Hudební Rozhledy

Portréty velkých klavíristů 20. století VII

XII. Taťjana Petrovna Nikolajeva

Jana Vašatová | 12/17 |Studie, komentáře

Taťjana Nikolajeva

„Jednou, asi v roce 1951, k nám Kyril Ivanov přijel s mladičkou Taťjanou Nikolajevou. Hrála Rachmaninovův Koncert c moll, taky jsme ho spolu s Glazunovovou symfonií natočili, rekordně za pouhé dva dny. Tehdy jsme ještě nevěděli, že ta skromná útlá černovláska s mohutným copem později získá světový ohlas jako Bachova interpretka. Sám jsem ve Švýcarsku zažil její seminář; sál byl zaplněný do posledního místečka.“
Tak vzpomíná ve své knize Z Herálce do Šangrilá violoncellista České filharmonie František Sláma na klavíristku, které se po zhroucení socialismu a otevření hranic Sovětského svazu konečně mohli obdivovat i návštěvníci předních světových koncertních sálů od Tokia po Kalifornii. Záznamy s jejím uměním, vzniklé v Moskvě a později i na jiných světových pódiích, kupují a vydávají světové firmy dodnes.

Taťjana Petrovna Nikolajeva natočila pak v Praze v témže roce ještě Bachovu Francouzskou suitu č. 5 G dur, BWV 816, jeho Fantazii c moll, BWV 906 a Chromatickou fantazii a fugu d moll, BWV 903. O osm let později se do Prahy vrátila a pořídila tu nahrávky Klavírní sonáty č. 3 a moll, op. 28 Sergeje Prokofjeva, svých vlastních Tří koncertních etud, op. 13 a výběru z díla, s kterým byla přímo osudově spjatá – z Dvaceti čtyř preludií a fug pro klavír, op. 87 Dmitrije Šostakoviče. Všechny nahrávky teď v digitalizované podobě vydal Supraphon, pro který také tehdy natáčela.
V roce 1951 to nebylo její první setkání s Prahou, kam sovětský režim pouštěl své umělce jaksi na zkoušku, na jakýsi „blízký západ“. Poté, co Nikolajeva zvítězila v roce 1945 ve skrjabinovské soutěži Moskevské filharmonie, získala o dva roky později druhou cenu na soutěži při Prvním mezinárodním festivalu demokratické mládeže, pořádaném v roce 1947 právě v Praze. Praha stála na počátku její umělecké kariéry a měla pro ni podobný význam, jako pro její o něco starší kolegy – Svjatoslava Richtera a Emila Gilelse, kteří představovali to nejlepší z ruské a světové pianistické školy – a Nikolajeva se s nimi mohla směle měřit. Senzací světových koncertních síni se stala její vystoupení, bohužel, až v 80. a začátkem 90. let 20. století, na konci jejího života. Volila totiž jinou cestu: místo světové kariéry se léta věnovala pedagogické činnosti na moskevské konzervatoři, kde na dobu strávenou s ní s láskou vzpomíná celá řada jejích žáků. Jedním z nich byl i Nikolaj Luganskij: „Taťjana Nikolajeva byla skvělý učitel a mentor. Mnoho jsem se od ní naučil a velice jsem ji obdivoval. Byla mimořádnou osobností, s absolutní svobodou mysli a ducha. Nebyla technicistně zaměřená, přestože její technika byla mimo vší pochybnost; věřila, že technika musí odpovídat hudebnímu poselství a že nejdůležitější věcí je, jak hudbu vnímáme a jak jí naslou cháme... Vliv Taťjany Nikolajevy se neomezoval pouze na vyučovací hodiny. Chodil jsem na její koncerty, hrávali jsme spolu, poslouchali jsme doma společně spoustu hudby. Nosila nahrávky a vždycky chtěla, abychom si je poslechli. To byla mimořádná zkušenost, poslouchat hudbu s někým drahým a blízkým. Snažil jsem se tak pokračovat v učení i poté, co zemřela.“
Taťjana Nikolajeva se narodila 4. 5. 1924 a od malička patřila k tzv. zázračným dětem – matka byla profesionální klavíristka a první hudební hodiny dostávala tříletá dívenka právě od ní. Rodina žila v Bežici u Brjansku, asi 360 km od Moskvy, což je na ruské poměry blízko, a tak, když bylo jasné, že se jedná o mimořádný hudební talent, začala coby dvanáctiletá dojíždět na hodiny klavíru k Alexandru Goldenvejzerovi na moskevskou Ústřední hudební školu. U tohoto legendárního klavírního pedagoga pak pokračovala na moskevské konzervatoři a zažila zde i nelehká válečná léta, kdy se konzervatoř stěhovala do Saratova a před koncem války zase zpět do Moskvy. Po válce jí bylo dvacet let a začala sbírat soutěžní úspěchy (Moskva, Praha). Ten nejdůležitější ji ale čekal v Lipsku v roce 1950. To už měla za sebou také studia kompozice u Jevgenije Golubjeva. Absolvovala je vlastním Klavírním koncertem a obdržela za toto dílo státní cenu. V Lipsku se v létě 1950 slavilo dvě stě let od úmrtí Johanna Sebastiana Bacha a při té příležitosti se tu konala také interpretační soutěž. A podobně jako ohromila komisi závěrečných zkoušek moskevské konzervatoře provedením obou sešitů Bachova Dobře temperovaného klavíru – 48 preludií a fug, tak interpretací tohoto rozsáhlého a náročného kompletu ohromila a o svých uměleckých kvalitách přesvědčila i soutěžní porotu v Lipsku. Mezi těmi, kteří jí přiřkli vítězství, byl i Dmitrij Šostakovič. Odsud se datuje kolegiální a přátelský celoživotní vztah skladatele (a skvělého klavíristy v jedné osobě) s mladou pianistkou, i Šostakovičův zvýšený zájem o barokní kontrapunkt a ducha Bachovy hudby. Tady pramení jedno z nejzávažnějších klavírních děl nejen Dmitrije Šostakoviče, ale celého 20. století – Dvaceti čtyř preludií a fug, op. 87. Lipské přátelství vedlo k tomu, že skladatel pianistické záležitosti kompozice průběžně s Nikolajevou konzultoval, a po jeho vlastních neúspěšných pokusech uvést dílo na veřejnosti celý cyklus nakonec premiérovala v prosinci 1952 v Leningradě Taťjana Nikolajeva. Cyklus byl nakonec v oficiálních svazových kruzích shledán jako krásný a Nikolajeva se stala jeho povolanou interpretkou nejen doma, ale také ve světě. Navíc pořídila tři jeho nahrávky a stala se editorkou Preludií a fug v posmrtném souborném vydání Šostakovičova díla.

K soudobé hudbě měla vůbec silný vztah a snažila se k ní vést i své žáky. Její láskou tedy nebyl jenom Bach, kterého sice hrála na klavír i v době znovuzrození cembala nebo kladívkového klavíru, ale s tak jasným a čitelným úhozem a zřetelnou polyfonií a vedením hlasů a citlivým a logickým frázováním a dynamikou, jako by jí pod rukama dílo nově vznikalo a žilo. Ovšem pokud se člověk podívá do programů jejích vystoupení za léta její umělecké kariéry, zjistí, že přehrála vlastně téměř všechnu pianistickou literaturu. Těžko by se hledal slavný klavírní autor, který by tu nebyl zastoupen. Nikolajeva měla fenomenální paměť, nové věci se učila velice rychle. V repertoáru měla přes padesát klavírních koncertů s orchestrem. Hrála prakticky všechny „běžné“ koncertní kusy – kdesi o ní dokonce napsali, že hraje snad bez výběru úplně všechno (prý kromě Bartókova 2. klavírního koncertu). Ale neomezovala se pouze na tradiční repertoár a neustále hledala dál. K slavnému Prvnímu koncertu Čajkovského tak přidala Druhý i skladatelovu Koncertní fantazii, hrála klavírní koncert Nikolaje Karloviče Medtnera, Stravinského Capriccio, sonátu Henriho Dutilleuxe nebo Capriccio kanadského skladatele George Fialy.
„Provádění nových skladeb ve mně vždycky vzbuzuje živý zájem“, říkávala. „Přála bych si, aby naši interpreti aktivně a odvážně propagovali nová díla sovětských skladatelů.“ A sama se tím řídila. Pravidelně hrávala Prokofjeva a Šostakoviče (na repertoáru měla komplet jeho klavírních skladeb) a současně se stala první interpretkou koncertů svého učitele kompozice na moskevské konzervatoři Jevgenije Golubjeva, hrála díla Gavriila Popova, Krjukova, Ešpaje, ale také Roberta Schumanna (roku 1971 obdržela Mezinárodní Schumannovu cenu), Skrjabina, Rachmaninova a samozřejmě Chopina, Liszta, Brahmse, Debussyho, Ravela…
V roce 1959 Nikolajeva začala učit na konzervatoři v Moskvě, v roce 1965 byla jmenována profesorkou. Časem se podařilo, že mohla vyjet za hranice, a pořádala mistrovské kurzy po celé Evropě (např. v Bonnu, ve Varšavě, Výmaru a mnoha dalších městech). V letech 1984 a 1987 zasedla v porotě soutěže v Leedsu a kontakty, které zde navázala, vedly k jejím vlastním vystoupením v Británii. Slavila tu velké úspěchy: její koncert na londýnských Proms byl přivítán s bouřlivým nadšením a CD s Šostakovičovými Preludii a fugami, které roku 1991 vydal Hyperion, získalo Gramophone Award. O rok později byla podobně nadšeně vítána v Chicagu, Tokiu ad. Možná v tom byla i trocha nostalgie – Emil Gilels byl už po smrti a Nikolajeva představovala spolu se Svjatoslavem Richterem a Lazarem Bermanem poslední zástupce velké ruské klavírní školy. Úspěšná doma a postupně i v zahraničí byla i jako skladatelka. Nikolajeva až na výjimky komponovala téměř výhradně pro klavír; v jejím odkazu najdeme dva klavírní koncerty, sonátu a Variace na památku Mjaskovského, 24 koncertních etud, symfonii, několik kantát, skladby pro komorní ansámbly a písně. K nejznámějším nahrávkám jejích děl patří transkripce Prokofjevova Péti a vlka, pořízená pro RCA Victor v Japonsku.
Za svou kariéru natočila víc jak padesát LP desek a kolem dvou desítek kompaktních disků, především Bacha včetně jeho Umění fugy, a Beethovenovy sonáty. Na repertoáru však prý měla kolem tisícovky skladeb od více jak sedmdesáti autorů. Od svého koncertního debutu, k němuž došlo v roce 1942, absolvovala do konce života přes tři tisíce vystoupení. To poslední v San Francisku v listopadu 1993. Šostakovičův cyklus Preludií a fug však už nedohrála: v průběhu koncertu ji postihla mozková příhoda a za devět dnů ( 22. 11. 1993) v kalifornské nemocnici zemřela.
Když se jí v jednom interview ptali: „Hodně hrajete, natáčíte, působíte jako členka porot mnoha soutěží, máte velikou třídu… nejste unavená?“, Nikolajeva prý odpověděla: „Nechápu – jak by někdo mohl být unavený z hudby?“

Nahoru | Obsah