Hudební Rozhledy

Návrat Strun podzimu

| 09/18 |Horizont

Herbie Hancock

GAVIN BRYARS

Vladimír Říha

Po roční odmlce se na scénu pražských hudebních festivalů vrátily Struny podzimu a s novým „brněnským“ vedením se jim návrat podařil. Marek Vrabec sice zůstal prezidentem festivalu, ale jinak přenechal veškeré vedení sestavě známé z brněnského Jazzfestu v čele s Vilémem Spilkou, programovým ředitelem.

Ta od 20. 10. připravila deset koncertů s tradičním prolínáním různých žánrů, a tak crossoverový charakter zůstal zachován. Začalo se irsko-americkou kapelou The Gloaming s modernější verzí irského folku, 22. 10. Divadlo Archa uvítalo duo Shabazz Palaces a tamtéž 25. 10. debutovala u nás americká kapela z Nashvillu Lambchop představující zcela neznámou verzi country tzv. alt-country s prvky jazzu a elektroniky.
Skutečnou událostí se ale stal až čtvrtý koncert festivalu, kdy se 25. 10. v ne zcela zaplněné Arše vrátil do Prahy britský minimalistický skladatel a hudebník Gavin Bryars s programem tvořeným převážně devíti sonety Williama Shakespeara. Z nich osm Bryars také zhudebnil a se svým souborem přednesl i v Praze. Program měl světovou premiéru již v roce 2007 ve Velké Británii ve Stratfordu, a i tehdy měl název Nothing Like The Sun, což nemá žádnou spojitost s proslulým stejnojmenným albem Stinga. Bryars je jiný typ minimalisty než další známý Brit Michael Nyman a jeho skladby nedodržují Nymanův vzor melodických opakovaných krátkých motivů. Ze Shakespeara vybral osm sonetů vesměs méně známých, spíše abstraktního obsahu než o lásce, a vytvořil osmidílnou suitu pod vlivem starých madrigalů. Zpívali dva specialisté na starou hudbu John Potter (tenor) a Sarah Daceyová (soprán), před každým sonetem ještě text přednesl Gavin Friday. Největší úspěch měly poslední dva č. 55 a 64, v nichž Bryars ozvláštnil jednotvárnou strukturu písní dalšími melodickými i aranžerskými nápady jako kupř. spojením partů zpěváků a recitátora. Nelze ale nevidět, že největším hitem večera byla jediná píseň nepocházející od Bryarse, ale od Gavina Fridaye (Sonet č. 40), mající v jeho podání všechny parametry rockově muzikálového hitu. Každopádně večer, který sice měl komornější tvář než v roce 2012, ale i tak v mnohém připomněl legendární hostování souboru na Strunách podzimu s Bryarsovým Potopením Titaniku.

ANTRACITOVÁ POLE JULIE WOLFEOVÉ

Vladimír Říha

Mezi dalšími koncerty přitáhlo pozornost četného publika české premiérové uvedení oratoria Antracitová pole Julie Wolfeové. Pracovní témata, zejména v hudbě, nepatří u nás k žádaným, protože minulý režim je dokonale několika generacím zošklivil. Proto je i tak trochu kuriózní, že oratorium se stalo jednou z největších událostí letošního ročníku. Bylo tomu i proto, že Antracitová pole zazněla v podání newyorského experimentálního souboru Bang on a Can, který vystoupil 7. 11. v zaplněném Foru Karlín. Je to to totiž soubor, jenž má u nás z předchozích hostování i na Pražském jaru tu nejlepší pověst a patří v USA ke špičce žánru (spolupracoval i s Ivou Bittovou).
Dílo věnovala přítomná autorka historii uhelného kraje v rodné Pensylvánii, kde koncem 19. století generace horníků těžily antracit, nejčistší formu uhlí. V pěti částech skladby za doprovodu šestičlenné sestavy souboru a se spoluúčastí našeho sboru Martinů Voices a s důležitou videoprojekcí v pozadí podala moderním hudebním jazykem kombinujícím postminimalismus s rockem a folkem smutnou a v mnoha případech tragickou historii těžby uhlí. Ta zahrnovala i využívání dětí a časté smrti při nehodách. Citování jmen z jednoho seznamu zahynulých horníků je také jedním z nejpůsobivějších míst díla. Za skladbu získala Pulitzerovu cenu v USA a pražský koncert ve zcela zaplněném sále ukázal přednosti díla. Vyzvedněme hlavně podíl sbormistra Martinů Voices Lukáše Vasilka, jenž byl dirigentem celé skladby a komplikovanému celku dal působivou tvář, která důkladně rehabilitovala pracovní téma v hudbě. Jen udržet celou komplikovanou strukturu díla pohromadě byl mimořádný výkon a dirigovat ještě sbor, jehož projev se kromě zpěvu ještě rozšiřoval o netradiční formy (výkřiky apod.), bylo zřídkakdy u nás vídanou experimentální, ale působivou formou, v níž i úloha zvukaře a tvůrce videosnímků je rovněž důležitá. Z amerického souboru zapůsobila hlavně zpívající cellistka Ashley Bathgateová. Škoda jen, že slibovaná účast našich dvou zpěváků Dana Bárty a Tonyi Graves se omezila na dvě hornické písně před začátkem oratoria, takže působila jen jako nutný přívažek. K úspěchu večera naopak přispěla nepřipravená beseda po koncertě s autorkou, kterou uváděl Daniel Konrád.

MELOUNÁŘ HERBIE HANCOCK V KARLÍNĚ

Vladimír Kouřil

Tak, jak staří bluesmani předurčili cestu k rock’n’rollu, černí mladíci z New Orleansu vývoj moderního jazzu až k free jazzu, tak pianista a skladatel Herbie Hancock už na počátku šedesátých let předeslal vlastními skladbami – zatím v akustickém provedení, elektrickou funky jazzovou hudbu budoucnosti. Takovou, co vzešla z fúzování moderního jazzu s rockem, potažmo se soudobými proudy populární hudby. Stačí si dnes pustit nahrávky skladeb Watermelon Man (1962), Blind Man, Blind Man (1963), Succotash (1963), Cantaloupe Island (1964), Maiden Voyage (1965 – velmi „davisovské!) či Dolphin Dance (1965).
Pianista Herbie Hancock (12. 4. 1940) patří ke generaci amerických jazzmanů dospívajících lidsky i muzikantsky v době, jíž vládne hard bopová orientace, Ornette Coleman chrlí v letech 1958–59 čtyři alba za sebou, včetně z hlediska avantgardy významného alba The Shape of Jazz To Come. A pionýři rock’n’rollu začínají psát novou, post-swingovou kapitolu populární hudby. Hancock má za sebou pověst mimořádného talentu hrajícího v jedenácti letech Mozartovy koncerty s Chicagským symfonickým orchestrem a zanícené studium harmonie, k níž ho přivedlo poslouchání vokalistů kvarteta Hi-Lo’s. To vše předcházelo představení jeho hudby na albovém debutu Takin’ Of v roce 1962. Už pro toto LP si napsal téma Watermelon Man, které si v různých podobách zařazuje do repertoáru a skladba si už sama žije jako hardbopový standard, posléze šířený v prostředí jazzrockové syntézy. Skladbu tehdy nahrál v doprovodu melodiků Freddieho Hubbarda na trubku a Dextera Gordona na tenorsaxofon. Skladba se v elektrických verzích se soulovým zabarvením pak objeví na Hancockově albu Head Hunters, rok poté hned ve dvou verzích záznamů japonských koncertů na 2LP Flood. A aby se kruh s rockovým fundamentem uzavřel, Melounáře si upravil pro své rock’n’rollové Comets také Bill Haley v roce 1964. Takový je uzavřený kruh, v němž probíhal vývoj Hancockovy hudby. Na pražský koncert v rámci Strun podzimu (9. 11., Fórum Karlín) si Hancock přivezl kvarteto, v němž hrál altsaxofonista Terrace Martin, na elektrickou baskytaru James Genus a na bicí nástroje Trevor Lawrence Jr. Terrace Martin (1978), multiinstrumentalista, skladatel a nadžánrový interpret, také producent, je přímo předurčen k využití v Hancockově elektrickém jazzovém konceptu. Jeho sóla na altsaxofon hrála důležitou roli a nezapřel své vzory mezi klasiky, k nimž se hlásí – k Charliemu Parkerovi, Johnu Coltraneovi, nebo i ke klidnějšímu boperovi Sonnymu Stittovi. Vedle toho vypomáhal zvuky dalšího syntezátoru. Jamese Genuse (1966) slýcháme nejvíce z nahrávek tvůrců soudobého amerického jazzu trumpetisty Davea Douglase či pianisty Uriho Cainea, s Hancockem si zahrál poprvé už před devíti lety. Angažování bubeníka Trevora Lawrence Jr. bylo stvrzeno také zatím jeho jediným funky albem Relationships (2017), které jakoby vypadlo ze šuplíku s propletenými starými i novými nápady Herbieho Hancocka.
Už Overtura celého koncertu připomněla, že v sedmdesátých letech patřil Hancock mezi tři mágy nové hračky v jazzu – syntezátoru, když se celá léta v odborných i posluchačských anketách střídal na prvních třech místech se středoevropskými rodáky Joe Zawinulem a Janem Hammerem. Pozoruhodné je, že Hancock přichází na koncertech především se stále novými variacemi právě svého jazzrockového pionýrského repertoáru sedmdesátých let, když vznikl jeho soubor Headhunters (1973). Jakoby v jeho elektro-funkovém konceptu považoval za důležitější vytvoření rytmického a témbrového vyznění před vlastním motivem skladby. Z druhého alba Headhunters Thrust je převzatá skladba Actual Proof, v níž si Hancock bohatě improvizuje na klávesy jak za starých časů u Milese Davise (taktéž na záznamu japonských koncertů na albu Flood, 1975). Až do hájemství poklidné pop music Hancock kupodivu vstupuje skladbou Come Running to Me z alba Sunlight (1978), v níž si zazpívá přes svůj oblíbený vocoder, s nímž si trochu simuluje oblíbené vokální harmonie svých oblíbených skupin Hi-Lo’s a Singers Unlimited. Z několika témat jazzrockového alba Secret (1976) vznikla směska Secret Sauce, nabitá Hancockovými zvukomalebnými a rytmickými nápady v duchu elektrického funky. Nejstarší zařazenou kompozicí je Cantaloupe Island (LP Empyrean Isles, 1964). Při poslechu klasické hard bopové nahrávky a její funky elektrické verze je o čem přemýšlet z hlediska estetického vývoje jazzu – pro mě je současná Hancockova verze „o něčem jiném“ a trochu nudnější svou rozvleklostí (která může jinému připadat jako dovršení sugestivnosti původního znění tématu). Hancock celou svou tvorbou od šedesátých let dokázal, že patří k nejvýraznějším osobnostem moderního jazzu. Vedle Milese Davise k vizi sbližování jazzu s nejradikálnějšími projevy černošské populární hudby – soulu, rapu, hip hopu, elektrického funku došel, co se kvality týče, nejdál. Že ale tato progresivita má své kořeny v minulosti, dokazuje Hancock variováním původní tvorby z času aktuálního hard bopu a mladšího jazz rocku. Jakmile se sugestivními rytmy proderete k jeho sólům, slyšíte stále stejného vynikajícího pianistu, nápaditého improvizátora a odvázaného muzikanta hrajícího nejen pro vlastní radost. Že má potěšení také ze hry svých spoluhráčů, je viditelné. A nejen Miles Davis je přesvědčen, že po Budu Powelovi a Theloniousi Monkovi je právě Herbie Hancock pianistou, který dokázal klavírní styl v jazzu rozvíjet pro budoucnost.

Nahoru | Obsah