Hudební Rozhledy

Celuloidová hudba II

XII. Od Prodanky k Trháku

Tomáš Pilát | 12/17 |Studie, komentáře

Žánr hudebního filmu se u nás rozvíjel už od dob filmu němého. Skutečně. Jednak němý film nebyl nikdy opravdu „němý“, většinou k projekcím hrávala živá nebo reprodukovaná muzika, jednak třeba Prodanou nevěstu nelze zařadit do jiného šuplíku než právě toho hudebního. Ač němá, na plátně byla k vidění jedna z nejslavnějších českých zpěvoher.
Smetanovo dílo bylo zfilmováno častokrát. Zřejmě poprvé už v roce 1913, kdy režisér Max Urban zaznamenal představení Prodanky v přírodním divadle v Šárce. Ví se o tom jen z různých historických pramenů, samotný film je zřejmě ztracený. I když – kdo ví?

Historie nám čas od času přichystá překvapení, kdy se náhle objeví něco, s čímž už nikdo nepočítá. Právě v souvislosti s filmy taková překvapení občas zažíváme; může se tedy stát, že jednou někde na půdě ze zaprášené krabice vypluje i Urbanova Prodaná nevěsta. Byl by to dokument jako hrom – Prodanka totiž v onom roce šárecký amfiteátr otevírala.
Další němý film s touto operou vznikl v roce 1922 a postaral se o něj režisér (a herec) Oldřich Kmínek. Původní libreto drasticky změnil a děj z velké části přesunul do Prahy. Krojovaná delegace z českého venkova v Praze působila ve filmu chvílemi dost bizarně.
A Prodanka ve filmu potřetí. V roce 1933 natočili filmový režisér Svatopluk Innemann, divadelní režisér Jaroslav Kvapil a pěvec Emil Pollert záznam představení Prodané nevěsty v Národním divadle. Filmově nenadchne, jde ale o důležité svědectví o úrovni operního souboru a inscenační praxe zlaté kapličky. Ústřední dvojici Mařenky a Jeníka ztvárnili Ota Horáková a Vladimír Tomš, Kecala Emil Pollert.
O více než čtyřicet let později, v roce 1975, vznikl další český filmový přepis Smetanovy a Sabinovy opery, a to hned ve dvou verzích – české a německé. Režisér snímku Václav Kašlík obsadil do rolí jednotlivých postav většinou činoherce, kterým propůjčili hlas operní pěvci. Tahle praxe se u nás provozovala poměrně dlouho i u jiných přepisů oper nebo operet.
Prodaná nevěsta má samozřejmě i několik televizních zpracování. Vůbec prvním českým byl film Václava Kašlíka z roku 1962, další vznikla v letech 1971 (televizní záznam představení Národního divadla, režie Viktor Kočí, v roli Mařenky Gabriela Beňačková a v roli Jeníka Ivo Žídek) a 1981 (režie František Filip, v roli Mařenky Gabriela Beňačková a v roli Jeníka Peter Dvorský). A existuje i záznam vtipného a nápaditého představení populární opery v podání královéhradeckého Divadla Drak. Od opery k muzikálu. Historie toho filmového u nás sahá až k počátkům zvukového filmu, i když tehdy se neříkalo muzikál, byl to prostě film s písněmi. Mnozí čeští a slovenští činoherci rádi ve filmech zpívali, a dobře! Za první republiky a za protektorátu byly písně nedílnou součástí filmových děl, filmy zpestřovaly a zatraktivňovaly, a herci měli možnost ukázat i další tvář než „jen“ tu hereckou. Na druhou stranu dávaly tyhle snímky příležitosti představit se (často i na plátně) vynikajícím muzikantům a orchestrům, ať už šlo třeba o R. A. Dvorského, Kamila Běhounka, Jaroslava Ježka, Gustava Broma nebo Karla Vlacha a jejich kvalitní tělesa. A jména zpěvaček, jakými byly třeba Jiřina Salačová nebo Inka Zemánková – to jsou jistoty dobré (nejen) filmové písničky. Ve filmech si ale ráda zazpívala většina herecké elity té doby. Můžeme uvést celý seznam zvučných hereckých jmen, Vlastu Buriana, Oldřicha Nového, Františka Smolíka, Věru Ferbasovou, Ljubu Hermanovou, Hanu Vítovou, Lídu Baarovou, Zitu Kabátovou, Natašu Gollovou, Adinu Mandlovou, Voskovce s Werichem, E. F. Buriana. Ve filmech Lízino štěstí a Madla zpívá Evropě zazářila mladičká Zdenka Sulanová. Vedle interpretace musíme ale zmínit i kvalitu písní jako takových a poděkovat autorům. Vždyť z mnohých filmů zbyly už jenom ty písničky.
Zatmívačka, přenášíme se o dekádu dále. Muzikálu se u nás dařilo i v dobách, kdy už rozhodně nebylo politicky veselo, tedy po únorovém komunistickém puči v roce 1948. Chléb a hry – tohle antické heslo razil i vládnoucí komunistický režim. Ve filmech se tak hrálo, zpívalo a tančilo. Až do roztrhání. A skrze hudbu (lidovou), tanec (folklorní) a písně s budovatelskými a antiimperialistickými texty docházeli i zpočátku záporní hrdinové k poznání, že pouze v jednotě strany a lidu je síla. I když folklor jako takový v tom byl úplně nevinně.
Některá z filmových děl té doby měla tohle skotačení i v názvu. Jedním ze základních stavebních kamenů ideologie šířené prostřednictvím filmu je proslulý snímek Zítra se bude tančit všude. V hlavních rolích folklor a nový, mladý, rozjuchaný a uvědomělý člověk. Autor hudby Ludvík Podéšť, jedním z autorů scénáře a písňových textů Pavel Kohout. Režisér Vladimír Vlček. A spousta stávajících i budoucích hereckých hvězd.
Rok 1974, podobně zacílený film, tedy: doma je dobře, všichni tu na sebe jsme hodní, v kapitalistickém zahraničí číhají za každým rohem nástrahy, ba i smrt. A zase se tančí a zpívá. A zase u toho jsou hvězdy. Tentokrát třeba Karel Gott. Řeč je o muzikálu Hvězda padá vzhůru, který znásilnil původní divadelní hru J. K. Tyla Strakonický dudák. Režíroval Ladislav Rychman, který se na hudební film specializoval. I schopní tvůrci byli vládnoucí mocí nuceni zatančit si s ní a občas natočit pokleslou, umělecky nevýznamnou agitku.
Nesmrtelnost si ale Rychman zajistil svým opusem magnum, legendárním (tady tohle slovo opravdu sedí) filmovým muzikálem Starci na chmelu. Ladislav Rychman často spolupracoval se skladateli Jiřím Bažantem a Jiřím Maláskem, ve Starcích na chmelu se k nim přidal ještě Vlastimil Hála. Tohle spojení fungovalo skvěle, Starci na chmelu jsou po všech stránkách skvělým snímkem. A zdaleka nejen pro mladé. Což platilo už v době, kdy vznikl, byť se celý odehrává na chmelové brigádě a jeho hlavní hrdinové jsou studenti, kteří tu češou naše zelené zlato, prožívají své lásky a naplňují svoje ambice. Scénář napsali Vratislav Blažek s režisérem Rychmanem. Písničky jsou svižné, žánrově různorodé, textově prvotřídní. Je s podivem, kolik narážek na tehdejší režim se scenáristům a textařům podařilo do filmu dostat. Navíc: jako by to byl film z dnešní doby, cokoliv z něj se dá stále podepsat. I když chmelnic samozřejmě dramaticky ubylo.

V roce 2016 natočila režisérka Slobodanka Radun snímek nazvaný Muzikál aneb Cesty ke štěstí. Je to důstojný hold Starcům na chmelu. Parta konzervatoristů v něm zkouší během letního soustředění kdesi v rekreačním zařízení uprostřed luhů a hájů právě muzikál Starci na chmelu. Do toho se promítají jejich osobní osudy a osudy jejich učitelů. Známé písničky tu znějí v moderních aranžích a v nové interpretaci. Jde o příjemný film například do letního kina, ale především ho cítím jako vkusné vyjádření úcty k původním Starcům na chmelu.
Vedle Starců na chmelu by si obrovský pomník v ranku filmového muzikálu zasloužil snímek Kdyby tisíc klarinetů. Jeho základem je původní divadelní hra Jiřího Suchého a Ivana Vyskočila, na písních se podílel i Jiří Šlitr. A jsou to dnes asi ještě větší hity než ty ze Starců: Tereza, Dotýkat se hvězd, Abyste věděla, Babetta, V opeře. Ve filmu je zpívala plejáda pop-stars tehdejší doby: Waldemar Matuška, Eva Pilarová, Hana Hegerová, samozřejmě Suchý se Šlitrem, Pavlína Filipovská, Jiří Jelínek, sekundoval jim jedinečný Orchestr Karla Krautgartnera. Vynikající (stejně jako u Starců) tu byla choreografie tanečních čísel, k tomu výborní herci od Jany Brejchové přes Jiřího Menzela, Vladimíra Hrabánka, Darka Vostřela a Martina Růžka až po Vlastimila Brodského. Jejich kvalitními hereckými partnery jsou ale nakonec ve filmu i všichni zpěváci. Tuhle zakázku přijali očividně s velkou chutí, vždyť jich spousta hraje vlastně sebe sama.
Třetí velký pomník by po právu patřil westernové (ale nejen westernové, taky společenské a mediální) parodii Limonádový Joe aneb Koňská opera. Podle předlohy Jiřího Brdečky ji zrežíroval Oldřich Lipský. Whisky, to je moje gusto, So Far, Když v baru houstne dým nebo Včera řek´ mi o ní doktor – kdo by neznal songy ze slavného „Limonádníka“, o které se autorsky postarali Vlastimil Hála a Jan Rychlík?
Všechny tři nezapomenutelné české filmové muzikály, tedy Starci na chmelu, Kdyby tisíc klarinetů i Limonádový Joe aneb Koňská opera, měly premiéru v roce 1964. Dobrý ročník pro československou kinematografii! Zmínku o nejzdařilejších československých hudebních filmech 60. let minulého století zakončím malým televizním ohlédnutím. V roce 1969 natočila Vlasta Janečková své velmi vydařené vidění Popelky. Na scénáři spolupracovala s Jarmilou Turnovskou, muzika se zrodila v hlavě Angela Michajlova. Jako Popelka se tu objevila mladičká Eva Hrušková, princem byl Jiří Štědroň a „úžasnou“ macechou Dana Medřická. Dějem pak provázel (s mandolínou a zpěvem) Jan Tříska. Jeho trubadúrský projev patří k silným momentům filmu, stejně jako „dětský“, jakoby naivní zpěv Evy Hruškové. Všechny písničky snímku jsou něžné a dojemné, až na tu poslední, kdy už jsou Popelka a princ „svoji“ a zpívají duet. Tenhle song se žánrově od všech ostatních liší, možná si režisérka řekla, že po zhlédnutí drtivé části filmu už i dětský divák dospěl. A třeba ano, ostatně – i od toho pohádky jsou…
Jsme-li u pohádek, posuňme se v čase trochu dál a zmiňme dvojici televizních kousků Princové jsou na draka (1980) a Co takhle svatba, princi? (1986), ve kterých zazněla ohromná spousta písniček, které si děti okamžitě oblíbily, a aby ne, když je napsali Jaroslav Uhlíř se Zdeňkem Svěrákem. Namátkou: Když se načančám, Dělání, Kdyby se v komnatách. Do podobného ranku patří i song Královské reggae z pohádky O princezně, která ráčkovala (1986) ve vtipném podání Jiřího Krampola, jehož autorem je Zdeněk Rytíř.
A zpátky k filmu pro kina. Rychmanův „emancipační“ muzikál Dáma na kolejích přišel do biografů v roce 1966 (hudebně se na něm podílel starý známý tým ze Starců na chmelu), pohádka Šíleně smutná princezna s hudbou Jana Hammera, písňovými texty Iva Fischera a Helenou Vondráčkovou a Václavem Neckářem v hlavních rolích měla premiéru v roce 1967, Oldřich Lipský natočil v roce 1976 hravý muzikál pro děti Ať žijí duchové se spoustou okouzlujících dětských herců, a Zdeněk Podskalský v roce 1973 hravý muzikál pro všechny generace diváků Noc na Karlštejně s Vlastimilem Brodským jako Karlem IV. a Karlem Högerem coby Arnoštem z Pardubic. O písničky se tu postarali Karel Svoboda a Jiří Štaidl. Originální Baladu pro banditu natočil Vladimír Sís v roce 1978 podle stejnojmenné divadelní hry Milana Uhdeho hrané v brněnském Divadle Na provázku. Po právu má tenhle film přívlastek trampský muzikál. Vedle kouzelné Ivy Bittové, Miroslava Donutila a Bolka Polívky tu hráli a zpívali autentičtí českoslovenští trampíci a velkou část hudební složky snímku dostala na starost skupina Greenhorns. Autory filmové hudby k Baladě pro banditu jsou Vlastimil Hála a Miloš Štědroň. Specifické místo v československé kinematografii má Trhák, bláznivý pop-muzikál o tom, jak se autorovi mění před očima „v přímém přenosu“ jeho mravoučný filmový scénář v obludnou estrádní show s lacinými popěvky. Ve snímku se zjevila celá špička tehdejší československé populární hudby. Za scénářem stojí sehraná autorská i herecká dvojice Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak, režíroval Zdeněk Podskalský a o hudbu se podělili Jaroslav Uhlíř, Petr Skoumal, Karel Vágner a Vítězslav Hádl. Tenhle film si dělá legraci prakticky ze všeho, a tak je dnes ukázkovým příkladem meziřádkového protestu proti režimu, a současně i zábavy, která cílila na masy. Psal se rok 1980 a takzvaná normalizace byla pořád v plném proudu.
A na vážnější notu: v roce 1979 přišel režisér Jiří Krejčík s filmem Božská Ema – o pěvkyni Emě Destinnové. Není to muzikál, ale hudební film určitě. Pod scénářem je podepsán Zdeněk Mahler a pod hudbou mág československé filmové hudby Zdeněk Liška. Zní tu ovšem i spousta klasiky, herečce Božidaře Turzonovové alias Emě Destinnové propůjčila hlas operní pěvkyně Gabriela Beňačková. Protirežimní narážky jsou patrné z celého snímku. A klasika zní i ve filmu Františka Vláčila Koncert na konci léta. I v tomto případě je autorem scénáře Zdeněk Mahler, jako hlavní postavu tentokrát zvolil Antonína Dvořáka. A konečně je tu film o Leoši Janáčkovi Lev s bílou hřívou (režie Jaromil Jireš, 1986) podle scénáře Jiřího Blažka. Je dobře, že o hudebních velikánech, které daly české země světu, vznikl film. Tolik krátké ohlédnutí za československým hudebním filmem do roku 1989.

Nahoru | Obsah