Hudební Rozhledy

Hráč Sergeje Prokofjeva nepostrádá aktuálnost ani dnes

Karla Hofmannová | 12/17 |Zahraničí

Mischa Didyk (Alexej)

Vídeňská státní opera na Ringu uvedla jako první premiéru sezony operu Sergeje Prokofjeva Hráč (Der Spieler). Novelu napsal Fjodor Michaljovič Dostojevskij ve chvatu a pod tlakem hrozby ztráty práv na svá dosavadní díla, nicméně s důvěrnou znalostí prostředí kasina. Prokofjev si novelu upravil podle svých představ a vytvořil operu v ruštině, jejíž uvedení znemožnila revoluce v roce 1917. Po dvanácti letech ji přepracoval a tato druhá verze byla ve francouzštině. Další verze existuje ještě v estonštině a byla uvedena v 70. letech minulého století.

Sergej Prokofjev, který chtěl, aby jeho díla byla prováděna, opustil Rusko a dvacet let žil v Americe a v Paříži. Dařilo se mu však nakonec své opusy představovat i v Sovětském svazu, jehož představitelé z propagačních důvodů stáli o jeho návrat, což také v roce 1936 učinil. Jeho další život se pak odvíjel podle toho: nejprve byl uznávaným a uváděným skladatelem, spolupracoval s Ďagilevem a psal hudbu k filmům Ejzenštejna. Po válce se ale stal cílem perzekuce a od roku 1948 byla jeho díla zakazována. Zemřel ve stejný den jako Stalin.
Že se jeho život bude odehrávat jako ruleta, to si jistě ve svých 26 letech, kdy psal operu Hráč, nemyslel. Přesto dokázal vytvořit přesvědčivý a surrealisticky pokřivený obraz ruské aristokracie, lidí, kteří propadli hráčské vášni a pohybují se ve svém uzavřeném světě od jedné hře ke druhé, chvíli boháči, chvíli zadlužení ztroskotanci, dlužící jeden druhému a neschopní vymanit se z obsese, která jim neumožňuje se vrátit do normálního života.
Hudba využívá všechny tehdy nové a moderní postupy, disonance, minimalistické úseky, atonalitu, melodická linka téměř neexistuje, jde o konverzační hudební spád, nesmírně energický a hutný. Vytváří struktury, které dokonale dokreslují dramatické situace. Nynější vídeňská inscenace uvedla verzi z roku 1929, ale v ruštině. Ocenila jsem nové titulkovací zařízení, kdy jsem mohla na displeji zvolit ruštinu a vnímat operu celistvě a nepřekládat ji v mozku přes němčinu. U dirigentského pultu stála intendantka opery v Hamburku Simone Young, zkušená umělkyně, která dokázala dát inscenaci dravý spád a udržet ho po celou dobu představení.
Režie se ujala Karoline Guber, která akcentovala surrealistickou linku a umocnila ji minimalistickými artefakty. Dětský kolotoč, rozbité zrcadlo, v posledním jednání velký kolotoč a esteticky znetvoření lidé, jejichž duše je stejně postižená, blikající světlo, to vše vybičovává vnímání publika až do krajnosti.
Prostředí kasina je v jakémsi imaginárním lázeňském německém městě, Roulettenburgu. Hlavní postavy jsou součástí panoptika, ze kterého se snaží vymanit Polina, nevlastní dcera Generála, který vše prohrál a zoufale se snaží zachránit situaci dalšími dluhy. Polina má komplikovaný vztah s Alexejem, jakési „odi et amo“, které vyústí ve vraždu Poliny Alexejem. Svěží postavou je Blanche, mladá kurtizána, čekající, že uloví toho, který nejvíc vyhraje. Nejreálnější a tragikomickou postavou je Generálova babička Babulenka, v jejíž smrt a následné dědictví Generál doufá, která však přijede do lázní a raději v kasinu všechno prohraje a objeví se jen ve spodním prádle. Nicméně je nad věcí, neb prý má ještě několik vesnic a domy v Moskvě a vítězoslavně odjíždí. Nabízí Polině život u sebe, ta je ale příliš zadlužená a svázaná s Alexejem. Ten ji v závěru vraždí v afektu, protože ji miloval a neuměl to pozitivně zpracovat.

Představení má spád a je realizováno velmi čistě a sevřeně, přesvědčují i jednotlivé menší figury, které dokonale dokreslují děj i atmosféru. Představení dominuje Polina v podání pěvkyně, pocházející ze Sibiře, Eleny Gusevy. Plný, barevný soprán, pevný, nosný a uměřený herecký výkon, přesvědčivý ve všech ohledech. Dalším výborným protagonistou je Dmitrij Uljanov z Jekaterinburgu v roli Generála. Jeho hutný a objemný bas nezapře ruskou školu a hladí po duši. Výborný pěvecký i herecký výkon podala opět Sibiřanka Elena Maximova v roli Blanche. Jasný, stříbrný soprán, uvolněně se nesoucí nad veškerou materií hudby. Méně se dařilo ukrajinskému tenoristovi Mischovi Didykovi v roli Alexeje. Jeho tenor tentokrát vykazoval znaky únavy a opotřebování, i když se postupně uvolňoval a v závěru rozezpíval, přesto nepřesvědčil. Škoda, herecky i typově mu role seděla. Role Babulenky zato byla jako psaná na tělo i hlas wagnerovské heroině z Kalifornie, Lindě Watson. Její dramatický soprán zněl plně a barevně a vládla suverénně jevišti.
Inscenace je velmi dobrá a stojí za to ji navštívit. Už proto, že se jedná o dílo, které se příliš na jevištích neobjevuje pro svoji obtížnost jak interpretační, tak inscenační.

Wien, Staatsoper – Sergej Prokofjev: Igrok (Hráč). Hudební nastudování a dirigent Simone Young, režie Karoline Gruber, scéna Roy Spahn, světla Ulrich Schneder, kostýmy Mechthild Seipel, choreografie Stella Zannou. Orchestr Vídeňské státní opery. Premiéra 4. 10. 2017, psáno z 2. reprízy 10. 10. 2017.

Nahoru | Obsah