Hudební Rozhledy

Reinhard Heydrich: Kat, který miloval hudbu

VII. Kabaretiérův věčný pláč

Robert Rytina | 12/17 |Studie, komentáře

Bratři Reinhard a Heinz Heydrichovi

Třicátý leden 1933 je obecně chápán jako den, kdy se v Německu „chopili moci nacisté“. Ve skutečnosti se ale se jmenovaným datem pojí jen relativně banální skutečnost, že došlo ke jmenování Adolfa Hitlera (1889–1945) říšským kancléřem. Stanul v čele koaliční vlády, v níž se kromě něj nacházeli pouze dva další členové jeho domovské strany NSDAP: Wilhelm Frick (1877–1946) na postu ministra vnitra a Hermann Göring (1893 –1946) coby ministr bez portfeje.

Dalo se tedy v daný okamžik předpokládat, že právě začíná jedno z nejtemnějších období novodobých dějin, a to nejen těch německých? Nejspíše ani ti nejvnímavější čtenáři Hitlerova literárního opusu „Můj boj“ tenkrát netušili, že autor všechny své vize, vrcholící „hledáním nového životního prostoru pro německý národ“, jednou za strašlivou cenu milionů lidských obětí opravdu uskuteční. Jeho myšlenky vlády pevné ruky, sjednocení národa pod vedením jedné strany a nekompromisní likvidace všech, kteří do tohoto konceptu nezapadali nebo s ním nesouhlasili, však měly počátkem roku 1933 nemálo oddaných příznivců. Do značné míry se dalo chápat, že se Hitler pro leckoho stal řešením setrvale chaotické politické situace, již nebyly do té doby schopné uklidnit ani několikeré volby do Říšského sněmu, ani nejrůznější mimořádná opatření prezidenta Paula von Hindenburga (1847–1934). Svou roli zde sehrálo také vnímání NSDAP jako menšího zla a zároveň jakési hráze proti nebezpečí, kterou představovala neustálá hrozba komunistické diktatury v Německu.
Hitler každopádně využil svou životní příležitost s nevídanou razancí: už 4. února si prezidentem nechal schválit „Nařízení na ochranu německého národa“, jež podstatným způsobem omezovalo svobodu tisku a shromažďování. Když pak v noci ze 27. na 28. únor vypukl požár Říšského sněmu, za jehož viníky byli označeni komunisté, následovalo vydání „Nařízení na ochranu národa a státu“, které rovnou pozastavovalo platnost všech základních občanských práv, vyplývajících z ústavy. Nekompromisní řešení nejprve vyděsila a následně zaktivovala všechny Hitlerovy protivníky, ale v očích většiny Němců se říšský kancléř stal hrdinou boje za „právo a pořádek“. Historicky poslední svobodné volby do Říšského sněmu pak tento trend s konečnou platností potvrdily. Proti NSDAP se sice sjednotila celá německá levice, obraz Adolfa Hitlera jako jediného skutečného bojovníka proti marxismu to však jen posílilo. Drtivé vítězství nacistů se ziskem více než čtyřiceti procent hlasů tak už dne 5. března 1933 jen potvrdilo směřování Německa od parlamentního systému směrem k diktatuře, jejíž podobu i sami její protagonisté zatím teprve koncipovali.
Mezi ty nemnohé, kteří měli o své roli v nově se rodícím režimu poměrně jasné představy, rozhodně patřil Reinhard Heydrich. Zatímco v minulé části tohoto seriálu jsme ho opustili jako čerstvě ženatého Sturmbannführera (majora) SS, který se roku 1931 s vervou pustil do budování tajné služby, zatím ovšem jen v rámci nacistického hnutí, v březnu 1933 byl už Oberführerem (tedy v podstatě brigádním generálem), zástupcem Reichsführera SS Heinricha Himmlera a novopečeným vedoucím politické policie v Mnichově. Svou stranickou koncepci Bezpečnostní služby (Sicherheitsdienst, zkráceně SD) hodlal uplatnit nejen v rámci oficiálního policejního aparátu v Bavorsku, ale, jakmile to bude možné, i v celém Německu. O tom, že se mu to během několika let skutečně podařilo, se v tomto textu není třeba dlouze zmiňovat. Jeho strmou kariéru v Hitlerově Třetí říši jsme stručně popsali hned na začátku úvodního dílu, takže možná jen stačí doplnit, že poté, co se stal Heydrich v roce 1939 neomezeným pánem všech policejních a bezpečnostních složek v Německu ve funkci šéfa Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA), nechal se o rok později v porobené Paříži zvolit i ředitelem Interpolu. Těžko říci, kam by se ubíraly další ambice tohoto evropského „superpolicisty“ a později i chladnokrevného organizátora likvidace všech evropských Židů, nebýt úspěšného atentátu 27. května 1942 v Praze...
Z výše uvedených faktů nicméně vyplývá, že vysoce postavenou, vlivnou a přirozeně i odpovídajícím způsobem hmotně zajištěnou osobností nového režimu se stal Heydrich již v roce Hitlerova příchodu do Říšského kancléřství. Mohla tedy Bruna a Elisabeth Heydrichovy, zakladatele a stále ještě majitele skomírající Konzervatoře pro hudbu a divadlo v Halle nad Sálou, potkat lepší zpráva? V září 1933 se ústav ocitl na pokraji bankrotu, kterému Heydrichovi rodiče ještě dokázali zabránit tím, že se ze svého honosného hudebního paláce přestěhovali do malého nájemního bytu. Svému nejstaršímu synovi však do Mnichova a později do Berlína začali okamžitě směřovat jeden dopis s prosbou o finanční výpomoc za druhým. Brzy se k nim přidali i Reinhardova sestra Marie se snoubencem Wolfgangem Heindorfem, kteří se dokonce nerozpakovali poslat Oberführerovi SS i účet za pohoštění z jejich svatby v červnu 1934. Rozzuřený adresát nejenže hallskému lahůdkářství požadovaných dvě stě šestnáct říšských marek nezaplatil, ale výrazněji po dobu mnoha měsíců nepomohl ani svým rodičům (není totiž známo, že by jim do konce roku 1933 zaslal více než sto marek).
Tvrdit, že Reinhard nechal své nejbližší příbuzné na holičkách a věnoval se jen budování kariéry a vlastní nové rodiny (v červnu 1933 se stal otcem syna Klause, k němuž přibyli o rok později další syn Heider, v roce 1939 dcera Silke a v červenci 1942, tedy už po Heydrichově smrti, ještě dcera Marte), by ovšem bylo pravdě poměrně vzdálené. Potencionální dědic konzervatoře v Händelově rodném městě se jen rozhodl využít své čerstvě nabyté moci a pomoci rodičům z jiného zdroje, než jakým byla jeho vlastní kapsa. Požádal štábního šéfa drážďanského gestapa dr. Georga Herberta Mehlhorna (1903–1968), aby zjistil, za jakých podmínek by mohl být jeho matce Elisabeth vyplacen třetinový podíl, který jí náležel jako spolumajitelce tamní konzervatoře. Odpověď dostal ještě před Vánocemi roku 1933: Mehlhorn se dopátral skutečnosti, že paní Heydrichové patří podíl o celkové hodnotě třiceti šesti tisíc marek. Aby je však získala, bylo by třeba konzervatoř prodat. O tom však nechtěli Elisabethini sourozenci, bratři Hans a Kurt Krantzovi, ani slyšet. Svou roli zde sehrála i okolnost, že se při momentální hospodářské situaci v Německu nedalo předpokládat, že by se drážďanský hudební ústav podařilo rychle a výhodně zpeněžit. Dr. Mehlhorn však pravděpodobně oběma bratrům vysvětlil, že rozhněvat si mocného synovce Reinharda by nemuselo být právě moudré, a tak byla nakonec paní Heydrichové doručena kompromisní nabídka. Hans a Kurt byli ochotni odkoupit její podíl v hodnotě dvanácti tisíc marek, z nichž pět by obdržela okamžitě a zbytek v průběhu několika let ve splátkách. Jednalo se tedy jen o třetinu peněz, na jaké měla nárok, ale katastrofální stav rodinných financí by přijetí těchto návrhů patrně vyřešilo. Leč – Elisabeth a Bruno na tuto myšlenku nepřistoupili a k Reinhardově nelibosti se nechali slyšet, že si raději počkají na dobu příhodnější pro prodej konzervatoře. Než se tak stane, rádi by svého nejstaršího syna požádali o půjčku větší částky peněz.

Manželé Heydrichovi brzy nato obdrželi poštou další dopis. Tentokrát obsahoval smlouvu, sepsanou osobně Reinhardem, stanovující budoucí podmínky vztahů mezi ním a rodiči. Sám se zavazoval hradit jim náklady na živobytí, oba zakladatelé hallské konzervatoře se pak měli na oplátku „přestěhovat do Mnichova, přestat dělat dluhy a zanechat jakýchkoliv komentářů k osobě Reinharda Heydricha na veřejnosti“.
O tom, že by Elisabeth a Bruno kdy tuto smlouvu podepsali, neexistují žádné důkazy. Smutnou skutečností tak zůstává, že ke dni 26. prosince 1935 byla kdysi slavná konzervatoř manželů Heydrichových definitivně uzavřena.
Oba manželé pak i nadále žili v Halle nad Sálou ve skromných podmínkách. Když těžce nemocný Bruno ve svých sedmdesáti třech letech dne 24. srpna 1938 zemřel v lázních poblíž Drážďan, bylo jeho tělo převezeno zpět do Halle a zde se při jeho pohřbu celá rodina Heydrichových patrně naposledy sešla. Paradoxně to pak byla až Reinhardova smrt v roce 1942, která přiměla vdovu Linu pozvat svou tchyni do zámku v Panenských Břežanech a nabídnout jí zde trvalé útočiště. Kdysi tolik hrdá Elisabeth vděčně přijala a v roce 1943 zde byla pravděpodobně přítomna i jedné vzácné návštěvě: vdovu po „válečném hrdinovi“ sem totiž přijela osobně navštívit Winifred Wagnerová (1897–1980), snacha skladatele Richarda Wagnera, vdova po jeho synu Siegfriedovi a vůdčí osobnost Bayreuthského hudebního festivalu. A zatímco Lina i Winifred se pak znovu jako staré přítelkyně potkaly i po válce, Elisabeth už tolik štěstí neměla. Po útěku z Panenských Břežan na jaře roku 1945 zůstala v sovětské zóně porobeného Německa, kde o rok později zemřela – údajně hlady.
Co tedy zbylo z uměleckého odkazu kdysi tak talentovaných potomků rodu Krantzů a Heydrichů, na jejichž výraznou pedagogickou, skladatelskou, hudebnickou a pěveckou činnost navázal jejich rodinný příslušník Reinhard Heydrich kariérou masového vraha a válečného zločince? Mnoho toho není, ale úplná beznaděj se nás přece jen zmocňovat nemusí. Stačí totiž obrátit zrak k Reinhardovu mladšímu bratru Heinzu Siegfriedu Heydrichovi (1905–1944), v mnohém přesném opaku svého nechvalně proslulého sourozence. Také on vstoupil po bratrově vzoru do SS, ale zakotvil zde jako novinář, fotograf a později i vydavatel válečného časopisu „Die Panzerfaust“. Po Reinhardově smrti se mu dostaly do rukou dokumenty o hromadném vyvražďování Židů a dalších zločinech, za něž nesl jeho bratr přímou zodpovědnost. Vyděšený Heinz se rozhodl jeho hříchy alespoň částečně odčinit a učinil cosi nesmírně statečného a nebezpečného zároveň. Začal využívat tiskáren SS a svých vlastních schopností a kontaktů k vyrábění falešných dokumentů zejména pro Židy, jimž takto pomáhal uprchnout z Německa. Podle dostupných informací pomohl Heinz Heydrich zachránit si život nejméně třem stovkám lidí. Když se na podzim 1944 ohlásilo Heinzovi gestapo a objednalo se k němu do redakce na návštěvu, považoval to šéfredaktor „Panzerfaustu“ za důsledek prozrazení své ilegální činnosti a 19. listopadu se zastřelil. Učinil tak nejspíš zbytečně – šlo totiž jen o rutinní pátrání hospodářského oddělení po papíru chybějícím v tiskárně.
V Heinzově ušlechtilé snaze vyrovnat se s temnou rodinnou minulostí pokračoval po válce i jeho syn Peter Thomas Heydrich (1931–2003). Ten se stal v Německu i dalších západoevropských zemích poměrně známým hercem, kabaretiérem a šansoniérem. Hudební nadání zkrátka evidentně zdědil i on, a úmyslně ho využíval především ve prospěch propagace autorů, které jeho strýc a jeho nacističtí soukmenovci považovali za zvrácené. Památné tak bylo například jeho vystoupení v roli Mackieho Messera v Brechtově a Weillově „Žebrácké opeře“ v bruselském Cirque Royal. Svůj vztah k smutně proslulému příbuznému se Peter pokusil vylíčit v knize „Můj strýc Reinhard Heydrich“, kterou sepsal spolu se svým přítelem, teologem a evangelickým knězem Hansem-Georgem Wiedemannem (1936–2015). Obdiv k charismatickému členu rodiny, jenž malému Peteru Thomasovi učaroval mimochodem i jako vynikající houslista a znalec klasické hudby, se po válce změnil v odpor a pocit hanby, a přešel i do stavů plných depresí a sebeobviňování. Spřízněnost s organizátorem vražd milionů lidí byla pro jeho synovce zdrojem četných traumat a pronásledovala ho až do pozdního věku: „Když se vypořádám s minulostí, bude to znamenat, že se mnou není něco v pořádku, protože pocit odpovědnosti za takové dědičné zatížení se nikdy nemůže vytratit“, glosuje Peter Thomas svůj úděl a klade si následující otázku: jakým člověkem bych byl, kdyby Třetí říše ve druhé světové válce zvítězila? Byl bych slušným člověkem, jakým se snažím být i teď, nebo bych bez výčitek svědomí následoval příkladu svého strýce a beze studu kráčel v jeho stopách?
Stejně tak se můžeme ptát, jakým člověkem by byl nadaný houslista a klavírista Reinhard Heydrich, nebýt první světové války, poválečné nouze v Německu, jeho nástupu k válečnému námořnictvu nebo pozdějšího potupného propuštění. Historie, jak známo, žádná „kdyby“ nezná, takže nám nezbude než se smířit s poměrně jednoduchým poučením, které z tohoto příběhu vyplývá. Jen láska k hudbě či talent k jejímu provozování nás ještě sama o sobě lepšími lidmi neudělá, přestože právě tyto schopnosti považují mnozí z nás za jeden z důkazů své výjimečnosti. Pokud jakékoliv umělecké nadání nedoprovází v každém jedinci také odpovídající charakter a morální zásady, mohou se mezi nás kdykoliv vrátit následovníci amatérského malíře Adolfa Hitlera, filmového nadšence Josepha Goebbelse, divadelního mecenáše Hermanna Göringa – nebo neobyčejně talentovaného hudebníka Reinharda Heydricha.

Nahoru | Obsah