Hudební Rozhledy

Editorial 01/18

Hana Jarolímková | 12/18 |Úvodník

Vážení a milí čtenáři,
máme za sebou náš první jubilejní rok, kdy časopis Hudební rozhledy vycházel ve svém 70. ročníku. Jako jediné periodikum, věnující se v českých „luzích a hájích“ klasické hudbě bez přerušení tak dlouho, vám, čtenářům, poskytuje souvislý přehled, odrážející nejrůznější, často protikladné společensko-politické podmínky, v nichž se v průběhu těchto několika desítek let hudební život rozvíjel. Stáří od roku 1834 dodnes pravidelně vycházejícího časopisu Květy či zaměřením Hudebním rozhledům mnohem bližšího, stejně letitého německého časopisu Neue Zeitschrift für Musik sice naše odborné periodikum nedosahuje, ale i tak je pro české kulturní milieu nenahraditelné. Protože se však jedná – podobně jako např. v případě festivalů – o projekt, vycházející (nebo pořádaný) v jednotlivých ročnících, v tomto roce ho čeká ještě jedno jubileum: a to sedmdesát let od jeho založení!

Časopis sice vznikl v turbulentní době roku 1948, ale poměrně dosti dlouho v něm doznívala – díky jeho zakladatelům – rezonance předcházejícího období let 1945 až 1948, kdy se celá česká společnost (včetně kultury) snažila vrátit k předválečné demokracii. Je až obdivuhodné, že se existenci tohoto periodika podařilo udržet (byť za cenu drobných politických úliteb) v období doslova „temných“ padesátých let, kdy naše země „úpěla“ pod tvrdou rukou domácích nohsledů jednoho z nejhorších diktátorů historie lidstva Josefa V. Stalina (1879–1953), na něhož by se dal vztáhnout výstižný citát francouzského filozofa a esejisty Michela de Montaigne (1533–1592) – „Svobodě škodí moc, kterou na sebe strhne občan sám, ne moc, která je mu udělena svobodným hlasováním“.
Byť se politické uvolnění v šedesátých letech v obsahu časopisu okamžitě projevilo, netrvalo, bohužel, dlouho: 21. srpen 1968 na celé období (zejména normalizačních let sedmdesátých) veškeré naděje až do roku 1989 zcela zmařil. Přesto se mnoha odvážným pracovníkům redakce podařilo do časopisu propašovat články, které neodpovídaly dobové kulturní politice. Zlom, jenž na konci 80. let nastal, přinesl mnoho euforie i svobodu, zároveň jsme se však dostali do područí jiné závislosti: a to neméně zatěžující a stresující, do závislosti ekonomické… Přece jenom ale vybojovaná pozitiva převážila. Díky nástupu demokratického vývoje se začaly do doposud tvrdě izolované země dostávat nové kulturní proudy ze zahraničí, provázené nejen vzájemnou výměnou zkušeností, ale např. i samotných umělců. Časopis se tak vzhledem k reflexi těchto nových podnětů mohl postupně zařadit po bok evropských a světových periodik svého druhu a je takto i za našimi hranicemi bezesporu vnímán.
Pokud bych měla nastínit výběr témat, která nás čekají v příštím roce, tak kromě průběžného mapování nejvýznamnějších koncertních a operních projektů a jiných aktuálních informací, rozhovorů a podobně navážeme dalšími dvanáctidílnými cykly na některé již zavedené seriály, a samozřejmě zahájíme i seriály nové, jako např. Žánrové obrázky z dějepisu českého jazzu s podtitulem Hudba ztracená, zapomínaná, připomínaná, či Sto let s Leonardem Bernsteinem.
A protože naše první výročí jsme v lednovém čísle minulého roku ozvláštnili přiloženým CD s výběrem ze skladeb Fryderyka Chopina v podání předního českého klavíristy Martina Kasíka, rozhodli jsme se, že obdobným hudebním dárkem vás, milí čtenáři, potěšíme i letos. A to opět chopinovským CD, tentokrát nahraným polskou klavíristkou, Mariou Gabryś.

Vše dobré do roku 2018 vám za celou redakci přeje
Hana Jarolímková, šéfredaktorka

Nahoru | Obsah