Hudební Rozhledy

Petrovy kameny Jana Vičara

Karla Hofmannová | 12/17 |Festivaly, koncerty

Soudobé nové skladby jsou většinou vedeny snahou po progresivním hledání nových cest a postupů, experimentováním s nástroji i se schopností posluchačů vnímat a slyšené vnitřně zpracovat. Někdy se potkají s fantazií a představivostí publika, jestliže se protnou se společnými emočními zážitky a spojí se v čase i prostoru. Troufám si říct, že tohle vše se stalo ve čtvrtek 9. 11., když zazněla v sále Reduty skladba olomouckého hudebního skladatele Jana Vičara – Koncert pro fagot a orchestr „Petrovy kameny“.

Skladba je rozdělená do tří částí, z nichž každá definuje objekty hudebního zpracování. Kameny drsné i jemné, Kameny oblé, Kameny tajemné. Každá z těchto charakteristik již sama o sobě evokuje emoční představivost a šlo tedy už jen o to, jestli se emoce, zakleté do hudby, potkaly s emocí vizuální. Výběr Petrových kamenů jako inspirativního zdroje jistě také nebyl ze strany autora samoúčelný, už jejich ponurá historie vypráví své.
Ve skladbě samotné vyprávěl fagot, lépe řečeno fagotista Jan Hudeček. Fagot patří k nástrojům málo frekventovaným, proto je napsání skladby pro tento nástroj velmi záslužná edukativní záležitost. A zde se vzácně spojila i osobnost sólisty, který svoji pověst virtuosa naplnil vrchovatě. Předvedl všechny možnosti až za hranice svého nástroje a využil i zvukové možnosti plátků. Neskutečně dlouhé tóny s neznatelnými nádechy, ornamenty, trylky, hrubá barva tónu, běhy, dvojitý tón i melodické části – byla to přehlídka možností a ekvilibristiky nemožností fagotové hry. Sám sólista o tom řekl: „Ve fagotovém koncertu Jana Vičara jsou využity nejrůznější moderní techniky, jako jsou multifonika, bisbiglianda, harmonické tóny, věčný dech či extrémně rychlé pasáže v násobném staccatu. Vždy jsou ovšem využity smysluplně a slouží k podpoře klasických hudebních myšlenek, což nebývá u kompozic tohoto druhu pravidlem. Už tímto se pro mne stává koncert vzácným. Za zmínku stojí také pestrá hudební a žánrová odlišnost jednotlivých vět.“
Skladba sama vyjadřuje sílu vibrací a emocí, které z kamenů vyzařují. Je to magické místo, které vnímavého člověka vždy musí zasáhnout. Autor zvolil v každé části jinou zvukomalebnost, agogiku a rytmiku, velkou roli sehrála i instrumentace, která měla mnohdy překvapivé kombinace, jako tympány s fagotem či housle evokující útočící hmyz a děsivé zvuky perkusí. Zvukomalebnost podporovala programnost skladby, ale na místo vyprávění dostaly slovo emoce. A pro znalé se podařilo vykouzlit téměř autenticitu místa.
Dirigent Petr Vronský se ponořil do skladby s vervou a vybičoval orchestr k vynikajícímu výkonu. Barevnost instrumentace podpořilo skvělé technické zvládnutí a je nutno vyslovit obdiv zejména složce perkusionistů, ale i celému orchestru.
Skladbu, která byla premiérována, rámovaly dvě kompozice. Jako první zazněla Malá symfonie pro dechové nástroje Charlese Gounoda. Skladba pro devět dechových nástrojů byla v 18. a 19. století oblíbená komorní formace. Zdvojené obsazení dřev i žesťů umožňovalo provozovat komorní hudbu v plném barevném vjemu. V Olomouci ale zasáhla akustika a prostředí. Ve velkém sále Reduty zněly nástroje opuštěně a alikvoty se nepropojovaly tak, jak by bylo žádoucí, aby posluchač vnímal barevnost produkce. Snad by pomohlo sesazení hráčů do kompaktní formace? Kdo ví, chce to příště kreativnější přístup. Na závěr pak byla zařazena Symfonie č. 6 h moll, op. 74 „Patetická“ Petra Iljiče Čajkovského. Monu-mentální skladba s monumentálním obsazením i akustikou. Snad až příliš monumentálním. Zejména žesťová část orchestru se pokládala do hry s takovým entuziasmem, až přehlušovala ostatní nástrojové skupiny, zejména smyčce. Začátek vyzněl i dost vtipně, fagotové sólo v první větě přímo navazovalo na předchozí fagotový koncert. Jako by se vyzývaly na souboj – teď mám slovo já! Toto zápolení jako by neustávalo i nadále, housle se snažily prosadit na úkor zvukové špičky a na úkor vystavění legatových ploch a kantilény, která je Čajkovskému tak vlastní. Situaci zachraňovalo klarinetové sólo a naléhavost, která je v hudbě obsažena. V části Allegro molto vivace se všichni hráči vybičovali k maximálnímu výkonu a zapomněli na všechno, co by rušilo společnou snahu odvést náročné a krásné dílo. Adagio lamentoso pak už přineslo širokodeché legato i plastické zachycení barevné instrumentace. Moravská filharmonie tak v závěru prokázala, že obě tyto interpretační polohy, tak vlastní romantickým dílům, umí. Večer plný emocí i nových poznání se nakonec po všech stránkách vydařil.

Nahoru | Obsah