Hudební Rozhledy

Žánrové obrázky z dějin českého jazzu

I. Exotická hudba zatřásla pražskou tančírnou

Vladimír Kouřil | 06/18 |Studie, komentáře

Jazz band

Každá oblast lidského konání má svou historii, která je postupně upřesňovaná, doplňovaná, na čas do ní vstupují i účelové nebo náhodné dezinterpretace, nové pohledy, jež mohou být přechodné, nebo zůstanou označeny za definitivní, byť se zpívá, že nikdy nikdo nic nemá mít za definitivní. Definitivními ale zůstávají různé příběhy lidí, činů i věcí, kterým byla do vínku uložena danost, s níž žádné nové pohledy nic nenadělají. Letošní seriál se bude zaobírat dílčími záležitostmi českého jazzu, nikoli však vytrženými ze souvislostí. Společné jim bude to, že budou posuzovány – vzhledem k tomu, že se jedná o hudbu –, také z hlediska toho, nakolik se lze opřít o její zvukovou dokumentaci.

Jazz je hudba dvacátého století, od níž se odvíjí celá široká oblast moderní populární hudby. Jeho historie se odvíjí souběžně a ve vzájemné závislosti na technickém vývoji záznamové techniky a průmyslu nosičů těchto záznamů. Západní civilizovaný svět se rychle s touto technikou sžíval, takže prenatální jazz se už od přelomu 19. a 20. století dostával nejen na voskové válečky, ale také brzy na gramofonové desky. Tyto záznamy se pak v čase přesouvaly od nejstarších forem mechanických zápisů až k současným digitálním formám, díky čemuž není problém si ještě dnes, ať už na fyzických nosičích, nebo ve virtuálním vesmíru internetu, poslechnout, jak neworleanské dechové kapely zněly před více než sto lety. U nás tuto výsadu získaly pouze folklorní záznamy moravského a slovenského zpěvu pořízené Leošem Janáčkem a jeho pomocníky z let 1909–1912. Obecně se uvádí, že první jazzovou nahrávku z New Orleansu pořídil Original Dixieland „Jass“ Band kapelníka a kornetisty Nicka LaRoccy, založený na podzim roku 1916. Jejich oboustranný černý kotouč se skladbami Dixie Jass Band One-Step/Livery Stable Blues označený „For Dancing“ byl nahrán 26. 2. 1917. Když vydavatelská firma s etiketou Victor vydala ke svým osmdesátinám roku 1997 pětidílný jubilejní box, hrdě si na něj napsala podtitul The First Label in Jazz! Jakpak bylo včera u nás doma? – můžeme si s pozměněným časovým průběhem zpívat se Sharon Evy Pilarové, či ještě před ní se Soňou Červenou z Divotvorného hrnce/The Finian´s Rainbow. Právě tomu se budeme v tomto seriálu věnovat.
Mezi deltou Mississippi-Missouri a ostrovním Londýnem či pevninskou Paříží je hodně vody a mezi těmito městy a Prahou ještě hodně hor a údolí, takže nemějme době za zlé, že se u nás museli „kavárenští povaleči“ prokousávat různými karikaturami dobových tanců, od cakewalku po tango, nefikuli divokého charlestonu pojmenovaného po stejnojmenném kousku pianisty Jamese P. Johnsona, aniž k tomu mohli naslouchat původní muzice. Kdo chodil u nás z pamětníků tančit v padesátých letech swing, či o něco později rock’n’roll, tak si pamatuje, jaké taneční variace vznikaly z optické neznalosti originálů. Když v roce 1917 vstoupily Spojené státy do první světové války, byl jazzovým kapelám nařízen oddech. Nebylo pomyšlení na zábavu. Mitchell’s Jazz Kings to řešili tak, že s americkými vojáky vyloděnými v Evropě odjeli do Paříže. Jazz tak měl zbudován první přesoceánský most ke svému šíření po starém kontinentu. Česká jazzová prehistorie se podle tradice začíná psát až od dvacátých let. Jaroslavu Ježkovi bylo v roce 1920 čtrnáct let, E. F. Burianovi šestnáct let, R. A. Dvorskému jednadvacet let a Erwinu Schulhoffovi dvacet šest let – abychom byli v obraze muzikantské generace, jíž bychom mohli přisoudit přívlastky pionýrů českého jazzu či průkopníků hudby jazzem ovlivněné. I autoři naší zábavní hudby, ale také někteří mladí skladatelé vážné hudby, se seznamovali s fenoménem souběhu synkopizace a průběžného beatového rytmu, k čemuž napomohla obliba ragtimu. Muzikologové synkopu považují za „evropský“ příspěvek při zrodu typického jazzového rytmu označovaného pojmem swing. Definovat swingový rytmus není jednoduché. Německý jazzový publicista Joachim Ernst Berendt (1922–2000) dospěl k definici swingu přes polyrytmii přírodních národů Afriky: „Etnologie ukázala, že africký cit pro čas a vůbec cit pro čas u primitivních národů je celistvější a elementárnější než cit pro čas Evropana. Swing vznikl tam, kde se tyto dvě představy o čase střetly. Při vší polyrytmičnosti africké hudby, která je často složitější než v jazzu, není v ní žádný swing – právě tak jako v evropské hudbě. Lze říci, že podstata swingu spočívá v překrývání dvou různých časových rovin.“ Náš vynikající muzikolog, zabývající se podrobně otázkami jazzu, Ivan Poledňák (1931–2009), pak došel k závěru, že „Ve skutečnosti se v jazzu objevují ‚evropské‘ synkopy i ‚africký‘ off beat; oba principy složitě interferují a zhusta se objevují přechodové typy, jinými slovy jevy, jež nelze uspokojivě vyložit ani principem synkopace, ani principem beatu a off beatu.“ Prostě tento cit pro rytmus zvaný swing buď v sobě máte, nebo nikoliv a samotná definice jej ve vás neprobudí.

Zpět od teorie notového papíru k muzikantské skutečnosti. Autoři ve své době (1965) průkopnického počinu s kompletem 2LP Český jazz 1920–1960 (Supraphon, 1965, dnes dostupný stažením od Supraphonlinu) Ivan Poledňák a Zbyněk Mácha přiřkli tuzemské prvenství jazzové nahrávce – skladbě Rudolfa Antonína Dvorského Kirkilis-Shimmy, u níž se datum nahrání odhaduje na rok 1923. Nenahrála ji však česká kapela, ale angličtí Mayfair Dance Orchestra, jejichž hudba vycházela ze „zkrocené“ zvukové nápodoby prvních neworleanských jazzových kapel. Pokud tato nahrávka skutečně vznikla v roce 1923, znamenalo by to, že k tomu došlo ještě před Dvorského vstupem k Melody Makers houslisty a saxofonisty Františka Cinka, v níž se stal brzy hlavní osobností jako interpret i skladatel a kapela se změnila v Melody Boys. Svědčí to nejen o jeho nadání, ale také o otevřenosti Evropy k talentům z různých svých koutů. Ale o tom, že slyšel jazz poprvé, mluví až v roce 1927, kdy slyšel desky s americkými Five Pennies kornetisty Reda Nicholse. Časopisu Hudba pro radost (1963) Dvorský napsal, že teprve koncem dvacátých let se u nás začal jazz probouzet, a za první „slavný“ orchestr považoval kapelu Edvarda Koliandra – někdejšího pianisty kabaretní Červené sedmy. Zeje snad mezi zmíněnou nahrávkou Kirkilis-Shimmy, datovanou přibližně rokem 1923, a třicátými roky v českém jazzu diskografická černá díra, kterou nevysvětlují ani zmíněná 2LP encyklopedie? Domnívám se, že nikoli, neboť raný český jazz neměl dost informací, aby se zde zrodila nápodoba dixielandu z New Orleansu, a dobové taneční orchestry začaly přejímat už opravdové jazzové vlivy až s nástupem raného swingu. To už se dostáváme nejen do přelomu 20. a 30 let, ale také k tématu únorového pokračování.
Odbočme ještě od hudby k pojmenování žánru a k objevení názvu na české scéně. Josef Kotek v Dějinách populární hudby a zpěvu píše, že termín „jazz“ použil poprvé pražský nakladatel K. J. Barvitius pro jeden notový tisk v roce 1919. Že byl z pojmu „jazz“ po hudební stránce tak trochu zmatek v naších luzích a hájích, svědčí také expresivní expozé Karla Teigeho „Jazz! Harmonika! Flexaton! Klaxon! Barbarský kolovrátek! Kapela Armády spásy, zpěv doprovázený bubnem, prozrazující zdravé vlivy exotické! Ragtime!“ (sborník Devětsilu, 1922). Prostě rytmus a jeho rachot byl hlavním znakem nové zábavní hudby, také nástup nejmladšího z dechových nástrojů – saxofonu. Mimochodem – básník beatnické scény a kritický esejista Kenneth Rexroth podotýká – ragtime není jazz, přestože ragtime je možné „zjazzovat“. Historik Petr Koura také našel, že téhož roku 1919 novinář a spisovatel Richard Weiner v jednom z fejetonů psaných pro Lidové noviny použil výraz jazz-bandy pro kapely amerických důstojníků v Paříži (Swingaři a potápky v protektorátní noci, 2016). Muzikolog a sociolog Bohumil Geist (1927–2006) zase připomíná, z jakých zdrojů se ve Spojených státech pojem jazz rodil: Jass – tvar, který použil ve svých počátcích i slavný průkopnický Original Dixieland „Jass“ Band, bylo označení pochybných podniků doby alžbětinské; jiní pojem jazz považují za zkomoleninu francouzského slova jaser/drby; pak jsou tu údajné fonetické povzbuzovací výkřiky z plantáží, transkribované ve tvarech jas, jass, jasz, či vulgární výraz jasbo. Můžeme si vybrat, nebo pátrat – nikam se už nedostaneme. Ostatně – Na počátku bylo slovo (Bible, Jan, kap. 1).
Můžeme říci, že hudba našich barových a kavárenských kapel na tom byla obdobně jako výše zmínění tanečníci: bez hlubších posluchačských znalostí hráli tak, aby se sami se svým publikem mohli domnívat, že hrají jazz. Především se měnila orchestrace souborů – hlavně asi podle obrázků z amerických magazínů. Byly do party přijaty saxofony, které uměly být něžné i výt, až na-skakovala husí kůže. Pravidelný zvýrazněný rytmus všichni po plovoucím valčíku či waltzu nebo skočné rozjásané polce přivítali jak muzikanti, tak tanečníci a posluchači. Na obálky notových sešitků se bubeníci obvykle kreslili černě vybarvení. Ale nesmějme se – ve vývoji uměleckých proudů se často objevuje vážně míněná tvorba, která bývá dodatečně shledána karikovanou. Jedno se ve vztahu k historii jazzových počátků našemu jazzu podařilo: od padesátých let 20. století se rozvinula naše tradicionalistická scéna k pestrosti a dokonalosti. Dixieland, ať už v duchu New Orleansu nebo Chicaga, tvoří živočišnou základnu našeho jazzu, ten lidový proud zábavy, který stál u zrodu jazzu jako žánru. Jazzová hudba se nezrodila z ambicí být novým hudebním fenoménem pro 20. století, ale jako zábavní hudba vyrůstající z vlastních kořenů, jíž dnes říkáme spíše populární. Vyrůst těmto kořenům umožnila syntéza afrických a evropanských hudebních vlivů v americké půdě, sociologicky navíc determinovaná tím, že jedny do ní byly vsazeny nedobrovolně jako otroci na práci, druhé dobrovolně v úloze utečenců či dobrodruhů. První z nejrůznějších koutů Afriky, druzí ze všech koutů Evropy.
Jazzový obrázek dávných let ukončeme symbolickým výběrem dvou dokumentů charakterizujícím odstup mezi americkou a naší historií. Dobový obrázek zachycuje Original Dixieland Jazz Band z New Orleansu (v době zveřejnění fotografie už původní jass zaměnili za definitivní jazz). Českou stranu jazzového dějepisu reprezentuje obálka notového sešitu s polkou a textem Karla Ballinga nazvaná Jazzband. Zápis udává „tempo pochodové polky“ a určení „polka“ se malým červeným písmem skromně krčí na obálce pod slovem Jazz. Typickou neujasněnost vztahu naší zábavní hudby k jazzu vystihuje také obsah skladby: v rytmu polky se zpívá příběh o přemluveném strýci, aby šel na tancovačku. Tam byl velký nával, nelíbily se mu ženský, že jsou jako tyčky, při tanci se svíjejí, a není divu z té hudby jazzbandu. Nakonec hudbě přijde na chuť a za stovku si nechá ještě něco zahrát. Polka se změní v nezpívaný závěr v rytmu foxtrotu. Ale to pražské hudební nakladatelství Akord vydalo až v roce 1930, což se už dostáváme do počátku poměrně zdařilé éry českého swingu, o němž bude řeč v únorovém čísle. A hudby k tomu čtení bude už také mnohem více.

Nahoru | Obsah