Hudební Rozhledy

Villazón s Abdrazakovem vedle sebe

Helena Havlíková | 09/18 |Festivaly, koncerty

Zleva Rolando Villazón a Ildar Abdrazakov

Společný recitál dvou mužských hlasových oborů – tenoristy a basisty, resp. basbarytonisty – nebývá častý. Rozhodly se pro něj hvězdy těch nejvýznamnějších operních domů – původem mexický tenorista Rolando Villazón a ruský basista Ildar Abdrazakov. Každého z nich u nás známe samostatně nejen z jejich dlouhé řady CD i DVD nahrávek, ale i z jejich dřívějších pražských recitálů a také z operních přenosů. Jejich vzájemná kombinace ovšem otevírala méně konvenční dramaturgické možnosti a zajímavé hlasové kombinace. Sólisté je pohříchu využili jen na své nové nahrávce s duety z francouzských a italských oper, kterou letos v září pod taktovkou Yannicka Nézet-Séguina vydal label Deutsche Grammophon.

Jenže z dramaturgie nahrávky na pražském koncertě ve Smetanově síni (20. 11.), kterým zahájili své evropské turné k propagaci tohoto CD, zůstaly jen trosky, všehochuť. Villazón a Abdrazakov jako by nedůvěřovali atraktivitě vybraných duetů a na koncertě zazpívali vlastně jen jeden – Strano figlio del caos – klíčovou scénu z Boitova Mefistofela, ve které tento ďábel sebejistě nabízí Faustovi splnit jakékoli přání výměnou za jeho duši. Tato opera v rámci programu recitálu alespoň tvořila ucelený blok, který obsahoval také posměšnou árii Son lo spirito che nega sebevědomého Mefista s hvízdáním, ke kterému Abdrazakov vyprovokoval i publikum, a Faustův epilog Giunto sul passo estremo s úvahami o promarněném životě, který Villazón až přeplnil emocemi. Jinak byl koncert příliš pestrým mixem slavných koncertních písní Verdiho, Stanislaoa Gastaldona, Luigiho Denzy a Sergeje Rachmaninova, romance ze zarzuely a operních árií a scén. Společně vystoupení zakončili podobně jako na CD doplňkem, ve kterém jeden druhého „zasvěcují“ do hudby typické pro jejich tak odlišné země – Villazón „učil“ Abdrazakova ohnivou Granadu, zatímco Abdrazakov kontroval táhlou ukrajinskou romancí Černé oči.
I když Smetanova síň znovu propukala do frenetického nadšení už ve chvíli, kdy se charismatický Mexičan Villazón s uhrančivýma očima objevil na pódiu, tentokrát jeho hlas zněl unaveně, omezil se na dynamickou hladinu od fortissima po mezzoforte, do výšek se lámal, což Villazón zakrýval teatrálním přeháněním emocí od zdrceného štkaní po hurónské hlaholení s nepříjemným vyrážením konce frází. Co chybělo Villazónovi ve zpěvu, nahrazoval svým spontánním extrovertním šoumenstvím. Takový dar Abdrazakov nemá a Villazónovu temperamentu spíše jen sekundoval. Pěvecky to však byl Abdrazakov, který se tentokrát stal hvězdou večera. Po svých pražských vystoupeních loni a předloni znovu oslnil svým sytým sametovým temným hlasem s širokým legatem kantilény. Má pevný, kovový základ, ze kterého dokáže vystoupat do barytonových výšek, a měkké nasazení s plynulým rozvinutím do velkého oblého zvuku.
Sólisty doprovázela Janáčkova filharmonie Ostrava, která s nimi absolvuje turné s výjimkou pařížského vystoupení v Théâtre des Champs-Elysées i v Berlíně, Baden-Badenu, Stuttgartu, Mnichově a ve vídeňském Konzerthausu. I když pod taktovkou ruského dirigenta Guerassima Voronkova hrála ostravská filharmonie spolehlivě, poslouchat v jejím podání omílanou výplň pěveckých recitálů – intermezzo z Mascagniho Sedláka kavalíra – byla nuda. Alespoň efektní předehra ke komické opeře Donna Diana Emila von Rezniceka mohla navnadit nejen české publikum, ale v rámci turné i to zahraniční, na koncertní uvedení celé opery. Na březen příštího roku ho připravuje Státní opera jako připomínku její úspěšné premiéry v tehdejším pražském Novém německém divadle v roce 1894.
Celkově ani Villazón, ale ani Abdrazakov na svá charismatická pražská vystoupení z minulých let společným recitálem nenavázali. Svou komerční povinnost vůči nové nahrávce ovšem splnili.

Nahoru | Obsah