Hudební Rozhledy

Festival Opera 2017

Anna Šerých | 06/18 |Události

Alcina: Mariana Hochelová (Morgana), David Maggioni (Oronte)

Bienále, které zasluhuje obdiv, chválu a dík, přehlídka domácí operní produkce od baroka po současnost. Koná se od roku 1993, letos to tedy byla třináctá prezentace všech českých, od roku 2015 i slovenských operních scén. Každé divadlo uvádí titul podle vlastního výběru. V reprezentaci operních domů (neúčastnil se operní soubor Severočeského divadla Ústí nad Labem) jsme v čase mezi 13. 9. a 4. 11. okusili osmnáct představení: Řecké pašije, Juliettu a Kuchyňskou revui Bohuslava Martinů, Madama Butterfly a Triptych Giacoma Pucciniho, Verdiho Macbetha, Hraběte Oryho Gioachina Rossiniho, Jura Jánošíka Jána Cikkera, Medeu Luigiho Cherubiniho, Thaïs Julese Masseneta, Dítě a kouzla Maurice Ravela, Alcinu G. F. Händela, La Semele J. A. Hasse, Deník Anny Frankové Grigorije Frida, Čaroděje a jeho sluhu Ondřeje Kyase, Echo-Metamorphoses II Víta Zouhara, Zob zob, Zobana Edvarda Schiffauera a Hamleta Ambroise Thomase. Jako doprovodné akce byly pořádány besedy s Jiřím Heřmanem, Edwardem Schiffauerem a Ivanem Binarem, Kateřinou Kněžíkovou, Alžbětou Poláčkovou a Lívií Obručník Vénosovou, Tomáš Šimerda vzdal televizní poctu Václavu Kašlíkovi.

Festivalové zahájení patřilo Moravskému divadlu Olomouc, vybrali Řecké pašije Bohuslava Martinů, hrají finální, tzv. curyšskou verzi. Dílo, které stále impozantněji odkrývá odvěkou aktuálnost vrtkavých sociálních jistot, mizérie a lidské lakoty v příměru ke Kristově výkupnému daru věčného života. Kontrapozice reálu a křesťanské mystiky, živá v dějinné každodennosti, vyprovokovala Řeka Nikose Kazantzakise k románu Kristus znova ukřižovaný a skladatele Martinů k jeho poslední famózní opeře. Divadelně výmluvná je scéna Milana Nytra, suše a zřetelně stanovuje a diferencuje reálie děje otvíráním, dělením a uzavíráním prostoru pro lid domácí i příchozí. V Lykovrisi jsme při určování rolí pro velikonoční pašijovou hru – Krista zpodobní pastýř Manolis (Jakub Rousek), Máří Magdalenu vdova Kateřina (Radoslava Mičová), Jidáše koželuh Panaitis (Václav Málek), apoštola Jakuba kavárník Kostandis (Martin Štolba), pošťák Janakos bude Petr (Petr Martínek) a Michelis apoštol Jan (Milan Vlček). Děj vytvářejí pokrytecký kněz Grigoris (David Szendiuch) a charizmatický vůdce uprchlíků přicházejících s prosbou o pomoc kněz Fotis (Jiří Přibyl). Hlavně však osobnostní proměny vesničanů tváří v tvář biblickým postavám, které mají pod velkopátečním křížem ztvárnit. Dramatický vrchol je ohromující – Manolis je svým kristovským úkolem natolik zasažen, že neustále nabádá k milosrdenství, a Grigoris jej exkomunikuje, Panaitis – Jidáš ho zabije a uprchlíci odcházejí jinam za živobytím. Režie Jana Antonína Pitínského, byť málo citlivá k muzikální originalitě Řeckých pašijí, funguje v prvé části, do závěru a vrcholu díla však dal trapnou nadsázku, sarkastickou, kontradikční ke znění díla: z domácích udělal stádo ovcí, Panaitis coby Jidáš je v pupkatém kostýmu klauna a s rukama krvavýma od vraždy Manolise, tedy Krista, se sám docela teatrálně podřeže (kostýmy Jana Preková). Úchvatné jsou v díle mnohačetné sbory a olomoučtí předvedli perfektní výkony (sbormistryně Lubomíra Hellová). Sólistům patří chvála, jejich výkony jsou sympaticky konsistentní, netřeba vynášet jednotlivosti. Kvalita hudebního provedení vysoko staví hodnotový žebříček regionálních scén.
Madama Butterfly Giacoma Pucciniho láká vždy a znova a soubor pražské Státní opery se vhodně prezentoval právě tímto titulem. Režijní ztvárnění Jiřím Heřmanem vypráví dojímavý příběh inovačně, synek Cio-Cio-San (Karine Babajanyan) je dospělý, stále přítomný, němý komentátor, Pinkerton (Luciano Mastro) má od začátku punc lehkovážného požitkáře a důvěřivá naivnost Butterfly až drásá. Působivě účinná je zvýrazněná výtvarná japonérie (scéna Jiří Heřman a Jan Lukášek), nadmíru je bazénové čvachtání. Navzdory mezinárodnímu obsazení nijak neoslnily pěvecké výkony, orchestrální projev pod taktovkou Martina Leginuse byl v dobře odehraném průměru. Slezské divadlo Opava se prezentovalo sympaticky úspornou realizací Verdiho Macbetha. Neměnná scéna s olbřímí symbolickou korunou zavěšenou nad veškerým děním je ve své jednotvárnosti výmluvná (scéna Jaroslav Milfajt), poněkud víc obměn a vynalézavosti by snesla režie Jany Anděly Pletichové. Lady Macbeth Kataríny Jordy zůstane v paměti jako výborný výkon, stejně jako kvalitní vedení orchestru dirigentem Petrem Šumníkem.

Prvý dotek se slovenskou scénou zprostředkovalo Slovenské národné divadlo z Bratislavy, přivezli Triptych Giacoma Pucciniho, vynikající jednoaktovky Sestra Angelika, Plášť a Gianni Schicchi. Triptych, premiérovaný v MET 1918 nevídáme často: Plášť je drastické drama cizoložství, žárlivosti a vraždy, manžel podstrčí mrtvolu svého soka tak, aby ji žena musela spatřit. Příběh ženy v kleštích společenské morálky je Sestra Angelika – zvolila klauzuru kláštera, aby skryla svou hanbu, porodila nemanželské dítě, a když se po letech dozví, že její dítě nežije, rozhodne se pro smrt. O smrti je i skvělá bufózní komedie Gianni Schicchi. Bez mordu – Buoso nebyl zavražděn, ale nad jeho smrtelným lůžkem se strhne vtipně vyřešený boj o dědictví – Schicchi sehraje umírajícího Buosa, nadiktuje přivolanému notáři závěť – samozřejmě nejvíc ve svůj prospěch. Bratislavské prohození jednoaktovek, zahajuje Sestra Angelika, následuje Plášť, je diskutabilní. Režie Romana Poláka rozehrála nejpřitažlivěji závěr Triptychu do jemných vtipných gagů. Scéna (Pavol Borák) je úsporně prázdná, kostýmy (Peter Čanecký) napovídají eleganci třicátých let. Více než tříhodinové představení mělo trochu krotký půvab, větší přitažlivost nevynesl ani dirigent Rastislav Štúr, partituře zůstal dlužen Pucciniho názvuky k modernismu, nostalgii doby i jemnou parodičnost. Z bohatého angažmá postav a jejich přesvědčivě znělých výkonů jmenujme alespoň role hlavní: Sestra Angelika dramaticky výrazná Mária Porubčinová, v Plášti zaujala nejvíce Adriana Kohútková a Gustáv Beláček je přitažlivý Gianni Schicchi.
Národní divadlo Brno přivezlo svou úspěšnou inscenaci méně známého díla Gioachina Rossiniho Hrabě Ory. Do roucha svůdně rozhýbané, rozehrané a úsměvné inscenace převedla Rossiniho promyšlenou komiku Lenka Flory (režie, scéna a kostýmy). Tenorová naděje Petr Nekoranec ukázal, že je i bezvadný, vtipný a mrštný herec, kouzlem zpěvu a hry čarovala Adéla Kateřiny Kněžíkové, jako Ragonde imponuje skvěle znělá Jana Hrochová, zaujal Vychovatel Boris Prýgl a vzpomeňme naivního mladíčka, mezzo Václavy Krejčí Houskové.
Opera Juro Jánošík Jána Cikkera, oblíbeného žáka Vítězslava Nováka, měla svou premiéru v Bratislavě v roce 1954 v režii brněnského Miloše Wasserbauera. Dílo tehdy československé, nicméně autenticky slovenské, ze slovenského folkloru roste a slovenský folklor důsledně zpracovává. Přiznaně natolik, že nejedna lidová písnička zazní coby árie. Jánošík je historická postava, už za života, tím více po smrti – byl popraven pověšením za žebro v březnu 1713 – měl legendami zajištěnou nesmrtelnost. Daly vzniknout bezpočtu uměleckých zpracování, z těch hudebních připomeňme dvě výrazná díla, která Cikkerově opeře předcházela – operu Karla Háby Jánošík (1932) a balet Jánošík Václava Kašlíka (1951). Cikkerova opera je dílo promyšlené, domyšlené, přitažlivé symfonickou a taneční razancí dokonce víc než složkou vokální. Přesto působivé zpěvní momenty opera má – hned v začátku výstup Otce, nezanedbatelné jsou árie Jánošíkovy i dueto Milky s Jánošíkem. Rytmická a taneční složka razantního folkloru charakterizuje esenční kouzlo horalského lidu a jeho terchovský výhonek Jánošíka v mravně revoltujícím poslání. Poukaz na sociální nůžky, jak zdůrazňuje režisér Roman Polák, a tudíž dílo aktualizující do dneška, nefunguje. Dává mix 18. století, lidu a feudálů s bandity v kožených bundách, mix neidentifikovatelných tanečků s výskotem horalů i zámeckou Piccoliniho Danzou. Naprosto nejlépe zněl orchestr, dirigent Marián Vach pracuje s evidentní úctou k partituře a zřetelným pochopením, prokresleným hlavně v krásném impresionismu meziher, zejména krajinné, mezi prvým a druhým obrazem. Pěvecký materiál měl různý: výborného Jána Gallu – Otce, tenorista Michal Hýrošš nemá do role Jánošíka potřebnou razanci hrdinného tenora, nicméně vydařila se mu závěrečná, intonačně a výrazově náročná árie Zasvitne deň, slobody deň… Jánošíkova Milka žádá dramatický soprán, mladý hlas Patrície Solotrukové má ve výškách nádech ostrosti, krčmářova dcera Zuza Veronika Mihalková zvládá úspěšně vstupy lidovek i momentů lítosti nad zradou Jánošíka, hospodská s hrachem Matka Mara dala roli úlisnost vrchovatě a dobře tak zpracovala pěveckou nedostatečnost (Eva Lucká), sympatický je výkon Uhorčíka Martina Popoviče. Operu vytváří mnoho drobných rolí, jejich výstupům a charakteristikám však vůbec nesvědčí režijní blamáž časového mixu, ubírá na výrazu a diváky obtěžuje trapnostmi. Promarněná možnost oživit krásy lidového umění.
Naopak k jasným vrcholům festivalu patřila Medea Luigiho Cherubiniho z repertoáru plzeňské opery Divadla J. K. Tyla. Drastický příběh zoufalé ženy, výtečně vyzpívaný a sugestivně zahraný sopranistkou Katarínou Jordou. Měla i vynikající protihráče, nevěrného manžela Giasona Philippa Castagnera a zejména krále Creonta Pavla Klečka. Úsporně jednoduchou a divadelně efektní scénu Jána Zavarského zabydlovaly dialogické proměny hrůzostrašné žárlivosti v režijní vynalézavé naléhavosti Martina Otavy. S podivem, že tato objevná a vydařená (hudební nastudování Norbert Baxa) inscenace porotu nezaujala.
Jules Massenet a jeho Thaïs měla kvalitní odezvu už o květnové premiéře. Nyní Divadlo F. X. Šaldy v Liberci a jeho scénicky a režijně osobitá, pěvecky zdařilá, dramaticky sugestivní inscenace vydobyla laureátství, získala Libušku – Cenu kritiky za nejlepší inscenaci (Helena Havlíková, Josef Herman, Radmila Hrdinová, Olga Janáčková, Ivan Žáček) a představitelka titulní role Lívia Obručník Vénosová Libušku – Cenu diváků za mimořádnou interpretaci role.

Jihočeské divadlo České Budějovice přivezlo Dítě a kouzla Maurice Ravela. Rodinné představení s prologem Kouzla a dítě podle scénáře Veroniky Poldauf Riedlbauchové. Špičkoví inscenátoři – režie Skutr, scéna Jakub Kopecký, kostýmy Tomáš Kypta, choreografie Simona Rybáková – mne ani napodruhé nepřesvědčili, že jdou skutečně vstříc dětské divadelní poetice víc než jen svým iluzivním quasi návratům do dětství. Šéfdirigent Mario de Rose opravdu nekouzlí, a tak třeba chválit pěvecké výkony, byť slyšíme zřetelné úsilí dostát požadavkům náročných partů (Veronika Holbová, Karolina Bubleová Berková, Miroslava Veselá, Josef Falta a Martin Štolba).
Alcina Georga Friedricha Händela podle poemy Zuřivý Roland – Orlando furioso renesančního básníka Ludovika Ariosta se znova těší popularitě. Nadšení vzbudila už svou londýnskou premiérou 1735 v královském divadle Covent Garden, které Händel tehdy vedl. Dílo vybavil veškerou hudebně teatrální pestrostí, jaká publikum baví. Děj nabízí taneční hudbu a baletní výstupy, základním kódem je ovšem láska, řetězec milostných vztahů, které se mění a vyvíjejí. Alcina je mocná čarodějka, na svém kouzelném ostrově přeměňuje své milce na kusy přírody, stromy, balvany, divoká zvířata. Oronte, Alcinin vojevůdce (tenor Maksym Kutsenko) miluje Alcininu sestru Morganu. Morgana (mezzo Maria Hochelová) miluje Ricciarda, to je ovšem převlečená Bradamante (mezzo Markéta Cukrová), hledající svého milého Ruggiera. Ruggiero (mezzo Anna Manske) se ovšem zamiloval do Alciny a na Bradamante zapomněl. Ta má ochránce v bývalém Ruggierově vychovateli Melissovi (bas Marek Gurbaľ). Děj rozehrává Oberto (soprán Maria Taytakova), přijel na ostrov hledat svého zakletého otce. Najde jej proměněného ve lva. Aby se vítězně mohl zazpívat závěrečný sbor: „Ogni mal si cangia in bene, e dal fin trionfa amor“ – Každé trápení se změní v radost a zvítězí láska, musí Orante odpustit Morganě, Ruggiero se vrátí k Bradamantě a kouzelná moc Alciny je zlomena – její zakletí milci se vrátí do své lidské podoby. Pestrým dějem udělal Händel vše, aby publikum maximálně pobavil, režisérka Linda Keprtová udělala vše, aby publikum totálně znudila. Totální arogance faktů, arogance vztahů a jejich proměn, přecházení po prázdném tmavém jevišti, přebírání a vracení kytek do schrány, ve které byl i šíp k občasnému vyzvednutí, trapná nuda, kterou nezachránily ani náznaky vášně, tedy svlékání punčoch, dobrých k tomu, že se jimi milec/milka přiškrcovali, aby ze vztahu neutekli. Utekla velká část publika o přestávce. Kvalitní hudební nastudování Markem Štrynclem imponuje samotným faktem, že se košičtí pustili do barokní opery a s nespecializovaným orchestrem dokázali, že jsou ansámbl tvárný, který se s nároky Händelovy partitury vypořádal se ctí. Marek Štryncl podporuje basso continuo i svou doprovodnou hrou na barokní kytaru a violoncello.

Národní divadlo pražské zopakovalo svou Juliettu neboli Snář Bohuslava Martinů. Festivalová Julietta působila umně svou monotónní soustředěností k snové výpovědi bezčasí a ztráty paměti. Záměrná unylost barev, strohost scény oživené jakýmisi travinami přitahuje pozornost k fantazijní hudbě, v opeře nejdůležitější a nejkrásnější. Čest Zuzaně Gilhuus, režisérce a scenáristce, že dokázala nevybočit z minimalismu, který pro vizualizaci díla zvolila. Jejímu pojetí odpovídají kostýmy Tomáše Kypty a civilní choreografie Radima Vizváryho. Základní duo Juliette (Alžběta Poláčková) a Michel (Peter Berger) souzní kultivovaně a velmi dobře, výrazným oživením je Jevhen Šokalo ve dvojroli Araba a Trestance, Úředník Petr Levíček či Stařec Mládí a Žebrák Jan Šťáva v triu s Lenkou Šmídovou a Ivanem Kusnjerem. Jaroslav Kyzlink dbá sympaticky na detaily, méně sympaticky hlídá mohutnost zvuku.
Ensemble Damian si za svou dvanáctiletou existenci vytvořil charakteristickou prezentaci s ambicí autentické interpretace barokní hudby, spřaženou s nadhledem i humorem vzdělaného šéfa souboru Tomáše Hanzlíka. Představili v prostorách úchvatné dvorany Českého muzea hudby milostný příběh princezny Semele, kterou v podobě krásného mladíka navštěvuje sám božský Jupiter, čemuž se snaží zabránit jeho žena Juno. „Serenata a tre“, jak svou komorní operu La Semele, o sia La richiesta fatale označil Johann Adolf Hasse, si znovuoživení věru zaslouží, Ensemble Damian ji převedl do žertovné podoby přidáním mimické postavy Vendety a Amora, připomínají skrovně a vynalézavě barokní divadlo, hojně přidávají humor. Roztomilá hříčka, v níž dominuje impozantní zpěv kontratenoristy Martina Ptáčka, Semele dobře zpívá Hana Holodňáková, Juno expresivně Dora Pavlíková. Komorní smyčcový orchestr vede od partu violy suverénně Tomáš Hanzlík. Vtipně živé představení zaujalo natolik, že se dostalo do užšího výběru na Cenu kritiků.
Kuchyňskou revui napsal Bohuslav Martinů roku 1927 na přání a libreto tanečnice a choreografky Jarmily Kröschlové; ta ji hned se svými tanečníky v Praze pod názvem Pokušení svatouška Hrnce premiérovala, tehdy i s veršovaným průvodním slovem. Letos ji ztvárnil flexibilní soubor k podpoře mladých nastupujících umělců Opera Studio Praha. Vytvořili jednolitý večer z dvou odlišných, diametrálně různorodých scénických kreací. K Martinů legráckové perzifláži přidali monodramatickou výpověď Anny Frankové, navíc v plynulé návaznosti! Výsledek je podivuhodně dokonalý. Mimická a taneční kreace oživila čtyři kuchyňské předměty – Pukličku (Anna Kukuczková), Hrnec (Jonatán Vnouček), Kvedlačku (Michaela Stará) a Smeták (Anton Eliáš), z původního zadání vynechali Utěrák. Pohybová, pantomimická ekvilibristika mladých umělců má stoprocentní účinnost, s vtipem a důsledně ztvárňují Martinů neodolatelně živou hudbu. Komorní sexteto – housle, violoncello, klarinet, fagot, trubka, a klavír – umně jazzuje, mísí tóny klasiky s vášnivě milostným tangem, s prvky polky i charlestonu, to vše v parodii svodů Kvedlačky, záletů Hrnce, pláče a kolapsu unyle smutné Pukličky a nastolení pořádku, o což se nejvíce postará Smeták. Když padá skříňka, otočí ji tak, že mají lavičku usmíření, a když se oživlé předměty vytrácejí ze scény, z pozadí pomalounku vstupuje dívenka, najde svého medvídka i svůj deník: „V pátek jsem se probudila v šest, měla jsem narozeniny…“, slova Anny Frankové, začátek monoopery Rusa Grigorije Frida (1915–2002), která od roku 1972 obletěla svět, u nás je inscenována poněkolikáté. Právě jen ta bílá převrácená police je ostrovem Anniny samoty, zoufalství i vykvetlé moudrosti. Hodinový výstup, náročné zpívání v němčině, rodném jazyku dívenky, zvládá Anita Jirovská obdivuhodně. Civilně, citlivě k slovu a dějově ilustrační hudbě, komorní nonet (rozšířený o flétnu, bicí a trubku) naplno vyjadřuje etapy a pocity dvouletého skrývání. Na scéně se pohybují i mimové z Kuchyňské revue, civilně oblečení, pohybem dokreslují děj, Annou jakoby neviděni 21. června 1942 zapisuje humornou kontroverzi s matikářem, nálada se prudce mění, nechceme padnout do rukou fašistů, 8. července otci přišlo předvolání na gestapo, jako by se svět obrátil vzhůru nohama… Jemný gong otvírá vždy novou etapu zážitků v úkrytu, naději myšlenek – po válce vydá román, v něm bude vyprávět, jaký to byl život, i otřesnou vizi ztýrané kamarádky volající o pomoc, pozorování ptáčka a touhu Ven! Ven! Také do výkřiku hrůzy dává Anita Jirovská hloubku pravdivosti, decentního umu. 4. srpna 1943 – co když nás skladník udá? a v zhuštěném sledu střídá se realita strachu z prozrazení s etikou dívčího zrání – svět se mění v mrtvou poušť, jako bychom seděli na posledním kousku modrého nebe, nesmím být smutná a když mne milý Bůh nechá žít, budu pracovat pro lidi, duševní mír naplní nás štěstím… hledět beze strachu do nebe… Drsná hudba a lyrická dohra a jemný gong a jemné tóny piana dozní do tmy. S vybranými pasážemi deníkových záznamů pracuje skladatel Grigorij Frid jako s autenticitou lidské důstojnosti v mravním apelu hrany života. Pietní úcta určila mu vznešené finále skladby, ne atakující třeskot transportu, ale odcházení do ticha. Dává i posluchačům prostor k návratu z napětí percepce. Orchestřík vedl soustředěně Sébastien Bagnaud, Švýcar, student HAMU, důmyslně minimalistickou režii vytvořili Švýcar Armand Deladoëy a Vojtěch Svoboda. Anne, beze strachu hledět na nebe je představení s nejvyšším apelem – nepropásnout!

Brněnský Ensemble Opera Diversa přivezl bretaňskou pohádku Čaroděj a jeho sluha. Do libreta ji precizně zpracoval teatrolog Pavel Drábek, do hudby převedl skladatel Ondřej Kyas. Komorní faktura skladby má účinek silný, do bretaňské charakteristiky patří i tahací harmonika, i tu využívá v bohatě dramatických momentech. Kyas a Drábek tvoří pro svůj soubor, který zakládali a který svérázně profilují, Čaroděj a jeho sluha je jejich pátou společnou operou. Píší na míru svých sólistů: Matku, též Marinu a Starce zpívá Lucie Kašpárková, tenorista Ondřej Koplík je Syn, basista Jan Šťáva Čaroděj. Jejich souznění a souhra imponuje, hrají na dotek diváků, v této intimitě se znásobuje každý pohyb, každé mrknutí. Jen si připomeňme, že právě salonní intimitě na mantovském dvoře Gonzagů, před společností Accademia degli Invaghiti, tedy Společností okouzlených, dějiny opery vlastně začaly! Ta intimita hraje s fantazií diváka, iluzivně napínavé divadlo je na způsob kočovných scén, na všechny proměny, na všechen děj i v nejstrašlivějších místech pekla stačí otlučená bílá skříň, smeták a červený šál. Posluchač vše pochopí, dialogy jsou sázeny tak stručně a jasně, že není čas nejasností. Vyrovnané a impozantní trio sólistů doplňují tři vypravěči – soprán Pavla Radostová, tenor Jakub Tuček, bas Aleš Janiga. Děj komentují, děj posouvají, a hlavně kvalitně zpívají. „Opera pro tři figury a dveře do pekel a zpět“, ukázala zřetelně mravní imperativ i aktuálnost faustovského příběhu, hlavně též opodstatněnost a sílu komorní hudební výpovědi. Režie Kristiany Belcredi má atributy důmyslné vynalézavosti, tj. postavy se na malém prostoru pohybují přirozeně k ději, přirozeně k vlastním emocím. Septeto sólistů (housle, cello, flétna, fagot, bicí, klavír, akordeon) diriguje Gabriela Tardonová. Libuška – Cena ředitelky festivalu je pro Čaroděje a jeho sluhu rozhodně zasloužená.
Do série soudobých minioper vnesla autorskou specifiku i Opera povera – Vít Zouhar a Rocc připravili pokračování, Echo – Metamorphoses II svého výzkumně experimentálního projektu, pátrajícího po nových hudebně divadelních formách. Novotou není elektronická hudba s využíváním přírodních zvuků, ale způsob, jakým nám byla opera-ambient nabídnuta: uspořádání sedadel napovědělo, že každý posluchač bude sám pro sebe, ovšem individuální ponor do audiovjemu umocněně zaručovaly, ba vnutily až pásky na oči, každý dostal měkkou černou škrabošku na spaní. Houkání jakoby zámořské lodi a štěbetání ptáčků nás odnáší kamsi do světa nymfy Echo a v tříštivých ozvěnách nabádá Roccova melodramatická recitace, jak vstoupit do zážitku – „close your eyes and enjoy echoes“. Mužský hlas opakuje specifika projektu, provázanost zvuku s prostorem i návrat ke kořenům opery, vloudí se i zvuk představy vodních kruhů i žlutého květu narcisu, do kterého byl Narcis proměněn. Posléze Echo (Natalia Ushakova) projde prostorem (to ale nemáme vidět), vstupuje do ambientní hudby útržky árií, zazpívá třeba motiv z Lucie di Lammermoor či Števo, Števuško, nehněvej mamičku a rozcuckuje to do ozvěn i smíchu skoro šíleného; její výkon je impozantní, hudba a zvuky interesantní a v dobrém timingu. Lodní houkání připomene návrat, doznění projektu dřív, než znudí. Každý si sesumíruje, jak a zda jej ta hodinka zaujala a jak moc by si k zavřeným očím a tmě pustil hudbu úplně jinou.
Impozantní byl dvojnásobný ostravský vpád Národního divadla moravskoslezského. Opera pro děti a s dětmi – Zob, zob, Zobane, rozkošné dílko skladatele Edvarda Schiffauera a literáta Ivana Binara rozproudí a strhne stejně tak dětičky na jevišti jako dětičky a dospělé v hledišti. Dílko původního názvu Vrať nám, ptáku, hastrmana aneb Ne tak docela krátká zpívaná pohádka pro děti s dětmi je dílko nebývalého osudu, pánové je komponovali ve věznici na Borech, během trestaneckých minutových setkání je konzultovali a ukládali do paměti a pak na svobodě dokončili. Hastrman Lucián (Rastislav Širila) se dostane do spárů zlého ptáka Zobana, ovšem děti jej dokáží kurážně vysvobodit. Skamarádili se s ním uprostřed her a dovádění od Eniky beniky, Zlaté brány i honičky, v podstatě pásma lidových písniček a říkaček až po Hastrmane, polez ven, dej nám kůži na buben! Pomohou mu od popleteného začarování s oslí hlavou až po velké kurážné vysvobození ze spárů ptáka Zobana. Sympaticky přitažlivé je základní ladění kusu, oživené pásmo písniček i fakt, že jedním z velkých kouzel záchrany je zapískání na flétničku. Neodolatelná je verva, s jakou všechny děti hrají a zpívají (hudební nastudování Adam Sedlický a Lenka Živocká), skutečně všechny, nejenom ty, kterým jsou svěřena sóla (Matyáš Walter, Timea Kuchařová a Lucie Diehelová). Děj otvírá Pohádka (Hana Paskudová), vypne televizor, vezme dětem mobily. Nakonec notebook se v ostravské inscenaci stal tím zlým ptákem Zobanem, dobrem a dětskou fantazií přemožený. Aktuální režijní inovace Václava Klemense je dětskému publiku pochopitelná a imponuje i samotným autorům.
Ostravskou inscenaci Hamleta Ambrosie Thomase třeba věnčit superlativy, nejvíce za hudební nastudování (Tomáš Brauner), režii Radovana Lipuse, scénu Davida Bazika a s drobnými výhradami kostýmy Evy Kotkové. Výkon Thomase Weinhappela – dostal právem Cenu kritiků za mimořádnou interpretaci role – zaujme divadelně účinným, osobitě rozehraným ztvárněním postavy, svůj křehce sonorní hlas formuje s umem do velmi přesvědčivého dramatického výraziva. Jana Sibera je zářná Ophélie bravurní koloratury, také její výraz naivnosti i smrtelné tragédie je silný, mezzosopranistka Janja Vuletic pevně charakterizuje tíhu i křehkost viny, Martin Gurbaľ vládne přesvědčivou škálou pýchy i bratrovražedného zatracení. Tato inscenace získala Libušku – Cenu diváků za nejlepší inscenaci.
Možná je překvapivá vkusová shoda odborné poroty a vnímavého publika, rozhodně bychom každý rád věděl, jak se odborně i laicky řadila všechna představení, ale to posloupné seřazení porota nehodlá zveřejňovat, ostatně není účelem festivalu, není soutěží. Jednota hudebního divadla, hlavní pořadatel festivalu Opera, udělil Cenu Výboru Jednoty hudebního divadla za významný počin v oblasti hudebního divadla. Vybrali vedení Národního divadla Brno – Janáčkovy opery v čele s Martinem Glaserem a Jiřím Heřmanem, oceňují jejich současnou koncepci a realizaci Festivalu Janáček Brno.
Úspěšný třináctý ročník navštívilo téměř 7500 diváků a návštěvnost osmnácti představení dosvědčuje, že právě dramaturgická pestrost, tituly méně známé a objevné jsou přirozeným lákadlem. Ještě cennější bylo zažívat vysokou interpretační úroveň oblastních scén a vysoké pracovní nasazení jejich souborů. Operní festival zanechal zážitky tak svůdné, že provokují přání přivážet představení i z dalších okolních zemí. To je však sen o úplně nové kapitole úplně jiného dění. Ať žije ten současný festival – příště už patnáctý – Festival Opera.

Bohuslav Martinů: Řecké pašije. Dirigent Petr Šumník, režie J. A. Pitinský, scéna Milan Nytra, kostýmy Jana Preková, sbormistr Lubomíra Hellová. Premiéra v Moravském divadle Olomouc 24. 2. 2017, festivalové představení ve Stavovském divadle 13. 9. 2017.
Giacomo Puccini: Madama Butterfly. Premiéra v Národním divadle v Praze 4. 2. 2016, festivalové představení tamtéž 24. 9. 2017.
Giuseppe Verdi: Macbeth. Premiéra ve Slezském divadle Opava 1. 3. 2015, festivalové představení ve Stavovském divadle 23. 9. 2017.
Giacomo Puccini: Triptych. Dirigent Rastislav Štúr, režie Roman Polák, scéna Pavel Borák, kostýmy Peter Čanecký, sbormistři Pavel Procházka a Magdaléna Rovňáková. Premiéra v SND Bratislava 17. a 19. 2. 2017, festivalové představení v Národním divadle 28. 9. 2017.
Gioachino Rossini: Hrabě Ory. Premiéra v Národním divadle Brno 26. 5. 2017, festivalové představení ve Stavovském divadle 29. 9. 2017.
Ján Cikker: Juro Jánošík. Dirigent Marián Vach, režie Roman Polák, scéna Jaroslav Valek, kostýmy Peter Čanecký, choreografie Stanislava Vlčeková, sbormistryně Iveta Popovičová. Premiéra ve Štátnej opere Banská Bystrica 5. 3. 2016, festivalové představení ve Stavovském divadle 13. 10. 2017.
Luigi Cherubini: Medea. Novodobá premiéra v Divadle J. K. Tyla v Plzni 3. 6. 2017, festivalové představení ve Stavovském divadle 6. 10. 2017.
Jules Massenet: Thaïs. Premiéra v Divadle F. X. Šaldy v Liberci 27. 5. 2016, festivalové představení ve Stavovském divadle 6. 10. 2017.
Maurice Ravel: Dítě a kouzla. Premiéra v Jihočeském divadle České Budějovice 6. 5. 2016, festivalové představení ve Stavovském divadle 8. 10. 2017.
Georg Friedrich Händel: Alcina. Dirigent Marek Štryncl, režie Linda Keprtová, kostýmy Danica Hanáková, Sbor a orchestr SDK. Premiéra ve Štátnom divadle Košice 26. 2. 2016, festivalové představení ve Stavovském divadle 9. 10. 2017.
Bohuslav Martinů: Juliette. Premiéra v Národním divadle v Praze 24. 3. 2016, festivalové představení tamtéž 10. 2017.
Johann Adolf Hasse: La Semele, Ensemble Damian. Světová premiéra v Divadelní Floře Olomouc, Freskový sál 22. 5. 2016, festivalové představení v Českém muzeu hudby 21. 10. 2017.
Bohuslav Martinů: Kuchyňská revue, Gregorij Frid: Deník Anny Frankové. Opera Studio Praha. Dirigent Sébastien Bagnaud, režie Armand Deladoëy, Vojtěch Svoboda, kostýmy Zita Miklošová. Premiéra v Divadle Disk Praha 27. 1. 2017, festivalové představení v Divadle Disk 22. 10. 2017. Ondřej Kyas: Čaroděj a jeho sluha, Ensemble Opera Diversa. Premiéra v bývalé tovární hale MEZ Židenice 29. 10. 2016, festivalové představení v Divadle Venuše ve Švehlovce 2. 11. 2017.
Vít Zouhar, Rocc: Echo – Metamorphoses II, Opera povera. Premiéra v atriu Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně 2. 11. 2017, festivalové představení v Českém muzeu hudby 3. 11. 2017.
Edvard Schiffauer: Zob, zob, Zobane. Operní studio Národního divadla moravskoslezského Ostrava. Premiéra ve foyeru Divadla Antonína Dvořáka v Ostravě 24. 9. 2017, festivalové představení v Divadle D21, 4. 11. 2017.
Ambroise Thomas: Hamlet. Premiéra v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě 3. 3. 2016, festivalové představení ve Stavovském divadle, 4. 11. 2017.

Nahoru | Obsah