Hudební Rozhledy

Přímé přenosy z Met – Vincenzo Bellini: Norma

Jaroslav Someš | 12/17 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Sondra Radvanovsky (Norma) a Joseph Calleja (Pollione)

Už 12. sezonu pořádá Metropolitní opera v New Yorku přímé přenosy svých představení na plátna kin celého světa. Také letos program nabízí deset titulů a jeden bonus navíc. Mezi nimi je několik nových inscenací (Norma, Tosca, Così fan tutte, Massenetova Popelka a Adèsův Anděl zkázy) a několik repertoárových, ale rozhodně neméně zajímavých – Nápoj lásky, Semiramis, Luisa Millerová. Znovu uvidíme i dnes už legendární Zeffirelliho režii Bohémy a Kouzelnou flétnu v nastudování Jamese Levina a Julie Taymor (v záznamu z prosince 2006, kdy byla prvním přenášeným představením vůbec).

Současný cyklus zahájila nejslavnější z oper Vincenza Belliniho Norma a šlo o zahájení opravdu ve velkém stylu. Grandióznost udává už Belliniho hudba sama, ale sílu zážitku podtrhovalo také provedení. Podílel se na něm rovnou měrou celý inscenační tým v čele s dirigentem Carlem Rizzim a režisérem sirem Davidem McVicarem, i představitelé hlavních rolí, Sondra Radvanovsky, Joyce DiDonato a Joseph Calleja. Tragický příběh druidské kněžky Normy z dob okupace Galie antickým Římem inspiruje zvláště v posledních letech inscenátory k nejrůznějším aktualizačním výkladům, někdy zdařilým, jindy neúspěšným. Sir David McVicar se tentokrát rozhodl jít tradiční cestou. Ponechal příběh v původním časovém a místním zasazení, čímž se vyhnul nebezpečí kolize s historickými reáliemi, jako je třeba panenskost kněžky, lidská oběť nebo smrt na hranici. Zaměřil se na důsledný výklad vývoje vztahů mezi jednotlivými postavami, na zvýraznění situačních zvratů a na propracovanost fyzického jednání. Tím v základu jednoduchou dějovou zápletku zvěrohodnil, prohloubil a psychologicky obohatil. Romantický děj dramatu Alexandre Soumeta, jež bylo předlohou libreta Felice Romaniho, tak ve výsledku paradoxně vychází uvěřitelněji, než kdyby římská armáda nosila současné maskáče a byla v Galii na vojenské misi.
Scénograf Robert Jones tedy McVicarovi postavil na jeviště hustý les, který se přímo před našima očima dokonalou jevištní technikou Metropolitní opery proměnil v detailně vybavenou keltskou „jurtu“. Zvednutím terénu pak byla v závěru kryta hořící hranice a na horizontu „zaplanula“ jen její záře. (Pouze předchozí snášení polen na ni působilo poněkud popisně, což je ovšem věcí režie.) Také Moritz Junge navrhl kostýmy až filmově historizující včetně odvážného bojového líčení keltských válečníků. Choreografka Leah Hausman rozšířila pěvecký sbor o několik tanečníků, kteří pohybově oživili hromadné scény.
Palmu večera si však odnáší hudební nastudování, na němž má lví podíl dirigent Carlo Rizzi. Od působivě vystavěné předehry po monumentální závěr bylo provedení doslova nabito emocemi. Orchestr v leckteré opeře z Belliniho doby představuje pouhý doprovod efektních pěveckých partů. Norma patří k šťastným výjimkám a náladová oscilace mezi scénami lyrickými a dramatickými umožňuje dirigentovi sledovat a stupňovat v její partituře účinné napětí. Rizzimu se to podařilo dokonale a orchestr Metropolitní opery odvedl pod jeho vedením opět špičkový výkon.
Také trojice hlavních představitelů byla doslova hvězdná. Sondra Radvanovsky zvládá extrémní rozsah titulní role s naprostou suverenitou. Její hlas má pevnost a barvu kovu a svou libozvučnost neztrácí ani v nejvyšších tónech. V souladu s McVicarovou koncepcí pojímá Radvanovsky Normu dramatičtěji, než jsme často zvyklí, což temnější barva jejího sopránu jen podtrhuje. Její Norma je schopna lásky i pomsty, jako kněžka má zcela dominantní postavení (McVicar vyhrocuje situaci tak, že k Orovesem požadované lidské oběti z řad keltských bojovníků na jevišti málem dojde). Vstupní árie, lyrická modlitba „Casta diva“, není v podání Radvanovské vrcholem role; naopak, je počátkem celého dramatu, které se scénu od scény stupňuje. Klíčovým okamžikem je pro ni monolog nad spícími dětmi „Dormono entrambi“, při němž si uvědomíme antickou inspiraci libreta a příbuznost Belliniho hrdinky s Eurípidovou Medeou, a pak hlavně oba dialogy s Adalgisou, režijně do detailu vystavěné.

V nich byla Radvanovské víc než rovnocennou partnerkou vynikající Joyce DiDonato, jejíž měkký lyrický mezzosoprán i něhyplný, upřímný projev vytvářely účinný kontrast s pojetím titulní hrdinky. Ač se od každé představitelky Normy téměř očekává, že hlavní pozornost strhne jenom na sebe, tentokrát nebyla Adalgisa její soupeřkou jen v lásce k Pollionovi. V řadě míst se dokonce zdálo, že by bylo spravedlivé, kdyby se opera jmenovala Norma a Adalgisa, nebo dokonce Adalgisa a Norma. Úchvatné pěvecké podání a síla hereckého ztvárnění proměn ve vztahu obou žen překryly historicko-politické pozadí děje. Také Joseph Calleja jako Pollione podal výkon, o němž je třeba mluvit s velkým uznáním. V současné době je zřejmě nejvyhledávanějším interpretem této role. Zpíval ji mj. v loňské sezoně v londýnské Covent Garden ve vyhraněné aktualizaci režijního výkladu Álexe Ollé. Nyní se v New Yorku stejně úspěšně podřídil zcela odlišné koncepci McVicarově. Ta i Pollionovi dává prodělat zajímavý dramatický vývoj od sebevzhlíživého reprezentanta vládnoucí moci, jak se projeví v dialogu s Flaviem, až k prozření a pochopení velikosti Norminy lásky i oběti. Lehkost, lahodnost a lesk v Callejově hlasu a jeho mužný zjev jsou dalším trumfem celé inscenace. V menší roli Clotildy se výrazně prosadila Michelle Bradley. Vyzdvihnout je nutno také výkon sboru, zvláště za válečnický ansámbl „Non parti! Finora é al campo“ ve 2. dějství.
Příznivce tradičnějších inscenací nová Norma v Met nadchla jistě více, stoupence avantgardnějších přístupů možná méně. Jedni i druzí však nemohou v žádném případě popřít, že jsme byli svědky pravých hodů bel canta.

Met in HD – Vincenzo Bellini: Norma. Libreto Felice Romani, dirigent Carlo Rizzi, režie Sir David McVicar, scéna Robert Jones, kostýmy Moritz Junge, světelný design Paule Constable, choreografie Leah Hausman. Premiéra 25. 9. 2017, přímý přenos z Metropolitní opery 7. 10. 2017.

Nahoru | Obsah