Hudební Rozhledy

Mimořádný koncert Rozhlasových symfoniků zaujal mimořádnými výkony

Julius Hůlek | 06/18 |Festivaly, koncerty

Mimořádný koncert Symfonického orchestru Českého rozhlasu (29. 10.) byl kromě jiného i významnou událostí kulturně společenskou. Konal se totiž v rámci Ozvěn Česko-německého kulturního jara 2017 – přeshraniční kulturní iniciativy. Publikum svými proslovy uvítali nejprve generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral a pak velvyslanec Spolkové republiky Německo Christoph Israng. Bylo logické, že protagonisty večera byli němečtí interpreti. V čele Rozhlasových symfoniků stanul dirigent Alexander Liebreich (49), řezenský rodák, jehož pražskému vystoupení předcházela skvělá pověst z jeho dosavadní působnosti zejména v Evropě a Asii.

Autorem úvodní skladby je Pavel Haas, jeden z těch „terezínských autorů“, pro něž z koncentračního tábora za druhé světové války nebylo cesty zpět. Studie pro smyčce byla jeho poslední skladbou. Zaujala pevnou, přesvědčivě budovanou formou, kde – v teoreticky možném souladu s autorovým „scénářem“ – střídání polyfonních a homofonních partií mohlo připomínat více či méně dramatické stavy mysli a závěrečné výrazové prosvětlení pak sdělení nové, osvobozující skutečnosti. Právě takový výsledný tvar a zážitek dokázal Haasově Studii vtisknout dirigent A. Liebreich spolu s kvalitně připravenými a pro věc zřetelně zaujatými smyčci.
Koncert pro violoncello a orchestr č. 1 Es dur Dmitrije Šostakoviče z roku 1957, vzniknuvší na popud legendárního violoncellisty a dirigenta Mstislava Rostropoviče, je dílem nebývale drsné a dramatické krásy a také až neskutečných technických obtíží, pro které může být zvládnutelný a adekvátně podaný jen hrstkou sólistických gigantů. I potud trochu překvapilo, když na praktikábl usedl drobný, útlý a na první pohled neokázalý Alban Gerhardt (48), původem z Berlína. Šostakovičův koncert je čtyřdílný, přičemž vnějškově zřetelně ohraničená je jen první věta, ostatní věty splývají attacca v jeden mohutný proud, kde pojem „mohutnosti“ přísluší zejména sólovému partu. Už v první větě permanentně angažované violoncello (což platí v podstatě pro celou skladbu, kde sólista hraje takříkajíc bez oddechu) předvedlo – a to nejen „menzurálně“ – v hutném partu protkaném dvojhmaty celý rozsah svých možností. Jako působivý protipól mj. vynikly dechy v citacích tématu. Kontrast přinesl výrazově lyricky laděný začátek druhé věty, charakteristicky ozvláštněný pěkně podaným sólem lesního rohu. Sólové violoncello, permanentně zřetelné, se vlastně stalo organickou součástí orchestrálního přediva. A. Gerhardt, úžasný technik, se tu v kantiléně decentně naznačené ruské intonace projevil výrazem i dynamikou jako jedinečný lyrik, který své výpovědi dokáže vtisknout punc nostalgického vzpomínání. K jeho „výbavě“ nutno připočítat bezchybnou intonaci ve vysokých polohách. Zbytek skladby se na posluchače doslova řítil kumulací perfektně zvládnutých technických specifik sólového partu (též nádherná sólová kadence!) i orchestru v tempově i rytmicky kontrastně vyhroceném proudu. Sólista byl jasným vítězem tohoto klání a dirigent se svěřeným kolektivem pohotově flexibilním partnerem.

Slavnostní ráz mimořádného koncertu umocnila po přestávce Symfonie č. 4 e moll, op. 98 Johannesa Brahmse. V rozmezí necelých dvou měsíců jsme stejné dílo vyslechli v Praze již podruhé, předtím na Dvořákově Praze (20. 9.). Tentokrát Brahmsova autobiograficky „bilanční“ symfonie ze začátku působila poněkud rozvláčněji, pohodově, avšak dirigent, jenž ji tvaroval se zjevnou radostí, brzy volil poměrně markantní dynamické pointování a úvodní větu posléze pojal jako dramatickou fresku. Druhá věta v tomto duchu byla dopracována k ještě větší, až grandiózní výrazové plastičnosti (např. zaujala mnohotvárná práce se smyčci, též dechy) a čím dál tím patrněji se prosazoval dirigentův zaujatý, osobitý rukopis. Dramatičnost, témbrová barevnost a výraz (včetně agogiky) se stupňovaly třetí, téměř „karnevalovou“ větou, kde jsme mohli obdivovat mj. zvládnutí virtuózních pasáží orchestrálních partů. K dominantním kvalitám dirigentova umu a skloubení této dispozice v příkladné spolupráci s orchestrem (působivé žestě na začátku, koordinace smyčců a dechů) patří neomylně odstupňované oddalování gradace nejen ve čtvrté větě, ale v celé Brahmsově Čtvrté tak, aby kulminační bod díla i celého večera dokázal přijít v pravý čas. Dirigent s orchestrem byli spontánně aplaudováni publikem a dirigent sám opakovaně vyvolával jednotlivé sekce i jedince, jejichž výkony byly tak účinně podpořeny, až zašel poděkovat mezi orchestrální hráče, kde se u předposledního pultu violoncell „skrýval“ jeho kolega A. Gerhard, aby tu se svou příslovečnou skromností, spíše pro sebe, demonstroval svou oddanost hudbě. I to může patřit k mimořádnosti mimořádného koncertu.

Nahoru | Obsah