Hudební Rozhledy

Norma v Sofii

Helena Havlíková | 12/18 |Zahraničí

Neoklasická budova Sofijské opery a baletu v antikizujícím stylu s deseti monumentálními iónskými sloupy v průčelí je sice impozantní, i tak se však krčí v husté zástavbě mezi úzkými uličkami nedaleko katedrály sv. Alexandra Něvského. Pro bulharské publikum je její návštěva svátkem a pod vedením Plamena Kartalova oba soubory navazují čilé mezinárodní kontakty. Sedmdesátník Plamen Kartalov se stal prvním ředitelem Sofijské opery a baletu po demokratických změnách v Bulharsku v 90. letech a znovu byl do této funkce jmenován před deseti lety s renomé režiséra, který působí po celém světě. K nám ho v roce 2008 pozvalo Národní divadlo moravskoslezské k nastudování Pucciniho Vlaštovky. Kartalov jako první na Balkáně nastudoval postupně v letech 2010–14 v sofijské opeře Wagnerovu tetralogii Prsten Nibelungův, se kterou soubor hostoval v roce 2015 na festivalu v bavorském Füssenu a příští rok se chystá do Moskvy.

V kombinaci repertoárového systému a bloků sofijská opera divákům nabízí široký repertoár včetně bulharských novinek nejen v tomto divadle, ale velké produkce se konají i na největším sofijském náměstí před Katedrálou sv. Alexandra Něvského. Soubor pravidelně hostuje v Japonsku nebo Brazílii.
Sofijská opera také pravidelně spolupracuje s Novou bulharskou univerzitou. Zde pořádá mistrovské kurzy Raina Kabaivanská, významná bulharská sopranistka, která se v 60. a 70. letech proslavila na prestižních mezinárodních scénách především v rolích Pucciniho hrdinek, ale i jako Verdiho Desdemona nebo Leonora. Letos se konal již 17. ročník kurzů za účasti zpěváků z celého světa a Kabaivanská založila dokonce nadaci na podporu mladých sólistů, díky níž mohlo takto studovat na sedmdesát pěvců nejen v Sofii, ale také v Sieně nebo Modeně, kam Kabaivanská své pedagogické aktivity rozšířila. V Bulharsku pro své mistrovské kurzy získala podporu sofijské radnice, a dokonce i bulharského prezidenta.
Model spolupráce, kdy frekventanti mistrovských kurzů Rainy Kabaivanské jsou obsazováni do inscenací sofijské opery, se osvědčuje od roku 2010. Po Bohémě, Wertherovi (2012) a Turandot (2016) letos pokračoval Normou.
Z recenzovaného představení Belliniho Normy bylo zřejmé, že jde o talentované pěvce s velkými hlasy, ostatně Norma ani Adalgisa nebyly žádné křehotinky. Z Normy jako všemi respektované velekněžky, ženy zmítané láskou i pomstychtivostí vůči proradnému muži, ale i matky, která nedokáže zabít vlastní děti, zůstala v podání italské sopranistky Marily Santoro heroina ve vyjádření charakteru v podstatě stejná jako Adalgisa italské mezzosopranistky Elisy Barbero – nikoli zamilované kněžky, která svou lásku potlačí ve prospěch Normy, ale další velkooperní hrdinky. Rozložitý jihokorejský tenorista Yong-hyun Ryu, který neměl odhodlanost sebejistého římského prokonzula ani charizma milence, hlavně hřímal mohutným tenorem.
Třebaže jde o sólisty, kteří se už začínají prosazovat na operních scénách, nároky Belliniho bel canta byly zatím na hranici jejich možností. Ovšem za situace, kdy si bulharské publikum zjevně potrpí na mohutné hlasy, je otázka, nakolik byli vůbec vedeni k jemnějšímu pěveckému vypracování dynamiky, frázování i výrazu, jak to například ve stejnou dobu předvedli při přenosu z MET Sondra Radvanovsky a Joyce DiDonato. Taktovka patřila zkušenému bulharskému dirigentovi Grigorovi Palikarovovi, který působí v sofijské opeře od roku 1998. Po předehře, při které se orchestr teprve koordinoval v nástupech, vedl hudební nastudování k velkému zvuku s citem pro fráze i dynamickou vyváženost orchestru a sólistů. Inscenace byla uvedena v koprodukci s Veronskou arénou, kde bylo letos v dubnu obnoveno nastudování z roku 2003, které vzniklo původně pro tokijské Nové národní divadlo. Zkušený argentinský režisér a výtvarník Hugo de Ana, který má na svém kontě na šedesát operních režií právě především v Itálii včetně Scaly, je v Sofii zavedený – pro národní operu režíroval už Samsona a Dalilu a Aidu. V Normě se nechal unést dobou vzniku tohoto Belliniho díla (premiéra ve Scale 1831). Projekce soch na tylovou oponu sice začala antikou, ale pak se posouvala v čase a po otevření jeviště monumentální scéna s dvěma pohyblivými sloupy gigantickými tak, že vidíme jen jejich paty a dolní část, a kostýmy „zastavily“ čas inscenace v době neoklasicistního empíru 30. let 19. století. Na rozdíl od Verony však v Sofii měli muži uniformy vysokého důstojnictva nikoli s dvourohými klobouky nebo čákami a chocholy, ale s brigadýrkami, které evokovaly spíše hitlerovské Německo. A vypadali jako obstarožní tatíci, kteří se neustále bodře poplácávali po ramenou. K divokým keltským válečníkům měli hodně daleko. Tyto různorodé posuny v čase byly matoucí a nevnesly do výkladu inscenace nad rámec výtvarně efektního popojíždění sloupů a dámských rób se zvýšeným pasem nic. A to ani z hlediska jednotlivých postav – režie byla zoufale statická, a ladná tableau ženského sboru v řízách nebo stronza s napřahováním mečů proti Pollionovi, v závěru kopí i proti Normě, působila až směšně. Bulharské publikum však bylo nadšené.

Vedle standardního repertoáru se sofijská opera věnuje dětskému publiku v intenzitě, kterou u nás neznáme. Každý měsíc je na programu dvacet až třicet představení nebo koncertů. V podkrovní studiové scéně s cenou vstupenky 10 leva má pro stovku diváků během letošního podzimu na repertoáru dětské muzikály a opery – O červené Karkulce Alexandra Vladigerova, O třech prasátkách Alexandra Rajčeva, Medvídka Pú Andreje Drenikova, Zlaté jablíčko Paraškeva Chadžijeva – nebo adaptace Humperdinckovy Perníkové chaloupky, Mozartovy Kouzelné flétny, a dokonce i Wagnerova Zlata Rýna. A na velkou scénu se chystá premiéra opery Gian Carla Menottiho Amahl a noční návštěvníci. Viděla jsem v Sofii Medvídka Pú s jeho kamarády Prasátkem, Iljáčkem, Tygrem, Králíkem, Sovou, klokanicí Kangou a klokánkem Roo na motivy slavné knížky Alana Alexandra Milnea pro komorní orchestr se snadno zapamatovatelnými veselými písničkami i tanečky, ke kterým se děti na jednoduché scéně s kostýmy podle Disneyho kresleného seriálu spontánně přidávali. Bylo vyprodáno, děti i dospělí po hodinovém představení nadšení a dychtiví na konci fotografování s protagonisty muzikálku.

Sofia, Sofijskaja opera i balet – Vincenzo Bellini: Norma. Dirigent Grigor Palikarov, režie, scéna a kostýmy Hugo de Ana, sbormistr Violeta Dimitrova. Premiéra není nikde uvedena, psáno z reprízy 13. 10. 2017.

Nahoru | Obsah