Hudební Rozhledy

Portréty velkých klavíristů 20. století VIII

I. Rudolf Kehrer

Ivana Bažantová Jandová | 09/18 |Studie, komentáře

Mladý Rudolf Kehrer

Neobyčejný osud neobyčejného klavíristy. Jeden šťastně vyvolený z řady krutě postižených životů drsné doby, který dokázal dojít úspěšně do cíle.
ČAS DO DOSPĚLOSTI
Rudolf Kehrer, narozený 10. července 1923 v Tbilisi v Gruzii, vyrostl v německé komunitě, ve které se nacházela protestantská církev a německy mluvící škola, stejně jako nemocnice, kde pracovali němečtí lékaři. Jeho předkové byli přemístěni do Gruzie kolem roku 1816/17 z Württemberska, podobně jako mnoho dalších rodin, a to i do jiných destinací na Ukrajině a na Kavkaze (Gruzie, Ázerbájdžán a Arménie). Po dvě staletí tu německé rodiny kultivovaly své zvyky a tradice, včetně koncertního života. Naštěstí také Tbilisi bylo významným centrem sovětského hudebního života vedle Moskvy, Leningradu, Oděsy a Kyjeva.

Vystupovali tu slavní umělci jako Oistrach, Kogan a Richter (pocházeli z Ukrajiny), Baškirov, Wlassenko a Wirssaladze byli domácími umělci. Zde mohl zvídavý hoch Rudolf, spolu s bratrem i s dalšími příbuznými, vyslechnout mnoho hudebních podnětů. Navíc otec Richard Kehrer byl výrobce klavírů vmalé dílně, kterou převzal od svého otce Hermanna Kehrera, a klavírní ladič. Pohyboval se v koncertních sálech při koncertech klavíristů v doprovodu syna, a tak v průběhu let měl Rudolf možnost poznávat repertoár různých vynikajících klavíristů. Spolu se svým otcem udělal i první klavírní krůčky, ovšem v šesti letech začal řádný klavírní výcvik. Jeho první učitelkou byla Erna Krause, která si po ukončení vzdělání v Německu otevřela soukromou školu v Tbilisi. Žákem byl u ní asi šest let. Podle slov Rudolfa Kehrera nebyla tak zkušená ve srovnání s jeho druhou učitelkou, ale všichni studenti obdrželi dobrý technický základ. Ve věku jedenácti let byl přijat do jedné ze skupin talentované mládeže, vytvořených rozhodnutím ministerstva kultury, aby jim poskytla přípravu pro další vzdělání na univerzitě. Proto se jeho novou pedagožkou stala Anna Tulašvili, u níž setrval až do svých osmnácti let. Jeho talent dokazuje například to, že ve věku dvanácti let hrál některé Chopinovy etudy a při příležitosti koncertu slavného pianisty Egona Petriho v Tbilisi měl možnost mu zahrát Etudu c moll. Do dvou let poté už hrál téměř všechny. Kariéra klavíristy se zdála až do této doby celkem přímočará, jenže...

ČAS PRONÁSLEDOVÁNÍ A VYHOŠTĚNÍ
Poté, co Němci dlouho žili nerušeně ve svých oblastech, ve třicátých letech pod vlivem Stalinovy vlády úřady stále více a více vystupovaly proti národnostním menšinám v SSSR. Již v roce 1934 byli všichni Němci tajně zařazováni do seznamů, které později tvořily základ pro zatýkání a deportace. Takzvaná rusifikační opatření vedla k uzavření menšinových kulturních institucí a k zavedení ruského jazyka jako jediného oficiálního. Takže Rudolf Kehrer mohl navštěvovat německou školu až do konce 4. ročníku, vysokou školu však absolvoval ve škole ruské. Práva Němců byla stále více omezována, do roku 1939 pak následovalo rozpuštění všech německých oblastí na Ukrajině i jinde, v letech 1937/38 bylo prováděno první zatýkání ve velkém měřítku, které postihlo zejména Němce, Židy a ruské intelektuály. Dva strýcové Rudolfa Kehrera byli zatčeni v roce 1938, pravděpodobně byli popraveni. Otec Kehrer byl zatčen v roce 1939 za podezření na špionáž pro Německo. Zemřel v roce 1943 ve vazebním centru. S vypuknutím německo-sovětské války dne 22. 6. 1941 se situace pro Němce stávala stále více dramatickou. Mezi červencem a říjnem 1941 bylo deportováno přibližně 100 000 Němců do Kazachstánu, Kyrgyzstánu a Tádžikistánu.
V srpnu 1941 byly německé oblasti obsazeny speciálními jednotkami armády a NKVD (tj. jednotky ministerstva vnitra, předchůdce KGB) a spojení do ostatních částí země přerušeno. Výnosem prezidia Nejvyššího sovětu SSSR ze dne 28. 8. 1941 „O odsunu Němců žijících v okresech Volha“ byla celá německá populace paušálně obviněna z kolaborace a přípravy útoků, a tak byl zahájen úplný odsun Němců do asijských území Sovětského svazu. Do roku 1944 to byl osud 600 000 obyvatel.
18. října 1941 byl deportován Rudolf Kehrer spolu se svou matkou, bratrem a dvěma tetami. V nákladních vozech a dobytčácích byli s ostatními přepravováni do Baku u Kaspického moře. Po bouřlivé cestě pak dál do Kazachstánu. Asi 70 kilometrů od Taškentu, dnešního hlavního města Uzbekistánu, se však vlak zastavil uprostřed pustiny. Po dlouhém čekání jim místní poskytli koně a byli rozděleni do různých malých vesnic. Němcům nebylo dovoleno opustit místo, které jim bylo přiděleno, pod hrozbou přísného trestu, nebo jen se souhlasem místního velitele. Toto opatření potlačilo jakoukoli iniciativu přesídlenců. (Teprve v roce 1956 bylo znovu zrušeno omezení svobody pohybu. To ovšem neznamenalo, že Němci měli dovoleno vrátit se do oblastí, ze kterých byli deportováni. To jim bylo odmítáno až do osmdesátých let.)
Kehrerova rodina přišla do vesnice Slavjanka v okrese Pachta - Aralski v jižním Kazachstánu. Od roku 1946 žili na sovchoze (státní zemědělský podnik) „Pachta Aral“ (bavlněné moře). Situace v zásobování byla velmi špatná, ubytování se skládalo z holých blátivých stěn, bez oken, s rákosovým stropem a podlahou z drcené hlíny. Hlavní jídlo v prvních měsících byla kukuřice a občas želví maso. Trpěli extrémními klimatickými podmínkami, velmi chladnými zimami a letním pouštním podnebím s teplotou až 40 stupňů Celsia. Němci byli nuceni vykonávat různé práce, Rudolf Kehrer musel usilovně pracovat na plantážích bavlny.

PRACOVNÍ ARMÁDA
Od října 1941 byli všichni zdatní muži odvedeni z exilu do takzvané pracovní armády, od roku 1942 i bezdětné ženy a ženy, které později neměly mít děti (odhadem na 100 000 lidí). Jednotky pracovní armády byly použity pro výstavbu průmyslových závodů, železničních tratí, silnic a kanálů. Kvůli těžké pracovní zátěži a špatné zdravotní péči mnozí zemřeli na vyčerpání nebo byli prostě zastřeleni za nejmenší „přestupek“.
Rudolf Kehrer měl být na nucené práce také navržen. Pro vážné onemocnění byl napřed propuštěn, ovšem během poslední mobilizace povolán byl. Už seděl ve vlaku k odjezdu, když ho z nástupiště spatřil známý, nechal ho vystoupit a díky svému napojení na policii dosáhl, že Rudolf Kehrer do pracovní armády povolán nebyl.

TŘINÁCT LET BEZ KLAVÍRU
V následujících letech po válce Kehrer začal vyučovat matematiku v prvním ročníku střední školy, aniž by absolvoval výuku učitelů. Protože tuto činnost vykonával úspěšně, byl nakonec přijat k distančnímu studiu. Po absolvování zkoušek získal za výborné výsledky učitelský diplom. Za tuto kariéru učitele byl vděčný, protože už se vzdal naděje na kariéru jako hudebník. Během této doby nemohl ani poslouchat, ani hrát hudbu. Rádiové přijímače nebyly dány Němcům k dispozici. Aby si alespoň vybavoval něco z milovaného klavíru, namaloval si klávesnici na prkno, pohyboval prsty a nechával hudbu znít v hlavě. Tyto podmínky trvaly třináct let!

NOVÝ ZAČÁTEK A PRŮLOMOVÁ PŘÍLEŽITOST
V roce 1954 bylo částečně zrušeno omezení volného pohybu. Teprve nyní byla otevřená cesta k řešení dalšího vzdělávání ve větších městech nebo k hledání nového zaměstnání. Kehrerovi bylo již 31 let, když mu bylo řečeno v rodinné radě, že by měl usilovat o pokračující vzdělání jako hudebník. Vnitřní tlak talentu, vůle a vnější podpora zvítězily, a tak se Rudolf Kehrer přihlásil na přijímací zkoušku na konzervatoř v Taškentu. Tu úspěšně absolvoval po měsíční přípravě. Byl okamžitě zařazen do třetího ročníku z pětiletého studia. Jeho pedagogy byli Rosa Tamarkina (držitelka ceny soutěže F. Chopina ve Varšavě 1937) a V. I. Slonim. Během této doby pracoval velmi tvrdě, někdy sedm až osm hodin denně. Úspěch těchto snah byl vynikající: po absolvování mu bylo okamžitě nabídnuto místo na konzervatoři, což bylo obecně neobvyklé. Rudolf Kehrer by určitě pracoval na taškentské konzervatoři po celý svůj život, pokud by nedošlo k účasti na druhé Všesvazové soutěži v roce 1961. První vítězství v roce 1945 získali Svjatoslav Richter a Viktor Meržanov. Byl přihlášen do soutěže navzdory překročení věkové hranice. Úspěch byl mnohem větší, než se očekávalo. Vyhrál soutěž s maximálním skóre 50 z padesáti možných bodů. V prohlášení poroty znělo: „Je to fenomén v hudebním životě Sovětského svazu, velký zralý talent originální individuality, vybavený nejlepšími pianistickými dovednostmi...“ Poté Kehrer okamžitě získal profesorské místo na Konzervatoři Čajkovského v Moskvě, nejvýznamnější hudební akademii tehdejšího Sovětského svazu. Zároveň se stal sólistou Moskevské filharmonie.

VYSTUPOVÁNÍ POUZE VE VÝCHODNÍM BLOKU
Rudolfu Kehrerovi však bylo i nadále zapovězeno – na rozdíl od jiných umělců Richtera a Gilelse – účinkovat v západních zemích. Musel omezit své aktivity na východoevropské země včetně bývalé NDR (Weimar, Eisenach – zrovna zde byly početné jednotky Sovětské „spřátelené“ armády), výjimkou byly výjezdy do Japonska. Pozvánky byly z Paříže i z USA, ale nedostal žádné povolení k cestování bez uvedení důvodů. Sovětské úřady se bály, že by se nemusel z cesty na Západ vrátit. Ve výsledku byl Rudolf Kehrer znám pouze malému okruhu znalců v NSR, a to buď z rádia, nebo že někdo získal nějakou z četných gramofonových nahrávek sovětské společnosti Melodija. Je to smutná skutečnost, že velkému umělci byla odepřena světové kariéra díky hrůzám stalinismu.

NAKONEC NA ZÁPADĚ
Až na konci osmdesátých let získal Kehrer povolení cestovat do západních zemí. V roce 1990 po 29 letech výuky na Konzervatoři Čajkovského v Moskvě získal jmenování hostujícího profesora na vídeňské konzervatoři. Tam působil až do roku 1998. Koncertně byl činný zhruba do prvních let 21. století, roku 2000 ještě koncertoval v Moskvě. Dožil v Curychu, zemřel koncem října 2013 ve věku 90 let.

KEHRER KLAVÍRISTA
Bravurní čirá technika, jasný zvuk, široce vedená kantiléna vedle bouřlivých, dramatických, velkodechých ploch, dialog mezi basem a diskantem. Pocit z jeho hry prokazuje intelektuální přístup, určitý typ hudby je jakoby chvatně a velkoryse sekán do kamene s pevnými hranami, z druhé strany jsou však hrany oblé a jemně cizelované v měkkých přechodech. Spolehlivá paměť. Nevšední, neobvyklá pojetí, specifický spád, vnitřní síla. Ne vždy je z jeho hry cítit hravost, uvolněnost (ve srovnání třeba s Richterem nebo A. Rubinštejnem), nejedná se však o uvolněnost úhozové kultury, jež ho naopak zdobí. Repertoár obsahuje zhruba na dvacet pět skladatelů s těžištěm v Beethovenovi, Lisztovi, Prokofjevovi, Rachmaninovovi a Skrjabinovi, také ale hrál výtečně Schumanna, Chopina, Brahmse, Debussyho aj. Má mnoho nahrávek rozhlasových, live i soukromých.

ČESKOSLOVENSKO
U nás vystupoval celkem devětkrát. Poprvé po úspěchu v soutěži roku 1962 (tehdy ho Ilja Hurník označil za „obřího pianistu“ s dojmem „přírodní zvláštnosti“), pak na Pražském jaru 1966 jako záskok, kdy zaujal zejména svým Schubertem, dále v listopadu 1967, dubnu 1971 v Koncertu L. van Beethovena s FOK a P. Smetáčkem, v prosinci 1973, kdy kritika J. Kříže vyzdvihla posun v jeho vyzrálosti a kvalitě ke zpěvnosti, vláčnosti a větší barevnosti a řadí Kehrera mezi světové pianisty své země. Ještě více byl oceněn koncert ve Smetanově síni v listopadu 1977, za dva roky vystoupil v Praze hned dvakrát – se Symfonickým orchestrem FOK a Kurtem Masurem (2. klavírní koncert S. Rachmaninova), poté v Rudolfinu na zřejmě ne příliš koncentrovaném recitálu (J. Kříž). Poslední vystoupení bylo v listopadu 1988 s vynikajícím provedením Lisztových skladeb, ovšem po poněkud nesoustředěné první polovině koncertu. Zbývá jen dodat, že profesor Rudolf Kehrer získal různá ocenění. Byl členem poroty mnoha renomovaných klavírních soutěží a vedl mezinárodní klavírní kurzy. Několik jeho studentů získalo ceny na hlavních klavírních soutěžích.

Zdroje a odkazy
Kritiky vHudebních rozhledech: č. 7/1962, str. 293 – č. 13/1966,
str. 397 – č. 23/1967, str. 711 – č. 1/1974, str. 11 – č. 1/1978,
str. 20 – č. 7/1979, str. 305 – č. 2/1989, str. 65

Nahoru | Obsah