Hudební Rozhledy

Trpké probuzení z mozartovského snu Plácida Dominga

Helena Havlíková | 12/17 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Plácido Domingo poprvé ve Stavovském divadle – a to jako dirigent

V době, kdy byl tenorista Plácido Domingo na vrcholu své pěvecké slávy, k nám na regulérní pěvecký recitál bez mikrofonů nezavítal. A mozartovské role nikdy nebyly jeho doménou. Jenže když před pár lety „objevil“, že v Praze zůstalo jediné dochované divadlo, kde Mozart dirigoval svou operu, zatoužil stát ve Stavovském divadle na stejném místě jako Mozart při pražské premiéře Dona Giovanniho. Ovšem podle veřejně dostupných údajů z přehledu výběrového dotačního řízení ministerstva kultury na podporu klasické hudby v roce 2017 se ukázalo, že rozpočet na Maestrův sen dirigovat ve Stavovském divadle dvě představení a létat do Prahy tryskáčem se šplhá ke 20 milionům korun.

Nelze nic namítat, pokud by Domingo a k tomu účelu zřízený zapsaný spolek Domingo-Mozart-Prague dokázali na splnění snu získat peníze od soukromých donátorů – je na nich, co chtějí svými financemi podpořit. Ostatně na tomto principu u nás už řadu let fungují koncerty takových atraktivních sólistů, jakými jsou Jonas Kaufmann, Cecilia Bartoli, Diego Flórez a mnoho dalších hvězd současného operního nebe. Spolek Domingo-Mozart-Prague však natáhl ruku po státní dotaci, navíc troufale a zcela nepatřičně v kategorii „koncertní akce výjimečné dramaturgické objevnosti“. A rozhodně se nedržel skromně při zemi. Chtěl osm milionů. Vedle požadavku společnosti Dada plus na projekt Mahler aneb... ve stejném finančním objemu se tato výše zcela vymykala ostatním žádostem, které se pohybovaly v řádech statisíců. Slouží ke cti grantové komise zřizované ministerstvem, že tento projekt získal jediný bod a na státní dotaci tímto způsobem nedosáhl. Kdyby ji dostal, dvě představení Giovanniho by spotřebovala téměř čtvrtinu všech peněz, tedy 33,7 milionu korun, které byly v tomto grantovém řízení na celý rok 2017 rozdělovány mezi 220 žádostí zahrnujících festivaly, koncertní akce, kontinuální činnost stálých profesionálních souborů, tvůrčí dílny, kurzy, soutěže, ale i vydávání hudební edic a publikací, odborných periodických publikací, CD nebo DVD, hudebně informační a dokumentační činnost a hudební konference. Jen namátkou – Musica Florea dostala na kontinuální činnost roku 1,5 milionu, což byla vůbec nejvyšší částka v kategorii klasické hudby, Collegium 1704 na celou sérii pražských koncertů v roce 2017 dostalo 1,3 milionu, 1 milion orchestr Berg na celý rok 2017, Ensemble Inégal na 11. abonentní cyklus 750 tisíc, Hudební festival Znojmo 400 tis., Mezinárodní festival Janáček Brno 350 tisíc., 52. Mezinárodní pěvecká soutěž Antonína Dvořáka 250 tisíc. A další srovnání – oněch osm milionů odpovídá zhruba čtvrtině veřejné podpory celého festivalu Pražské jaro v roce 2017.
Ministr kultury Daniel Herman se však přesto rozhodl dvě představení Giovanniho pod Domingovou taktovkou podpořit. Sice ne osmi miliony, ale v kontextu výše uvedeného částkou více než štědrou – 6,5 milionu korun. Nikoli ze svého, ale z ministerského rozpočtu. A navíc z „koncertní inscenace“ (sic!), jak je uvedená na záštitě, pod kterou se podepsal, udělal prioritní akci Ministerstva kultury ČR. S dalšími záštitami přispěchali předseda vlády Bohuslav Sobotka nebo pražská primátorka Adriana Krnáčová.
Z akce, která navíc filtrovala publikum cenou vstupenek za tisíce, se však stala spíše atrakce s Maestrem v kočáru před Stavovským divadlem v doprovodu kamer, která však neobstojí ani jako marketingový tah v souvislosti s dokumentem, který by měl o Domingově dirigování Giovanniho vzniknout a přilákat zahraniční publikum. Operní inscenace naší první scény ve Stavovském rozhodně nejsou dokonce ani v rámci české operní krajiny tím, čím bychom se mohli chlubit.

Představení Giovanniho měla do oné kategorie „výjimečné dramaturgické objevnosti“ na míle daleko. Domingo sice zdůrazňoval, že chce svůj hold Mozartovi a Giovannimu vzdát v podobě co nejvěrnější tehdejšímu pražskému provedení, jenže místo originální pražské verze, s jejímž nejstarším pražským opisem se tak dojatě nechal při tiskové konferenci fotografovat, se hrál dnes ten nejběžnější mix s dalšími vídeňskými áriemi Ottavia a Elvíry. A nad rámec větší koncentrace nijak nezměnil interpretaci orchestru Národního divadla, který mezi celou šíří dalšího především romantického repertoáru rutinně ohrává Giovanniho prakticky nepřetržitě padesát let pod nejrůznějšími dirigenty způsobem, který se stylovou interpretací nemá společného vůbec nic. Hlavním kritériem pro výběr sólistů nebyla mozartovská specializace, ale účast v Domingově pěvecké soutěži, kterou Maestro při této příležitosti vydatně propagoval. Životopisy jím vybraných sólistů sice hýří prestižními operními domy, jenže při představení notně vybledly hlavně proto, že pěvecky ani typově neodpovídali rolím této Mozartovy opery a vzhledem ke krátkému zkouškovému času se nejistě rozhlíželi, kam se na jevišti vrtnout. Oč více se Irina Lungu jako Donna Anna trápila s koloraturami, intonací i dechem a nestíhala už beztak pomalá tempa, o to hlasitěji zpívala bez dynamických nuancí. Do role Ottavia zabloudil Dmitrij Korčak spíše jako mstitel z nějaké Verdiho opery, Simon Alberghini s fádní barvou svého basbarytonu a operáckými gesty charisma svůdníka neměl. Bez výraznější charakteristiky a hlavně vtipu sluhy Leporella prošel představením také Adrian Sampetrean. Julia Novikova sice už v Praze předvedla, že umí jako Stravinského Slavík perlit koloraturami, ale subretní Zerlina je jiný obor. Největšími hvězdami večera byli nakonec Kateřina Kněžíková jako Donna Elvíra (ovšem vypuštění vídeňské árie Mi tradì quell'alma ingrata by jejímu výkonu výrazně prospělo), oskarový kostýmní výtvarník Formanova Amadea Theodor Pištěk a především scénograf Josef Svoboda, jehož téměř padesát let stará scéna s replikami lóží Stavovského divadla je stále nápaditá a funkční.
Daniel Herman tak promrhal šest a půl milionu za neschopnost současného vedení naší první scény udělat ze Stavovského divadla referenční bod mozartovské interpretace. Přitom novodobou světovou premiéru Vivaldiho Arsildy, která by se do Stavovského divadla v provedení Collegia 1704 a režii Davida Radoka velmi hodila, Národní divadlo právě kvůli nedostatku peněz odmítlo a do koprodukčního projektu s divadly v Lille, Luxemburku, Caënu a Versailles (včetně televizních přenosů) se zapojilo Slovenské národní divadlo. Ale především ministr české kultury zaplatil degradaci našeho sebevědomí a utvrzování malosti, že se česká kultura neobjede bez berliček světové osobnosti, jejíž proslulost je sice nezpochybnitelná, ale nemá s Mozartem mnoho společného.

Praha, Národní divadlo – Wolfgang Amadeus Mozart: Don Giovanni. Dirigent Plácido Domingo, režie Jiří Nekvasil, scéna Josef Svoboda, kostýmy Theodor Pištěk. Představení 27. 10. 2017, Stavovské divadlo.

Nahoru | Obsah