Hudební Rozhledy

Koncert k uctění památky Zuzany Růžičkové

Vojtěch Mojžíš | 12/17 |Festivaly, koncerty

Na koncertě k uctění památky Zuzany Růžičkové se představila trojice jejích žáků včetně Moniky Knoblochové.

Zuzana Růžičková, česká cembalistka světového formátu, zemřela 27. 9. 2017 ve věku 90 let. Smuteční obřad se uskutečnil ve velké obřadní síni krematoria v Praze–Strašnicích 11. 10. 2017. Za umělecké rozloučení s tímto vzácným člověkem však lze považovat až koncert, který se uskutečnil o pět dní později, v pondělí 16. 10. ve Dvořákově síni pražského Rudolfína.
V úvodních slovech ředitele České filharmonie Davida Marečka a děkana AMU Vlastimila Mareše zazněla slova obdivu nad odkazem zesnulé umělkyně a příkladného člověka.

V obou institucích zanechala hlubokou a inspirativní stopu. Trojice jejích žáků – Mahan Esfahani, Monika Knoblochová a Jaroslav Tůma pak přednesla hudební díla, která patřila nepochybně k těm srdci paní profesorky nejbližším. Na replice historického dvoumanuálového cembala bez pedálů zazněla na úvod večera z pódia Rudolfina, vyzdobeného portrétem Zuzany Růžičkové, nejprve dvě cembalová díla historická – Pavin M. Gibbons (Drexel MS 5612) od Orlanda Gibbonse a Capriccio „Sopra la lontananza de il fratro dilettissimo“ B dur Johanna Sebastiana Bacha (BWV 922). Přednesl je Mahan Esfahani. Monika Knoblochová pak na moderním nástroji zahrála dílo soudobé, Akvarely pro cembalo, op. 53 Viktora Kalabise, českého hudebního skladatele, celoživotního druha umělkyně. Byly napsány v roce 1979 a jsou Zuzaně Růžičkové věnovány. Závěr večera patřil opět Johannu Sebastianovi Bachovi, německému géniovi, který byl uměleckému naturelu Zuzany Růžičkové nejbližší. Po subtilním zvuku cembal však prostor koncertní síně zaplnil zvuk varhan. Jaroslav Tůma na úvod svého uměleckého díku své učitelce zařadil Bachovu chorální předehru O Mensch, bewein´dein´ Sünde gross, BWV 622, na závěr pak slavnou a velkolepou Passacaglii a fugu c moll, BWV 582.
Na výkonu Mahana Esfahaniho nebylo možné přeslechnout perfektní realizaci mikrostruktury agogických změn, která, v součinnosti s realizací široké palety melodických ozdob, umožňuje zřetelnou diferenciaci vrstev jak polyfonních, tak i homofonních struktur, a to i bez pedalizace či široké dynamické škály. V takovémto přístupu k interpretaci staré hudby na autentické hudební nástroje lze nepochybně nalézt jeden z nejpodstatnějších přínosů uměleckého odkazu Zuzany Růžičkové, který, jak jsme se mohli nyní přesvědčit, byl úspěšně předán do interpretačního slohu následovníků.
Ve svých Akvarelech se Viktor Kalabis pokusil o téměř nemožné, o evokaci široké palety hudebních témbrů prostřednictvím v tomto směru relativně chudého vyjadřovacího arzenálu cembala. Ze strany skladatele však rozhodně nešlo o nejistý experiment, neboť autor si byl dobře vědom toho, že jeho patrnerka to dokáže. Nepochybně jí při tom do značné míry vyšel vstříc, když při komponování bohatě využil novodobých kompozičních prostředků hudby 20. století. Lví podíl na současném působivém vyznění díla má však další z interpretek večera, Monika Knoblochová, v jejímž uměleckém záběru jsou v dostatečné míře zastoupena všechna relevantní období vývoje evropské hudby. Další příklad cenného pedagogického odkazu Růžičkové.
Důstojným uměleckým završením vzpomínkového večera bylo provedení obou skladeb varhanních v suverénním podání Jaroslava Tůmy, rovněž žáka Růžičkové. Smuteční náladu dobře ilustrovala nekonečná, plynule se vyvíjející a vhodnou registrací zdůrazněná melodie chorální předehry. Patos závěrečného díla, které plynule, v jediném monotematickém celku sdružuje jak formu passacaglie, tak i formu velkolepé fugy, ve spojení se zřetelnými náznaky chromatismů, dobře vyjádřil nadčasovost odkazu umělkyně, která nás všechny v těchto dnech opustila.

Nahoru | Obsah