Hudební Rozhledy

Don Carlo – bravo nejen Domingově debutu

Markéta Jůzová | 12/17 |Zahraničí

Elena Zhidkova (Princezna Eboli) a Plácido Domingo (Rodrigo)

Romantická opera Don Carlo Giuseppa Verdiho patří v historii Vídeňské státní opery ke stěžejním dílům. Divadla v různých zemích světa ji ovšem zařazují do svých repertoárů v různých verzích. Mezi nejčastěji hrané patří starší francouzská verze opery Don Carlos s pěti akty, jejíž premiéra se konala 11. 3. 1867 v pařížském Théâtre l’Opéra. Ve Vídeňské státní opeře se hrála jen jediná její inscenace, kterou režíroval Němec Peter Konwitschny a která se zrodila ještě v době, kdy v čele světoznámého divadla působil rumunský ředitel Ioan Holender.

Premiéra opery se uskutečnila 18. 10. 2004 s mexickým tenoristou Ramónem Vargasem v titulní roli, kompozici hudebně nastudoval francouzský dirigent Bertrand de Billy. Opera se hrála ve francouzštině úspěšně do konce sezony 2008. Současný francouzský ředitel divadla Dominique Meyer se rozhodl po čase k jejímu uvedení vrátit. 24. 4. 2012 na obnovené premiéře vystoupil v titulní roli korejský tenorista Yonghoon Lee. Opera byla zařazena na repertoár z důvodu tehdy nadcházejících oslav 200. výročí narození Giuseppa Verdiho, které si v roce 2013 připomněl celý hudební svět.
První originální kompozici skladatel několikrát přepracoval. Nejčastěji se hraje čtyřaktová italská verze milánská, premiéra opery Don Carlo zazněla poprvé 10. 1. 1884 v Teatro alla Scala, 29. 12. 1886 byla uvedena italská pětiaktová verze v Modeně, která se hraje zřídka. K nejúspěšnějším inscenacím díla zpívaného v italštině patřily ve Vídni režijní počiny, které realizovali z mezinárodně uznávaných tvůrců Margarethe Wallmann v šedesátých letech, Otto Schenk v sedmdesátých letech a Pier Luigi Pizzi na sklonku osmdesátých let 20. století. Inscenace slavného dirigenta Herberta von Karajana, který operu nejen hudebně nastudoval, ale i režíroval, zaznamenala v dějinách vídeňského divadla jen dvanáct představení, na premiéře 6. 5. 1979 zpíval titulní roli José Carreras.
Současnou produkci opery italské milánské verze, která je na repertoáru ve Vídeňské státní opeře od 16. 6. 2012, hudebně nastudoval rakouský dirigent Franz Welser-Möst a režíroval Ital Daniele Abbado.
Opera dramma lirico o čtyřech aktech vychází z libreta, které napsali podle francouzského libreta Camille Du Locle, Achille de Lauzières-Thémines a Angelo Zanardini. Z předloh si vybrali dramatická a historická díla, jež vytvořili Friedrich Schiller, César Vichard Abbé de Saint-Réal, Thomas Otway, Eugène Cormon, Marie-Joseph Chénier, Alexandre Soumet a Louis-Sébas-tian Mercier. Realizační tým ve Vídni upřednostnil milánskou verzi opery Don Carlo, protože je v dramatické linii velmi výstižná. Děj odehrávající se ve Španělsku v roce 1559 zhudebnil skladatel velkolepě. Instrumentace je nesmírně bohatá a melodicky úchvatná. Verdi dílem završoval etapu, v níž směřoval k prokomponovanému dramatu a silnější teatrálnosti, která není nepovrchní, ale disponuje vnitřní logikou a hloubkou.
Orchestr Vídeňské státní opery podpořil příběh se stupňující se dramatičností, do komplikovaných situací a jednání postav vnesl energii, silné emoce, napětí, svár, radost, naději i jas. Korejský dirigent Myung-Whun Chung řídil těleso střídmými gesty, obrazy klenul výrazně po smyslu děje a skvěle podpořil dění na jevišti. Akceleroval příběh hutně, nejen volbou typických širších temp, ale kontrastními gradacemi. Upřednostnil krásu zvukomalby a kladl akcent na charakteristiku nástrojových barev v souladu s atmosférou nebo výstupy postav v pestré paletě emocí. Dynamické spektrum rozšířil orchestr pod taktovkou dirigenta mnoha nuancemi. Hráči byli výborní napříč orchestrálními skupinami, zejména sólisté. Hudba v ději předznamenává vývoj a umocňuje dojmy i nálady. Jevištní orchestr Vídeňské státní opery přispěl k jemnému efektnímu účinku. Myung-Whun Chung dokázal vystavět malé i velké logické oblouky a naléhavě dramatickou působivost příběhu s hudebníky ještě více umocnil.

Režisér Daniele Abbado se soustředil na vyhrocenost vztahů a neustálé napětí. Nadčasovou scénografii výtečně zachytil nejen scénograf Angelo Linzalata, ale i jeho týmový kolega Graziano Gregori, který nesl zodpovědnost za jevištní koncept. Prostředí španělského kláštera San Yuste, zahrada královny, náměstí v Madridu, komnata krále i vězení bylo zakomponováno do pohyblivého ztvárnění s dynamickým symbolickým posunem střešního patra scény. V kontrastu s jejich návrhy se nechala kostýmní výtvarnice Carla Teti inspirovat dobou. Oděv nepůsobil jen historicky a elegantně, ale v určitých momentech dokonce i prostě a účelově, především výstižně charakterizoval postavy. Představa barevného osvětlení scén s rozdílnou intenzitou jasu s přesnými štychy na pohyby, gesta a mimiku postav, kterou realizaci díla vtiskl Alessandro Carletti, se v souladu se scénografií a barvami kostýmů velmi blížila dobovým obrazům výtvarného umění.
Roli Rodriga v současné inscenaci dlouho zpíval britský barytonista Simon Keenlyside, který na sklonku uplynulé sezony získal ve Vídeňské státní opeře významný rakouský profesní titul KS, Komorní pěvec. Na 24. představení opery Don Carlo 11. 6. debutoval v roli Rodriga legendární pěvec Plácido Domingo, jenž je ostatně rovněž nositelem titulu KS, podobně jako jeho hlavní kolegové v současné Abbadově inscenaci, mexický tenorista Ramón Vargas ztvárňující Dona Carla a italský basista Ferruccio Furlanetto zpívající Filippa II. ¬Domingo Furlanetto jsou i čestní členové Vídeňské státní opery.
Operní drama velkých společenských a politicky mocných intrik rozehráli všichni tři pěvci velkolepě. Furlanetto sklidil dříve než Domingo bouřlivý potlesk na otevřené scéně, ale Domingo záhy za ním. Oba ztvárnili postavy s nesmírnou psychologickou hloubkou, bohatostí detailů opřených o výsostnou pěveckou techniku v niterném souladu s nuancemi herectví, gest a mimiky.
Abbado zesílil v jednáních krále Filippa II. trýznivé emoce vlivu Velkého inkvizitora, v opuštěnosti a slabosti byl Furlanetto působivě zranitelný. Don Carlo v podání Vargase tíživě usiloval vymanit se z područí síly krále otce, ale po boku legendárních pěvců podal maximální výkon. Domingo již v historii Vídeňské státní opery zpíval Dona Carla. Jeho Rodrigo vynikal silou výrazu v komických i tragických momentech. Charakteristickou vychytralost v intrikách zachytil s grácií.
Ruská mezzosopranistka Elena Zhidkova vtiskla Princezně Eboli psychologickou věrohodnost, pěvecky oslnila v dlouhých legátových frázích. Rumunský basista Alexandru Moisiuc zpíval roli Velkého inkvizitora i v dřívější inscenaci režiséra Petera Konwitschného. Postavě propůjčil důstojné a mocenské rysy, občas byl příliš teatrální, ale sytostí objemného hlasu prodchnul roli nemocného stárnoucího muže výjimečnou silou ducha. Bulharská sopranistka Krassimira Stoyanova disponuje krásou hlasu ve všech polohách, zářnou pěveckou techniku je schopna obdařit proměnami emocí v gestech i hlase v širší dynamické škále. Alžbětu rozehrála s nadhledem, mocensky, křehce i vášnivě. Mladý americký basbarytonista Ryan Speedo Green epizodní a osudovou postavu Mnicha, ve finále považovanou v duchovním rozměru za Karla V., zpíval s noblesou a jednání obohatil nutným tajemstvím. Legendární pěvec Plácido Domingo sklidil za svůj debut Rodriga dlouhé ovace ve stoje. Rovněž Furlanetto, Vargas, Zhidkova a Stoyanova byli oceněni bouřlivými ovacemi s intenzivním provoláváním slova bravo.
Sbor Vídeňské státní opery výborně připravil sbormistr Thomas Lang. Zejména v situacích s masou postav dvořanů, občanů, duchovních nebo vojáků sboristé odlišili role specifickým pohybem a různou dávkou energie. Sbor ostatně dlouhodobě zpívá pod vedením svého sbormistra skvěle.
Bohužel představení bylo jedním z posledních pro vynikajícího prvního klarinetistu. Ernst Ottensamer, univerzitní profesor, manažer, zakladatel komorních souborů a dlouholetý sóloklarinetista Vídeňské filharmonie od roku 1983, zesnul v létě náhle ve věku jedenašedesáti let. V průběhu jeho kariéry se mu dostalo cti hrát sólové koncerty pro klarinet nejen s Vídeňskou filharmonií, ale i s dalšími nejvýznamnějšími orchestry světa, které řídili Zubin Mehta, Sándor Végh, Leopold Hager, sir Colin Davis aj. Nahrál řadu skladeb sólové literatury pro klarinet a komorní hudbu na kompaktní disky. Bravo jeho umění. Ottensamerův velký vliv nesou v rodinné štafetě jeho synové – Andreas, sóloklarinetista Berlínské filharmonie, a Daniel, sóloklarinetista Vídeňské filharmonie. Z mých rozhovorů s Ernstem Ottensamerem bych ráda vzpomenula jeho zamyšlení nad interpretací: „Zvuk Orchestru Vídeňské státní opery je specificky měkký. Hráč musí zvuk prožít, když tvoří tón, nenasazovat tvrdě, ale začít měkce. Důležitá je velmi čistá technika a její úzké spojení s rytmickým cítěním. Spojení všech komponentů je rozhodující pro interpretaci, osobní vyjádření ztvárnění díla a správný výklad textu opery.“

Wien, Staatsoper – Giuseppe Verdi: Don Carlo. Dirigent Myung-Whun Chung, režie Daniele Abbado, jevištní koncepce Graziano Gregori, scéna Angelo Linzalata, kostýmy Carla Teti, sbormistr Thomas Lang. Premiéra 16. 6. 2012. Psáno z 24. představení inscenace11. 6. 2017.

Nahoru | Obsah