Hudební Rozhledy

Věra Soukupová: Zpěv mi byl vždy oporou

Jakub Horváth | 12/17 |Rozhovory

Věra Soukupová

Věra Soukupová, emeritní sólistka České filharmonie, která letos oslavila významné životní jubileum, patří k nejvýznamnějším osobnostem české koncertní a operní scény. Hovořil jsem s ní o jejích životních i profesních milnících.








  • Kde se zrodil impulz k tomu, že jste se začala věnovat zpěvu?
    V samém nitru mé osoby, protože jsem k hudbě inklinovala již od dětství. Rodiče si samozřejmě tohoto zájmu všimli, takže jsem začala chodit na hodiny klavíru. S odstupem času mohu potvrdit, že mě muzika provázela celým životem, a dokonce mi byla oporou.
  • Paradoxně jste však nebyla přijata ke studiu zpěvu na Pražské konzervatoři. Z jakého důvodu?
    To mně nikdy nikdo neřekl. Později jsem se dozvěděla, že všichni adepti, kteří byli v rámci přijímacího řízení, jehož jsem se účastnila, přijati, chodili na konzultace ke kantorům, kteří byli členy přijímací komise. Bylo to však osudové rozhodnutí, protože jsem začala soukromě studovat zpěv u tehdy již penzionovaného profesora Luise Kadeřábka, jemuž vděčím za celou svoji profesní kariéru. Měl pověst znamenitého pedagoga, který žádnému ze svých studentů nezničil hlas. Naopak mně radil, abych si nikdy nenechala od nadřízených diktovat role, na něž ještě nejsem dostatečně pěvecky vyzrálá, což se mi v životě hodilo.
  • Odborné hudební vzdělání jste si doplnila na Vyšší pedagogické hudební škole v Praze, kterou jste v roce 1955 zakončila státní zkouškou ze zpěvu a hudebně teoretických předmětů. Který z tamních pedagogů nejvýrazněji formoval váš pěvecký projev?
    Jednoznačně Luis Kadeřábek, který však na zmíněné škole neučil. Měla jsem štěstí, že ředitelem byl prof. Pospíšilík, jenž patřil ke Kadeřábkovým žákům. Pospíšilík dobře věděl, že při studiu zpěvu je nesmírně důležité hlasové vedení jedním kantorem. Souhlasil tedy s tím, že formálně budu jeho studentkou, ale ve skutečnosti jsem nadále zůstala u Luise Kadeřábka.
  • Čím bylo pro vás průlomové angažmá v opeře v Plzni?
    Nejprve jsem nastoupila do Armádního uměleckého souboru, kde jsem strávila půldruhého roku. Tam jsem si uvědomila, že zpěvák musí umět odvést profesionální výkon za všech okolností, poněvadž vojáci při našich produkcích většinou pospávali. Poté přišly tři nabídky zároveň, a sice do Plzně, Brna a Ostravy. Jelikož jsem měla rodinu i kantora v Praze, zvolila jsem angažmá v Plzni. To jsem ještě netušila, že tam najdu i osudového muže (doc. Bohumil Zoul – pozn. aut.). Měla jsem štěstí, že ihned po mém přijetí do souboru začali studovat Bizetovu Carmen, v níž mi byla nabídnuta titulní úloha. Vzápětí přišla další nádherná role Amneris ve Verdiho Aidě, poté zcela protikladná postava staré matky v opeře Benjamina Brittena Albert Herring, zkrátka za tříletou dobu svého angažmá jsem tam odzpívala celkem 15 postav, ať starých či mladých, tlustých nebo tenkých. Byla to vynikající průprava k další umělecké dráze a nejvíce mně imponovala právě výše zmíněná repertoárová pestrost a proměnlivost.
  • Slavila jste mimořádné úspěchy na mezinárodních pěveckých soutěžích v Toulouse, Rio de Janeiru a na Pražském jaru. Mohla byste konfrontovat tyto tři soutěže, co se týče prestiže, náročnosti a vzájemné konkurence?
    Všechny výše uvedené soutěže mají stejný základ. Adepti musí postupně absolvovat tři kola, což je velký nátlak především na psychiku. Vítězem se většinou stane jedinec s nejodolnější nervovou soustavou, protože mezi jednotlivými koly jsou velké časové prodlevy, kupříkladu v Riu to byl vždy jeden měsíc, kdy slabší povahy nevydrží tento tlak a odpadávají. V Toulouse mě zaujala jedna mulatka, která zpívala velice těžkou árii Leonory z Donizettiho opery Favoritka. Profesor Alfred Holeček, jenž mě tam tehdy doprovázel na piano, mně tuto árii doporučil jako ideální na reprezentaci v následujících soutěžích na Pražském jaru a v Rio de Janeiru. I stalo se, že jsem obě klání díky této obtížné, avšak efektní árii vyhrála. Jsem totiž narozena jako čistokrevný Beran, takže bojovnost a zdravá soutěživost byly vždy mojí silnou stránkou, díky níž jsem překonala veškeré nervové vypětí a vydržela až do konce. Členy soutěžní poroty jsem vůbec nevnímala, vždycky jsem jako fanfarón vletěla na pódium a s radostí a nadšením vše odzpívala. Jelikož pocházím z vlastenecké sokolské rodiny, vnímala jsem svá vítězství jako trofej pro celý národ.
  • V roce 1960 jste přijala angažmá v Národním divadle. Která role z těchto počátků byla nejzásadnější pro vaši další pěveckou kariéru?
    Tehdejší šéf opery Jan Seidel mně dal možnost vybrat si úlohu, s níž vstoupím do souboru. Bez zaváhání jsem si zvolila svoji milovanou Amneris v Aidě.
  • V roce 1963 jste však v Národním divadle dala výpověď, což v té době bylo zcela atypické. Co vás k tomuto rozhodnému kroku přimělo?
    Jan Seidel mě chtěl obsadit do role princezny Eboli ve Verdiho opeře Don Carlos, nepočítal však s mojí tvrdošíjností. Vzpomněla jsem si tehdy na slova prof. Kadeřábka a uvědomila si, že na tuto figuru ještě nejsem pěvecky vyspělá. Rezolutně jsem ji tedy odmítla. Seidel se přirozeně urazil a začal se mi z pozice nadřízeného mstít různými schválnostmi, což vyvrcholilo při jednom sobotním odpoledním představení Rusalky. Na tento termín jsem měla měsíc předem podanou dovolenou, protože jsem večer hostovala v plzeňské opeře jako Carmen. Bezpodmínečně jsem však tehdy musela v ND odzpívat 3. žínku, jako kdyby na tuto epizodku nebyla k mání jiná altistka... Po skončení Rusalky na mě u divadla čekal manžel a řítili jsme se do Plzně, kam jsme dorazili v posledních minutách před začátkem produkce. Touto intrikou definitivně přetekl pohár mé trpělivosti a v Národním divadle jsem podala výpověď.
  • Vzápětí jste se stala sólistkou České filharmonie. Jak k tomu došlo?
    Trvalá smlouva mně byla nabídnuta tehdejším ředitelem ČF Jiřím Pauerem po provedení Dvořákovy Stabat mater. Mezi sólisty České filharmonie ještě patřili Josef Suk, Jan Panenka, Josef Chuchro, Smetanovo kvarteto a České noneto.
  • Spolupracovala jste s mnoha významnými dirigenty. Kdo z nich vám nejvíce konvenoval?
    Nemohu zapomenout, především díky úžasné rytmice, na Stravinského oratorium Oedipus Rex pod taktovkou Karla Ančerla. Za prvotřídního vokálního dirigenta jsem považovala Zdeňka Chalabalu, Bohumila Gregora a zejména Václava Smetáčka, s nímž jsem absolvovala svoje první provedení Dvořákovy Stabat mater. Smetáček byl původně hobojistou, a proto uměl pracovat s dechem a báječně frázovat. Vnitřně jsem cítila, že jsme na jedné hudební linii.
  • V roce 1963 jste zpívala ve světové premiéře Vokální symfonie Vladimíra Sommera, jež patří mezi stěžejní díla české poválečné hudby. Jak na to vzpomínáte?
    Velmi ráda, protože Vladimír Sommer byl považován za českého Prokofjeva a psal nádhernou muziku. Dokonce jsem za interpretaci tohoto díla obdržela Státní cenu, k níž náležel šek v hodnotě dvaceti tisíc korun československých, což byla tehdy pro mě neuvěřitelně velká částka.
  • Ze světových skladatelů je vašemu naturelu hodně blízký Gustav Mahler. Čím vás oslovoval jako interpretku?
    Vnitřním napětím a mystikou. Z Mahlerovy písňové literatury jsem nastudovala kompletně všechno. Největší zájem o tato díla byl v Japonsku, kde jsem kromě Mahlera hodně zpívala také Dvořákovy Biblické písně, které Japonci milovali stejnou měrou.
  • Kdo vás zastupoval při koncertech v zahraničí, o jaký repertoár se jednalo nejčastěji a která destinace byla nejvzdálenější?
    V cizině jsem při všech koncertech byla zastupována Pragokoncertem. Nejčastěji jsem zpívala písňové cykly Gustava Mahlera, Antonína Dvořáka, Franze Schuberta, Roberta Schumanna, Huga Wolfa, Richarda Wagnera a také Bachovy kantáty a Beethovenovu Missu solemnis. Také jsem účinkovala na bayreuthském festivalu ve Wagnerových operách. Nejvzdálenější místa byly Teherán v Íránu, Singapur, Tokio v Japonsku a Rio de Janeiro v Brazílii.
  • V letech 1968–1973 jste byla stálým hostem hamburské opery. Z jaké iniciativy došlo k této spolupráci a v čem se lišil chod opery v Hamburku a v Praze?
    V Hamburku jsem zpívala ve Verdiho Requiem a po děkovačce za mnou přišel intendant tamější opery Rolf Liebermann s nabídkou dlouhodobého hostování. Co se týče srovnání obou oper, v Hamburku, na rozdíl od Prahy, byla mnohem přísnější disciplína. Tam se muselo tvrdě pracovat. Běžně jsem absolvovala denně tři zkoušky na různé opery a samozřejmě večerní představení, což jsem v ND nikdy nezažila.
  • V roce 1980 jste znovu přijala angažmá v Národním divadle, kde jsem měl možnost vás vidět v roli Ježibaby v Dvořákově Rusalce v květnu 1988. Z jakého popudu k onomu návratu došlo?
    Tehdejší šéf opery ND Zdeněk Košler mě oslovil s nabídkou ztvárnit titulní úlohu Donny Isabelly v připravovaném zpracování Fibichovy opery Nevěsta messinská, což jsem bez zaváhání přijala. Vzápětí jsme se s Košlerem dohodli, že vstoupím do souboru, protože jako externistka bych je přišla příliš draze. Setrvala jsem tam až do roku 1992, kdy mně nová šéfka opery Eva Herrmannová sdělila, že potřebuje uvolnit místa pro ukrajinské pěvce, takže musí několik lidí včetně mě poslat do penze.
  • Na které pěvecké partnery a partnerky vzpomínáte nejraději?
    Na sopranistku Jonesovou, basistu Marttiho Talvelu a také nemohu nezmínit, že jsem v Londýně zpívala ještě se štíhlým Lucianem Pavarottim Verdiho Requiem.
  • Kterého pěveckého počinu si nejvíce považujete?
    Těžko lze vybrat jenom jednu věc, protože jsem vždycky všechno zpívala s velkou radostí a nasazením. Nejvíc jsem však milovala recitály, kde jsem vystupovala sama za sebe, a pokud se mně podařilo navodit si správnou atmosféru, zůstala jsem v ní po celý večer. No, a z operních rolí byla mému srdci nejbližší již zmiňovaná Amneris v Aidě.
  • Vytkla byste něco současné interpretaci opery v Národním divadle?
    Absenci pestrosti v repertoárové skladbě oper. S nostalgií vzpomínám na léta strávená v plzeňské opeře a v Národním divadle na počátku 60. let, kdy proměnlivost repertoáru byla zcela enormní, což mi maximálně konvenovalo.
  • Jak se udržujete v tak vynikající formě psychické i fyzické?
    Od pětatřiceti let jsem vášnivou vyznavačkou jógy a dodnes pravidelně cvičím.

    Věra Soukupová
    (* 12. 4. 1932, Praha)

    Studovala Vyšší pedagogickou hudební školu v Praze (1950–1955) a zpěv soukromě u L. Kadeřábka (1950–1957). Působila v Armádním uměleckém souboru (1955–1957), v plzeňské opeře Divadla J. K. Tyla (1957–1960) a v Národním divadle (1960–1963). V letech 1963–1980 byla sólistkou České filharmonie, poté se vrátila zpět do Národního divadla (1980–1992). Je laureátkou mezinárodní pěvecké soutěže v Toulouse (1958), vítězkou Mezinárodní pěvecké soutěže Pražské jaro (1960) a soutěže v Rio de Janeiru (1963). Slavila řadu úspěchů v zahraničí (Francie, Belgie, Itálie, Německo, Sovětský svaz, Anglie, Švýcarsko, Brazílie, Nizozemí, Japonsko, Írán, Singapur, Švédsko, Španělsko, Rakousko, Bulharsko aj.) Je držitelkou řady ocenění – Laureátka státní ceny (1964), tituly: zasloužilá umělkyně (1979) a národní umělkyně (1985).

    Nahoru | Obsah