Hudební Rozhledy

Thomas Adès: Anděl zkázy

Jaroslav Someš | 09/18 |Přímé přenosy z MET

Z inscenace…

Nabídka přímých přenosů z newyorské Met je v této sezoně opravdu programově pestrá. Vedle populárních titulů, jako je Tosca, Nápoj lásky anebo Bohéma, se v ní objevují i opery méně často uváděné, Rossiniho Semiramis, Verdiho Luisa Millerová či Massenetova Popelka, a po čase opět jedno dílo současného autora. Jde o operu britského skladatele, dirigenta a klavíristy Thomase Adèse The Exterminating Angel, tedy Anděl zkázy. Její libreto upravil autor spolu s Tomem Cairnsem podle scénáře slavného surrealistického filmu španělského režiséra Luise Buňuela El ángel exterminador z roku 1962. Adès není jméno našemu publiku neznámé. Pravidelní návštěvníci přenosů z Met si jistě vzpomenou na jeho operu Bouře, psanou podle Shakespearovy romance, kterou jsme mohli vidět v roce 2012, a v loňském roce uvedla Opera Národního divadla v Brně jeho komorní prvotinu Powder Her Face.

Buňuelův film byl v době svého vzniku převratnou událostí. Líčí absurdní situaci, v níž se společenská smetánka ocitne v domě, který z nějakých tajemných důvodů nemůže opustit. Téměř všichni postupně zapomínají na konvence, propadají šílenství nebo ztrácejí jakékoli zábrany a v zájmu zachování vlastního života jsou schopni všeho. Buňuel nahlíží na tento „tanec zmaru“ s odstupem a neskrývanou ironií a vyhýbá se dát mu sebemenší logické vysvětlení. V jeho filmu cítíme sociální podtext, soud nad etikou vyšších tříd. Po více než půlstoletí je ovšem společensko-politická situace poněkud jiná, a když se Adès spolu s Cairnsem rozhodli převést scénář filmu do operní podoby, byli si změněných okolností vědomi. A tak oslabili Buňuelovy hořce satirické momenty a posílili apokalyptičnost jeho vize, čímž však poněkud ochudili její barvitost a vícelomnost. Omezili také počet jednajících postav na 15 sólistů a sedm dalších, epizodních rolí, což je i tak – s přičtením sborových scén – náročné obsazení.
Opera vznikla na přímou objednávku salcburského festivalu v koprodukci s Královskou operou v Londýně a v Kodani a právě s newyorskou Met. Světová premiéra se konala v roce 2016 v Salcburku, na jaře 2017 ji ve stejném obsazení viděl Londýn a nyní tedy došlo na New York, v několika rolích ovšem s novými, americkými představiteli. Stejně jako jinde, i tady inscenaci, kterou režíroval spolulibretista Tom Cairns, diriguje sám skladatel. Jeho osobnost v čele orchestru je nesporně hlavní zárukou úspěchu. Dílo působí jako jeden velký ansámbl pro patnáct sólistů, trvající 150 minut čistého času, takže orientace v něm by pro každého, kdo není jeho stvořitelem, byla olbřímím úkolem. Thomas Adès řídil početné pěvecké i orchestrální obsazení s absolutním přehledem a jistou rukou. Jde přitom o útvar nesmírně složitý, jednotlivé repliky postav se překrývají, metrum a tónina se stále mění, takže nastudování kladlo na všechny zúčastněné mimořádné nároky. Z nepřetržitého toku replik se vyčleňují vlastně jen tři ucelenější sólové pasáže, Blančina píseň „Over the Sea“, Silviina ukolébavka a Leticiin hymnus na Sion. Hudebně zajímavé jsou také obě orchestrální mezihry, první pro Martenotovy vlny a šest bicistů off stage, druhá pro dvoje minihousličky a opět pro Martenotovy vlny.
Extrémní požadavky se týkaly zejména patnácti představitelů sólových rolí. Po celou dobu trvání opery jsou přítomni na scéně, zapojeni do situace a do zpívaných dialogů. Jejich party jsou přitom značně obtížné, zejména sopránové role jsou psány ve vysokých polohách a postava Leticie jistě vejde do dějin, protože Audrey Luna v ní zpívá a3, údajně nejvyšší tón, kterého bylo v Met dosaženo. Vysoké uznání si zaslouží všichni za to, že náročnost jejich partů vlastně nevnímáme. Sebevypjatější zpěv působí jako přirozená součást každé postavy jako celku. Zdá se nám, že je rovnocenná průběžnému hereckému jednání, s naprostou přesvědčivostí vyjadřujícímu stavy agrese i úzkosti. Chvála se týká opravdu všech patnácti beze zbytku, vyzdvihovat jen někoho z nich by nebylo spravedlivé; jmenujme tedy pouze příklady: Alice Coote jako Leonora, Christine Rice jako Blanca, Frédéric Antoun jako Raúl nebo Joseph Kaiser jako Nobile. Na točně postavená scéna Hildegard Bechtlerové umožňuje zviditelnit také scény před domem, kde se shromažďuje dav i policie. Samotný interiér, jehož luxus se postupem času devastuje, je rámován obřím portálem, který symbolizuje onu nepřekročitelnou hranici. Portál také figuruje v závěru, který autoři opery poněkud pozměnili oproti Buňuelovu filmu. Tam po šťastném vyváznutí společnosti z domu ven se zopakuje stejná klaustrofobická situace při děkovné mši v chrámu. Ve finále opery sólisté i sbor venku před domem zpívají „Libera me, Domine“, osudný portál se však kolem nich zlověstně posouvá vpřed.

Met in HD – Thomas Adès: The Exterminating Angel (Anděl zkázy). Libreto Tom Cairns a Thomas Adés podle filmu Luise Buňuela, dirigent Thomas Adés, režie Tom Cairns, scéna a kostýmy Hildegard Bechtler, světelný design Jon Clark, projekční design Tal Yarden, choreografie Amir Hosseinpour. Premiéra 26. 10. 2017, přímý přenos z Metropolitní opery 18. 11. 2017, psáno z projekce záznamu 26. 11. 2017, Bio Oko.

Nahoru | Obsah