Hudební Rozhledy

Moravský podzim hýřil barvami tónů i nápady dramaturgie

Karla Hofmannová | 12/17 |Festivaly, koncerty

Zahajovací koncert festivalu dirigoval Ilan Volkov

V období od 6. do 28. 10. mohli obyvatelé i návštěvníci Brna zajít na 17 koncertů a dvě doprovodné akce. Ve znamení ®evoluce. Neustále na sebe navazující řetěz revolučních aktů a následné evoluce, ukončené opět revoluční explozí. Koloběh života jako motto festivalu.
Celý festival byl rozdělen do několika tematických částí – Piano, Prolog, Drama, Rituály, Epilog. V každé z částí, z nichž jsem nenavštívila pouze část Drama, bylo možné zažít neobvyklý a neopakovatelný zážitek, který není srovnatelný s žádným doposud prožitým.

Piano: Jakousi introdukcí byla akce v noci před zahájením. V Besedním domě se od 15.00 hodin konala akce s názvem Vexations, osmadvacetihodinový klavírní maraton, při němž se u nástroje vystřídalo 15 klavíristů, kteří zahráli stejnojmennou minimalistickou skladbu Erika Satieho z roku 1893. Jedná se o jednostránkovou skladbičku, kterou zopakují klavíristé dle skladatelových instrukcí velmi pomalu 840krát za sebou. Po celý den a noc se střídali u klavíru nejrůznější sólisté a v sále posluchači se spacáky. V této části i na dalších koncertech se potkali s publikem klavíristé David Greilsammer, Steffen Schleiermacher či Pierre-Laurent Aimard.
Prolog: Opravdové zahájení bylo tedy 6. 10. večer. Protože Janáčkovo divadlo prochází velkou rekonstrukcí, odehrál se zahajovací koncert v sále Stadionu, legendárním místě ze 20. let 20. století, kde se pořádaly koncerty filharmonie až do roku 1965, kdy bylo otevřeno Janáčkovo divadlo. Sál Stadionu má stále výbornou akustiku, filharmonie tu kdysi pořizovala nahrávky. Retro prostředí se skvěle snoubilo s retro programem, neboť zahajovací koncert představil čtyři skladatele, tvořící ve 20. a 30. letech 20. století. Hanns Eisler, žák Schönbergův, Malou symfonii, op. 29 napsal v roce 1932. Ruský skladatel Alexandr Vasiljevič Mosolov prošel všemi hrůzami rudého Ruska, dospěl od mezinárodních úspěchů až k pobytu v gulagu, který sice přežil, ale zlomený. Klavírní koncert č. 1, op. 14 z roku 1927 přednesl německý klavírista Steffen Schleiermacher s obrovskou sílou a vitalitou. Arthur Honegger a jeho symfonický obraz Pacific 213 (Symfonická věta č.1), a závěrem koncertu zněla tradičně Sinfonietta Leoše Janáčka. Brněnská filharmonie byla posílena o Hudbu Hradní stráže a Policie ČR. Návrat k původnímu provedení, kdy Českou filharmonii v čele s Václavem Talichem posílilo 14 vojenských trubačů v den zahájení sokolského sletu v roce 1926, působil jako geniální. Celý večer dirigoval Ilan Volkov, dirigent narozený v Izraeli. Kultovní Sinfoniettu sice dirigoval poprvé, ale dal jí energii poněkud rychlejšími tempy a řezavou hořkost v kontrastu se zjihlými, emočně vypjatými melodickými částmi. Janáček se tak dostal do kontrastu s předchozími skladateli, neboť na rozdíl od nich dokázal vnímat nejen ostrost a bolest světa, ale i naději a lidskost. Zahajovací koncert tak nastavil laťku provedení velmi vysoko a bylo obtížné ji po celý festival udržet.
Rituály: Zde byl určitě nejpůsobivějším koncert, který se konal 19. 10. Byl velmi neobvyklý už místy konání. První polovina se odehrávala v evangelickém Červeném kostele a druhá po půlhodinové přestávce na přesun v katedrále sv. Petra a Pavla. A to podle vysvětlení v programu kvůli výjimečným prostorovým a akustickým podmínkám, jež vyžadovaly skladby, které tu byly provedeny. Evangelický chrám má díky půdorysu variabilní možnosti, pokud jde o realizaci díla z více stran, aniž přitom utrpí akustika, naopak se ze všech stran zvuk doplňuje a prolíná. Toho využili realizátoři první poloviny koncertu, na kterém zaznělo dílo Poslední pohanské obřady od litevského skladatele Broniuse Kutavičiuse. Litevský autor se inspiroval hledáním kořenů svého národa, který je zmiňován v Quedlinburské kronice od roku 1009. Litevské velkoknížectví spolu s Polskem bylo v 15. století největším státem Evropy a Vladislav Jagellonský byl i králem českým. Poté už země jen bojovala se sousedy o existenci, zůstaly jen tři miliony Litevců. Dílo je postaveno na archetypech, na starobylých textech a folkloru. Autor čerpal z dochovaných zvyků, křesťanství přijali Litevci až ve 14. století a pohanské zvyky žily mezi lidmi ještě dlouho poté. Pracuje s prostorovým zvukem a varhanami ve spojení s lesními rohy Filharmonie Brno, umístěnými na kúru. Před oltářem a poté po celém chrámu byl umístěn litevský Komorní sbor Aidija pod vedením sbormistra Romualdase Gražinise, který byl současně dirigentem celé akce, ve spojení se sborem dětí a mládeže Kantiléna se sbormistry Jakubem Kleckerem a Michalem Jančíkem. Na varhany hrála litevská umělkyně Renata Marcinkuté-Lesieur. Společně vytvořili kouzelnou a přitom poněkud děsivou atmosféru tajemství, starobylosti, mystiky a kouzel. Složitá rytmická struktura, dynamické kontrasty, šepot, stálé opakování jednoho slova – mantry, chromatické postupy, iluze přírodních zvuků, sykot hada, to vše evokovalo představy spojené s názvy jednotlivých částí, například Uctívání vrchu Medvégalis, Zaklínání hada či Uctívání dubu. Důležitý je i pohyb účinkujících v prostoru, jejich rozmístění je součástí rituálů a funkční je i zvuk jejich pohybu. Ke konci se zvedá zvuk varhan do fortissima, velebného chorálu s tónickým závěrem. Varhanice dokázala propojit všechny tajuplné polohy s hlasy lesních rohů a sboru a vytvořit atmosféru tajemna, děsu i přírodních zvuků. Pohanské rituály s lidovými minimalistickými zpěvy se proměnily v oratorium.

Během přestávky se posluchači přemístili do nedaleké katedrály Petra a Pavla, kde si vyslechli Symfonii č. 8 „Antifony“, op. 54 pro soprán sólo, smíšený sbor, bicí nástroje a varhany Miloslava Kabeláče. Dílo zdánlivě z jiného „soudku“, které má ale s litevskými rituály mnoho společného. Kabeláč pracuje s texty vyňatými z Bible jako s archetypy a používá archaický způsob přednesu. Je tu také rituální kontext, práce s textem v prostoru, se sborem a s originálním nástrojovým obsazením. Kabeláč postavil pod varhany skupinu perkusionistů (tympány, činely, bubny, marimbu, zvony, triangl), kteří dokázali vyčarovat originální a plastický zvukový obraz. Sbor Aidija z Litvy se tentokrát propojil s Českým filharmonickým sborem Brno se sbormistrem Jiřím Najvarem, oba pracovaly s vypreparovaným biblickým textem, donekonečna opakovaným jako mantra – mene, tekel, ufarsin – znamenající hrozbu, oproti starohebrejským slovům – amen, hosanna, halleluja – která vedou k naději a apoteóze, vrcholící spolu s varhanami, jež tentokrát rozezněl na kůru mladý varhaník Přemysl Kšica. Nad vším tím zmatkem, mumrajem a ohlušujícím zvukem se neslo sopránové sólo zpěvačky Lucie Silkenové, jejíž třpytivý, pevný a pružný soprán se odrážel od stěn chrámu i od klenby. Neuvěřitelné rytmické i skokové variace a intonačně neomylná po sobě opakovaná c3 překvapovaly a pěvkyně je zvládala až s ekvilibristickou jistotou. Celý ten zvukový obřad měl na starosti dirigent Marko Ivanović a zvládal ho s neuvěřitelnou bravurou. Lze bez nadsázky říct, že tento večer patřil k těm nejhodnotnějším a nejzajímavějším v celém festivalu.
Symfonie sirén byla událostí, která se vymykala všemu kontextu festivalu i lidskému chápání. Naprosto unikátní projekt, nejhlasitější skladba světových dějin, kterou zkomponoval Arsenij Avraamov a provedl ji v roce 1922 v ázerbájdžánském přístavu Baku. Zapojil do ní válečné loďstvo, letadla, hydroplány, lokomotivy, sirény několika továren, oddíly pěchoty v plné zbroji, dechový orchestr a sbory. Tento koncept hlučícího města tentokrát zpracovalo speciálně pro brněnské Výstaviště tvůrčí duo Andreas Ammer a FM Einheit, exčlen legendárních Einstürzende Neubauten. Nezvyklé dílo se od doby svého uvedení dočkalo několika pokusů o rekonstrukci, ale tato byla zřejmě nejambicióznější, neboť ji natáčel Bavorský rozhlas i Česká televize. Performance se realizovala na ploše brněnského výstaviště a posléze se přesunula do křídla pavilonu A. Asi 1600 návštěvníků bylo očitými svědky, kdy se postupně znásobovaly decibely, které zodpovědní účastníci sdíleli se špunty do uší, které pořadatelé rozdávali všem ke vstupence. Bylo s podivem, že tam byli i rodiče s úplně malými dětmi v kočárku (!). Vyvolávači do hlásných trub (předepsáno autorem) usměrňovali podle původní verze – tedy německy – proud publika nejprve na plochu před věží u pavilonu G a poté za zvuků vojenského pochodu Františka Kmocha do pavilonu A. Německý křik do megafonů byl pro publikum nesrozumitelný, ale podoba s křikem Hitlera neunikla nikomu. Na pódiu byli hudebníci na žestě a bicí, obohacené o sirénu, která zesilovala zvuk. Podpořit ji přijely dva policejní vozy a jedna sanitka, které jako o závod houkaly. Přidali se fanoušci Komety s mocným fanděním a nad tím vším se spojilo několik brněnských sborů, Ars Brunensis, Brněnský akademický sbor, Pěvecký sbor Pedagogické fakulty, pěvecký sbor Lumír, sbor hudební fakulty JAMU, smíšený sbor Kantiléna, Vox juvenalis, sbor Láska opravdivá a zpívali Internacionálu. Bylo zajímavé vidět, že ji zpívají z not a ještě zajímavější bylo, že ty noty byly posléze roztrhány a poházeny po podlaze pavilonu. Zda i to byla součást performance, se mi nepodařilo zjistit. Překvapení bylo, že venku za pavilonem stála houkající parní lokomotiva a akci provázelo deset historických děl, která střílela, což se ale s vnitřní produkcí nespojilo. Akce jistě velmi náročná na logistiku a managering, pracovníci filharmonie nikdy tak velkou performanci nedělali a je nutno jim složit poklonu za skvělé zvládnutí akce bez jakýchkoli zmatků či problémů. V programu byla uvedena varování, že mohou být ohroženi lidé s poruchami kardiovaskulárního systému, s dýchacími obtížemi a jedinci přecitlivělí na výraznou zvukovou a světelnou produkci. Takže se vtírá neodbytná otázka – proč ?
Epilog: Po maratonu dalších koncertů, které se odehrávaly v kontrastu s monumentální produkcí, se uzavřel festival slavnostním koncertem jedním z nejznámějších brněnských souborů, kterým je Janáčkovo kvarteto. Těleso oslavilo 70. narozeniny koncertem v Besedním domě v pátek 27. 10. Večer byl celý zasvěcený Leoši Janáčkovi. Smyčcový kvartet č. 1 z podnětu „Kreutzerovy sonáty“ L. N. Tolstého měl emoční náboj, obsažený v jednotlivých větách a dokonce v jednotlivých motivech. Druhá skladba byla překvapením, neboť Mládí je psáno Janáčkem pro dechové sexteto. V programu se posluchači dozvěděli, že jde o transkripci pro smyčcové kvarteto. Tím odvážným, kdo se toho ujal, je Kryštof Mařatka (1972), český skladatel, dirigent a pianista. Vyšlo mu překvapivě působivé dílo, kdy byly zachovány všechny hlasy v partech a celkový zvukový dojem byl velmi plný a kompaktní. I sami hudebníci si po koncertě dílo pochvalovali. Toto ztvárnění má pro ně ještě jednu přidanou hodnotu, mohou nabídnout pořadateli celovečerní program Janáčkových kvartetů a nemusí je kombinovat s jinými skladateli, jako tomu bylo dosud. Po přestávce zazněl Smyčcový kvartet č. 2 „Listy důvěrné“. Osudovost, dramatičnost, vášnivou naléhavost, něhu i bojovnost až k tragickému vyústění, to vše bylo obsaženo v podání hráčů, z nichž každý má vytříbený tón, jasný a přitom plný, schopný barvou svého nástroje vyjádřit i ty nejintimnější emoce. Nadšení publika sdílel i v publiku host nejvzácnější, violista Jiří Kratochvíl, někdejší první violista Janáčkova kvarteta, který se ve svých 93 letech těší ještě stále dobrému zdraví při svěží mysli. Z „nového“ Janáčkova kvartetu byl nadšen a jen trochu litoval, že si ho už nezahraje.
Festival měl ještě jeden závěr, spíš neoficiální, ve kterém vystoupily ve státní svátek 28. 10. dopoledne opět brněnské sbory. V parku na Rooseweltově ulici zasadily lípu a zazpívaly k výročí úmrtí T. G. Masaryka a k 99. výročí republiky. Tímto počinem se tedy skutečně uzavřel letošní festivalový maraton, který nabídl skutečné lahůdky na vysoké dramaturgické i interpretační úrovni.
Na závěr ještě pár slov k vizuálnímu stylu. Nápaditý a rychle působící, úderný i výtvarně stylový. Zlatá, černá, bílá. Několik sešitků podle jednotlivých tematických částí, kde si posluchač našel i další koncerty, které spolu obsahově souvisely. Zajímavé fotografie. Zasvěcené a zajímavé texty ke skladbám dosud v Brně nehraným a neslyšeným. O to větší zájem je číst. Jenže – malé zlaté písmo na černém či bílém pozadí, kdo je ho schopen přečíst, a ještě v přítmí koncertu? Poučený posluchač chce sledovat zpívaný text či si přečíst i během hry něco o interpretech či skladbách. Tuto „drobnost“ tvůrci vizuálu podcenili a vyvolalo to zbytečné negativní emoce. Některé vybrané texty byly velkým písmem, obsah to ovšem poněkud rozhodilo a v programové brožuře bylo obtížné se vyznat. Vytříbená estetika tu tentokrát převážila nad účelností a čitelností. V klidu domova v dobrém světle a s brýlemi už to bylo lepší. I drobnost může být důležitá!

Nahoru | Obsah