Hudební Rozhledy

Vzpomínky na Václava Smetáčka

Petar Zapletal | 07/19 |

Václav Smetáček

Curriculum vitae jednoho z významných českých dirigentů je tak obsáhlé, že jen pouhý strohý výčet důležitých životopisných fakt by patrně přesáhl rozměr tohoto textu. Omezme se proto jen na to nejpodstatnější:
Václav Smetáček přišel na svět v rodině JUDr. Rudolfa Smetáčka; ačkoli v rodině, jež pochází ze západní Moravy, nebyla původně hudba pěstována, Rudolf Smetáček byl nadšeným amatérským muzikantem a rád by se byl hudbě věnoval profesionálně. Přesto, že k tomu nezískal svolení rodičů, zůstal během studia práv i později věren houslím, založil studentský orchestr a pilně komponoval. Václav (narozen 30. 9. 1906 v Brně, zemřel 5. 2. 1986 v Praze) otcovu vášnivou zálibu podědil a posléze realizoval jako vlastní profesi.
Prošel základním vzděláním v tzv. obecné škole a studiem na gymnáziu v Brně a ve Slaném; gymnaziální studia ale v roce 1922 přerušil a na Pražské konzervatoři začal studovat hru na hoboj a klavír. Po roce se však na gymnázium vrátil a poté studia na obou školách dokončil. Ve hře na hoboj byl žákem Ladislava Skuhrovského; tento vynikající instrumentalista (byl členem orchestru Národního divadla a Českého dechového kvinteta) a nesmlouvavě přísný pedagog vychoval po roce 1919 ve své třídě celou poválečnou generaci hobojistů. Smetáček u něj absolvoval v roce 1930. Hned poté se na tři léta (1930–1933) stal zástupcem prvního hobojisty Talichovy České filharmonie, jímž byl tehdy Josef Děda; současně už vedl Pražské dechové kvinteto, které v roce 1928 založil a v němž aktivně působil až do zániku tohoto komorního souboru v roce 1956.
Kariéra hobojisty, byť mimořádně slibná, Smetáčka neuspokojovala. V roce 1928 začal na filosofické fakultě Karlovy univerzity u Josefa Huttera a Zdeňka Nejedlého studovat hudební vědu, u Otakara Hostinského estetiku. Doktorát filosofie získal po pěti letech (1933) na základě disertační práce Orchestrace Smetanova mládí; zároveň byl v letech 1928 až 1930 na konzervatoři posluchačem v kompoziční třídě Jaroslava Křičky, kterou zakončil vytvořením baletní suity V háji nymf a satyrů, a v dirigentské třídě Metoda Doležila a Pavla Dědečka. Dnes můžeme jen obdivovat neuvěřitelnou energii mladíka, který v průběhu pouhých osmi let dokázal zvládnout tak obrovitý rozsah studijních povinností…

V roce 1933 z České filharmonie odešel. Hoboj však na hřebíček nepověsil: i po ukončení činnosti v Pražském dechovém kvintetu hrál ještě v závěru života se svými syny Pavlem a Ivanem v souboru Traditional Jazz Studio (Studijní skupina tradičního jazzu), pro který dokonce komponoval. Ale dirigování ho postupně zcela pohltilo: nejdříve se stal tajemníkem hudebního odboru a poté přednostou gramofonového oddělení v Československém rozhlase (1934), což mu umožnilo uplatnit muzikologické znalosti, ale hlavně mohl souběžně v rozhlase až do roku 1943 příležitostně dirigovat. V průběhu předválečných a válečných let vystupoval pak jako dirigent s Rudolfem Pekárkem založeným orchestrem FOK (věnoval se tu záslužně i interpretaci soudobé hudby, když v březnu 1936 provedl ve výstavním sále Sdružení výtvarných umělců MÁNES s orchestrem FOK díla Františka Bartoše, Pavla Bořkovce, Jaroslava Ježka, Hanse Krásy, Iši Krejčího a Bohuslava Martinů), byl zástupcem sbormistra pěveckého sdružení Pražský Hlahol (1934–1939) a po odchodu Jaromíra Herleho i jeho prvním sbormistrem (1940–1946) a komponoval (v roce 1937 vznikl jeho orchestrální pochod Vivat Olympia). Už tehdy dosáhl významných úspěchů doma i za hranicemi (v roce 1938 dirigoval v Londýně); přitom si ještě našel čas k tomu, aby v roce 1940, když nacisté v okupovaném Československu zakázali provozování prací skladatelů ze zemí říši nepřátelských, vypracoval vlastní instrumentaci původně klavírní suity Modesta Petroviče Musorgského Obrázky z výstavy (Kartinky) jen pro jediné provedení, neboť Ravelova úprava hrána být nesměla!
Hraničním datem Smetáčkovy dirigentské kariéry je 14. květen 1942: toho dne převzal po Rudolfu Pekárkovi, kterého z rasových důvodů internovali nacisté v koncentračním táboře, funkci šéfdirigenta Orchestru FOK. Smetáček s tímto tělesem spolupracoval jako host už od roku 1936 a nejen hráčům, ale i odborné hudební veřejnosti bylo zřejmé, že má k vedoucímu postavení vynikající předpoklady: projevil se jako energický dirigent s vysokými uměleckými nároky, s širokou znalostí repertoáru a se schopností imponovat zjevem, gestem i uměleckým výkonem publiku. V čase nacistické okupace navíc prokázal i odvahu: v době, kdy hitlerovská propaganda zakazovala provádění děl, jež by mohla posilovat odbojné tendence, řídil na Nový rok 1940 provedení celého Smetanova cyklu Má vlast na koncertě v Mělníku; později, když už nebylo možné prosadit uvedení celého cyklu, provedl 9. dubna 1944 alespoň tři z jeho šesti částí (Vyšehrad, Vltavu a Šárku). Uměleckým ředitelem orchestru byl Smetáček v letech 1942–1961; v letech 1943 až 1945 byl zároveň dirigentem a posléze šéfdirigentem filmového orchestru. Ačkoli se mu v průběhu tří desetiletí dostalo řady lákavých nabídek doma i za hranicemi, zůstal spojen s orchestrem FOK a i svůj odchod do důchodu „načasoval“ tak, aby orchestr formálně opustil k 31. květnu 1972, tedy po uzavřených třech dekádách vzájemné spolupráce.
Od Nového roku 1952 dosáhl Smetáček pro „svůj“ orchestr i pevného existenčního zajištění: dnem 1. ledna se těleso s názvem Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK stalo jedním z kulturních zařízení, která spravoval pražský magistrát. Smetáček do důsledku využil této možnosti k tomu, aby orchestr přivedl k vysoké umělecké úrovni a prosadil ho také v zahraničí. FOK se tak stal významnou složkou pražského a českého hudebního života: vystupoval na festivalu Pražské jaro i na četných hudebních slavnostech v cizině, natáčel ve studiích rozhlasu i gramofonových firem, zval ke koncertům přední domácí i světové dirigenty a sólisty atd.
Současně se rozšiřoval i Smetáčkův vlastní okruh působení. Stal se vítaným hostem České filharmonie a dalších českých a slovenských orchestrů i těles zahraničních (1947 hostoval v Rakousku a ve Francii, v letech 1959–1960 byl dirigentem Městského symfonického orchestru v Berlíně, hostem byl v Řecku, Jugoslávii, na Islandu, v roce 1961 pobyl čtyři měsíce v Japonsku, 1964 poprvé hostoval ve Spojených státech atd.); úplný výčet jeho dirigentských vystoupení v cizině by byl velmi obsáhlý. Ačkoli se rád věnoval vokálně-instrumentální tvorbě (s vynikajícím úspěchem prováděl oratorní a kantátová díla), nikdy se nechtěl stát dirigentem operním – a přece po mimořádném úspěchu zájezdu na Island, kde v roce 1957 uvedl Smetanovu operu Prodaná nevěsta, nastudoval a řídil i provedení Janáčkovy opery Káťa Kabanová v argentinském Buenos Aires (1958); operu Z mrtvého domu téhož autora řídil v roce 1966 v milánském Teatro La Scala. V Buenos Aires uvedl v roce 1967 v Teatro Colón také Musorgského operu Boris Godunov a o rok později seznámil tamní publikum v latinskoamerické premiéře i s operou Dmitrije Šostakoviče Jekatěrina Izmajlovna (1968).
Už od konce války (1945) působil Václav Smetáček jako pedagog pro obory hra na hoboj a komorní dechová souhra na Pražské konzervatoři, a od roku 1946 byl pověřen výukou komorní dechové interpretace na Akademii múzických umění; v roce 1952 se stal externím pedagogem AMU pro obor řízení orchestru a současně byl pověřen vedením orchestru AMU. Našel si čas i k dalším činnostem: v roce 1941 vydal dvořákovskou diskotéku, 1954 vyšly jeho instruktivní publikace Šest etud pro hoboj a Stupnicové etudy pro hoboj, 1956 byla vydána jeho společná práce s hobojistou a pedagogem Adolfem Kubátem Škola pro hoboj.
V průběhu let se Smetáček dočkal řady veřejných poct a uznání: roku 1957 byl vyznamenán Důstojnickým řádem Polonia restituta, o čtyři léta později (1961) byly jeho nahrávky Míčovy Symfonie D dur a sólových koncertů pro klarinet, flétnu a fagot Vincence Kramáře, Antonína Filse a Leopolda Koželuha odměněny prestižní cenou francouzské Akademie Charlese Crose; v roce 1968 mu byla udělena medaile Za zásluhy o hlavní město Prahu, 1967 byl Smetáčkovi přiznán titul Národní umělec, 1978–79 získal medaili Za zásluhy o propagaci a šíření díla Leoše Janáčka atd.
V závěru života překonával Smetáček s až neuvěřitelnou vytrvalostí řadu zdravotních potíží: v roce 1974 byl v italské Florencii postižen vážnou poruchou krevního oběhu, už za rok se však koncertem se Státní filharmonií v Košicích vrátil k dirigentské práci (1975). V sedmdesátých a osmdesátých letech odhodlaně zápasil s dalšími nemocemi: jeden z koncertů s orchestrem FOK řídil doslova na pokraji sil a ze Smetanovy síně byl dopraven do nemocnice, kde lékaři konstatovali perforaci žaludečního vředu; 1. ledna 1977 řídil Novoroční koncert FOK, k němuž byl do Obecního domu přivezen z nemocnice, kam se bezprostředně po koncertě zcela vyčerpán musel okamžitě vrátit. Publikum však nikdy nepoznalo, že před ním stojí umělec, trpící krutou bolestí...
Obrovskou Smetáčkovu vitalitu a činorodost, kterou přesvědčivě zaznamenala v knížce Život s taktovkou (Praha 1991) jeho druhá choť Míla Smetáčková, lze ostatně vyjádřit i numericky: když řídil 5. prosince 1985 svůj poslední koncert ve Zlíně, vepsal do tištěného programu pořadové číslo 2.000. Dva měsíce nato (5. 2. 1986) se Smetáčkova životní a umělecká dráha uzavřela. Zůstaly rozhlasové a gramofonové nahrávky a vědomí, že Václav Smetáček vykonal v průběhu svého plodného života obdivuhodně rozsáhlou práci ve prospěch české hudby.

Nahoru | Obsah