Hudební Rozhledy

Concerto grosso pro jazz a disharmonii doby

XII. Coda. Coda?

Vladimír Kouřil | 12/17 |Studie, komentáře

Aktivisté Jazzové sekce s Kurtem Vonnegutem (v první řadě čtvrtý zprava) na stráni pod redakčním domkem v Praze-Krči

Dostáváme se k závěru seriálu o patnáctileté práci samoobslužné organizace zvané Jazzová sekce Svazu hudebníků ČSR. V listopadovém dílu osud Jazzové sekce završila mocenská perzekuce, ukončená uvězněním sedmi a následným odsouzením pěti aktivistů, včetně tří hlavních funkcionářů výboru Jazzové sekce. Věty o jednotlivých činnostech Jazzové sekce jsou dohrány, finále proběhlo v 80. letech ve zrychleném tempu, vygradování však dopisují komunistické orgány státní moci. Vraťme se ještě na chvíli zpět – k roku posledních vydavatelských počinů, kdy vyšlo první a poslední číslo časopisu pro blues a historické formy jazzu Dvanáctka, a poslední, patnácté číslo edice Situace věnované Vladimíru Janouškovi.

Od května 1983 existuje Česká jazzová společnost jako oficiálními místy předpokládaný nástupnický projekt po definitivní likvidaci Jazzové sekce. Zkušebně podanou přihlášku Jazzové sekce o kolektivní členství nová společnost nepřijala – stala by se tak pro ni administrativní náhražkou Svazu hudebníků ČSR, a o to tu nešlo; šlo přeci o „konečné řešení“ Jazzové sekce. Dnes se Česká jazzová společnost na poloprázdných webových stránkách chlubí, že „vznikla za hluboké totality“ bez vysvětlení souvislostí svého vzniku. Svaz československých skladatelů vydává v Praze 1. 10. 1983 bez známky studu propagandistické provolání k hudebním umělcům celého světa: „Jdeme bok po boku s umělci Sovětského svazu a ostatních socialistických zemí, s nimiž máme společný cíl – rozvoj pokrokových tvůrčích činů ve jménu života a míru… Vyzýváme proto všechny skladatele, koncertní umělce a hudební vědce, aby v tomto úsilí šli s námi, aby svou tvorbu a nové tvůrčí činy naplnili nejryzejšími lidskými city všech poctivých lidí na celém světě, jejich spravedlivou touhu po šťastném mírovém životě.“
Rok 1986: jazzový svět všech žijících generací slaví květnové šedesátiny geniálního Milese Davise, indikátora nových směrů jazzového vývoje. Lidé spjatí s domácí jazzovou scénou v uplynulých patnácti letech mají od září 1986 jiné starosti. V průběhu prvních měsíců po uvěznění sedmi činovníků Jazzové sekce „pozůstalí“ řešili, co dál. Nikomu se nechtělo kapitulantsky utnout pracně vypěstěnou činorodost, která dávala smysl, prokázala kvalitu svých výsledků a byla brána za kulturní fenomén, který se vymkl kontrole tehdejších komunistických „kulturtrégrů“. Nejradikálnější názor – přejít okamžitě do úplné ilegality, jaký se ozval záhy po nájezdu StB 2. září 1986, byl už na konspirativní schůzce aktivistů uskutečněné uprostřed louky ve Stromovce odmítnut: úroveň vší činnosti by logicky technicky i obsahově klesla, nebylo by možné udržet kontakt s rozsáhlou členskou základnou, a také, po celou dobu existence se Jazzová sekce držela zásady udržet svou činnost v legální rovině, aby její výsledky mohly mít co nejširší dopad na publikum po celé republice. Po několika týdnech přicházejí silné reakce ze světa. Protestují zástupci PEN clubu Francis Fitzgerald a Rose Styron, dvacet šest amerických jazzmanů i spisovatelů, na Pražský hrad přicházejí petice z Francie. V únoru 1987 se konají dvě protestní akce v Londýně. 12. prosince 1987 se ve Washingtonské Ellington School for the Arts konal Jazz Freedom Festival s hlavní hvězdou Sonnym Rollinsem na podporu Jazzové sekce. Zapojila se Amnesty International. Nebyly to jediné akce ve světě, doma se ozvala Charta 77 a Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných.
Vznikl prozatímní výbor Jazzové sekce (Jiří Exner, Martin Sýkora, Jana Pacholíková), který se stal po vzoru Charty 77 mluvčím Jazzové sekce. Ten po širokých debatách s mnoha stranami disidentského společenství došel k závěru, že bude opětovně usilovat o vznik nové legální organizace. To bylo v souladu s Chartou 77 – dosahovat legality na základě existujících vlastních zákonů země a jejích mezinárodních závazků jako trhlin v zatuhlém totalitním systému. Se státními orgány se začala hrát hra, kdy ty se tvářily, že nebude-li nová organizace trvat na původním jménu Jazzové sekce, že by se o tom dalo uvažovat. A nově založený přípravný výbor tvořený původním prozatímním výborem a postupně rozšiřovaný o vracející se uvězněné, zase dělal, že věří tomu, že by to mohlo vyjít. Pilně předkládal návrhy nového organizačního řádu, které pilně ministerstvo vnitra zamítalo a vracelo k přepracování, doplňování, k vysvětlování. Brzy po návratu posledního z vězení, Karla Srpa 1. ledna 1988, však došlo mezi aktivisty k názorové neshodě o dalším směřování. Srp vsadil na naději založit organizaci s omezenou působností pro Prahu, které byl magistrát s pokývnutím vyšších orgánů nakloněn. Zřejmě aby měli pokoj a od zárodku zajištěný dohled. V červnu 1988 magistrát skutečně předal schválené stanovy, a za měsíc se už konala ustavující schůze. Pražská organizace se pojmenovala Artforum. Po roce 1990 se přejmenovala na Artforum – Jazzová sekce. Předchozí hrátky o celostátní organizaci tvořenou převážně původními členy Jazzové sekce, jejíž definitivní jméno mělo znít UNIJAZZ, však státní orgány úspěšně zamítaly až do listopadové revoluce. Takže organizace byla schválena až v roce 1990. V dubnu 1991 pak došlo k soudní rehabilitaci vězněných členů Jazzové sekce, při níž byla konstatována nezákonnost trestního řízení a příprav k němu v plném rozsahu. Byly vráceny zaplacené pokuty a zabavené věci z domovních prohlídek a postupně provedeny veškeré právní rehabilitační úkony, včetně očištění trestního rejstříku všech pronásledovaných.

V současnosti existují obě organizace hlásící se k duchovnímu dědictví někdejší Jazzové sekce. Z hlediska náplně, koncertní a publicistické, aktivitami v šíři od nekomerčních hudebních žánrů až k výtvarnému umění, filmu či divadlu, dokonce i kulturní antropologii, má k původní činnosti jednoznačně blízko UNIJAZZ. Dosvědčuje to jeho měsíčník UNI, festival Alternativa a multižánrový festival Boskovice za záchranu zbytků židovského ghetta a celotýdenní programová činnost v čítárně v Jindřišské ulici 5, a také v objektu Kaštan v Praze-Břevnově. Po prvním předsedovi Jiřím Exnerovi je současným předsedou Čestmír Huňát, jeden z pětice vězněných členů původní Jazzové sekce. Část základny je dodnes tvořena původními členy Jazzové sekce. Činnost Artfora-Jazzové sekce je lokalizována do jeho sídla ve Valdštejnské ulici bez širšího dopadu na kulturní veřejnost a je spojována spíše se setrvalými politickými ambicemi bývalého předsedy Jazzové sekce i současného Artfora-Jazzové sekce Karla Srpa.
Patnáctiletá činnost Jazzové sekce Svazu hudebníků ČSR se ještě před koncem století stala předmětem zájmu kulturních historiků i sociologů, tématem středoškolských i vysokoškolských závěrečných prací. Z vnitřních řad se zrodily dvě knihy – Srpova vzpomínková Výjimečné stavy. Povolání Jazzová sekce (Pragma 1994) a Kouřilův historický sborník Jazzová sekce v čase a nečase (Torst 1999). Joska Skalník přispěl do tematického sborníku Zakázané umění I statí Jazzová sekce (Prostor uměleckých aktivit), který vyšel při čtvrtletníku Výtvarné umění (3-4 1995). Významné postřehy, často i zákulisní, poskytoval pravidelně ve svých knihách hudební publicista, producent, překladatel a spisovatel, člen zakládajícího výboru Jazzové sekce, Lubomír Dorůžka. Zejména v titulech Jedenáct jazzových osmiček (ČJS a SAI 1990), Panorama paměti – kapitola Pod kloboukem UNESCO (Torst 1997) a Český jazz mezi tanky a klíči (Torst 2002). Také v jeho korespondenci s Josefem Škvoreckým Na shledanou v lepších časech. 1968–1989 (Books & Cards S.G.J.Š. 2011). Kapitola o Jazzové sekci je také součástí rozsáhlé publikace Alternativní kultura. Příběh české společnosti 1945–1989 editora Josefa Alana, ve stati Josefa Vlčka Hudební alternativní scény sedmdesátých a osmdesátých let (Lidové noviny 2001). Vydavatelská činnost se rovněž ocitla ve slovníkovém sborníku Česká literární nakladatelství 1949–1989 editora Michala Přibáně, v devítistránkovém heslu Jazzová sekce 1971–1986 autorky Petry Loučové-Čáslavové (Academie 2014). Alternativní rockovou scénu a její doteky s Jazzovou sekcí popisuje podrobně subjektivně pojatá publikace Mikoláše Chadimy Alternativa (první post samizdatové vydání HOST 1993, rozšířené vydání Galén 2014). Aktivity Jazzové sekce jsou zmiňovány v řadě televizních dokumentů – ani seriál Bigbít nemohl pominout význam Pražských jazzových dnů. V České televizi vznikl hodinový dokument Jazzová sekce režiséra Aleše Kisila (2008). „Pozorovací mise“ StB byla televizí zpracována v samostatném díle seriálu Tajné akce StB: Akce Jazz režiséra Petra Křemene. Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu vydal práci Oldřicha Tomka Akce Jazz (Securitas imperii č. 10 2003) o zásazích státní bezpečnosti do činnosti Jazzové sekce a osobních životů protagonistů. Otázka obrany Jazzové sekce před cenzurou je také předmětem rozsáhlé publikace V obecném zájmu. Cenzura a sociální regulace literatury v moderní české kultuře 1749–2014. Svazek II /1949-1989, Část 7. Petr Šámal (Academia 2015).
Mezi autory jsou jak pamětníci, tak ti, co v té době ještě nebyli dost staří, aby se stali členy Jazzové sekce, nebo chodili na Pražské jazzové dny. Významným zprostředkovatelem informací o činnosti Jazzové sekce je dnes webová stránka Ústavu pro studium totalitních režimů, která průběžně výsledky svého bádání umísťuje na http://jazz.ustrcr.cz/. Tam si lze v některých publikacích dokonce listovat, především ve všech bulletinech Jazz. Stránky ÚSTR jsou rovněž propojeny s webem www.jazzova-sekce.cz, který založili a rovněž průběžně doplňují jako svou soukromou činorodost, bývalí aktivisté. Důvodem vzniku tohoto webu byla nedostatečná prezentace činnosti Jazzové sekce nejen na internetu, ale obecně, a během postupujících let také pocit povinnosti zpřístupnit široké veřejnosti fundovaně informace o její práci přehledně a podrobně. Tyto stránky se otevřely 1. září 2015 v předvečer 30. výročí prvních domovních prohlídek provedených u několika členů výboru Jazzové sekce. Na webovou iniciativu pak navázal vznik výstavní panelové prezentace, která od ledna 2016 putuje po klubech, festivalech a výstavních síních celé republiky.
Taková je historie času legální, poloilegální, ilegální z hlediska státní moci, nakonec také skutečné podzemní práce Jazzové sekce. Roků, které obsáhly celou dobu takzvané „normalizace“ po likvidaci Pražského jara 1968, k čemuž bylo potřeba samopalů a tanků pěti armád. Pro aktivisty to byl podstatný úsek jejich života, jehož vliv si mnozí odnesli i do své současné činnosti. Když si zajdete do krátké uličky Ke Krčské stráni, kousek nad stanicí metra Kačerov, před domkem s bývalou redakcí Jazzové sekce, najdete pod ní na svahu směrem k metru a směrem k jihozápadu husté zalesnění listnatými stromy. Stráň v 80. letech osázeli členové Jazzové sekce a svůj strom si tam zasadili také někteří diplomaté z kolébky jazzové hudby, jako například spisovatel Kurt Vonnegut. Stráň je stále zelená.

Nahoru | Obsah