auditoria pod širým nebem, předává své zkušenosti nejmladším generacím. Stále častěji zajíždí do rodné Číny, prosazuje čínského „klasika“ Tana Duna, vede tam svou hudební nadaci a speciální hudební školu v rodném městě a má zásluhu na tom, že se tam v krátké době začalo učit na klavír čtyřicet milionů (!) dětí. Prostřednictvím již zmíněných projektů učí na dálku i v osobním kontaktu v Americe, využívaje Faberovu metodu (Piano advetures), a také to umí. Stačí se podívat na některé videonahrávky a přesvědčit se, jak dovede inspirovat talentované žáky třeba ke správnému frázování v Beethovenově Valdštejnské sonátě nebo Lisztově Campanelle. Stačí zhlédnout jeho čtyřruční produkce s nejmladšími dětmi v Schubertových skladbách. Teď nám už jen zbývá si přát, aby tohoto zázračně talentovaného klavíristu někteří producenti tolik v honbě za svým vlastním prospěchem v dalším uměleckém zrání tolik nerozptylovali těmi nejbizarnějšími exhibicemi, i když on sám se jim nebrání. Svět klasické vážné hudby si bez něj už totiž představit nedovedeme.

Nahoru | Obsah