Hudební Rozhledy

Sto let s Leonardem Bersteinem

I. Drahokamy mezi jantary

Robert Rytina | 09/18 |Studie, komentáře

Leonard Bernstein

Na to neuvěřitelně euforické období si dodnes dobře vzpomínám. V roce 1990 mi sice bylo pouhých patnáct let, ale přesto jsem vnímal listopadovou revoluci i všechny následné překotné změny jako něco, co se dá nejspíš zažít jen jednou za život. Mimo jiné proto, že se mi celá ta doba jevila jako nepřetržitý sled zázraků, mezi něž přirozeně patřila i návštěva Leonarda Bernsteina na festivalu Pražské jaro. S odstupem času mi připadá jako nejzajímavější skutečnost, že moje tehdejší povědomí o klasické hudbě bylo sice naprosto minimální, ale přesto mě Bernsteinova osobnost fascinovala už z fotografií a ani v nejmenším jsem nepochyboval, že do Československa právě přicestoval největší žijící hudebník na světě.

Naléhal jsem tenkrát na rodiče, jestli nemají představu, jak sehnat na některý z Bernsteinových pražských koncertů vstupenky – bohužel neměli, takže jsem poslouchal jeho nezapomenutelné provedení Beethovenovy Deváté symfonie pouze v přímém přenosu z rozhlasu. Smutek z faktu, že jsem autora legendární West Side Story neviděl naživo, mi pak pomáhal zahnat pouze velký plakát s fotografií dirigujícího Bernsteina s plackou „Volím Občanské fórum“, který tehdy vyšel v týdeníku Květy (umíte si představit, že by v podobném časopise vyšel plakát s jakýmkoliv dirigentem dnes?), a skálopevné ujištění mé maminky, že „teď už k nám takový Bernstein přece bude jezdit pravidelně, takže ho určitě ještě uvidíš“. Což mohla být docela dobře pravda, kdyby Leonard Bernstein o pouhých pět měsíců později nezemřel ve věku dvaasedmdesáti let.
Po více než čtvrtstoletí, jež od uvedených událostí uplynulo, se mnohé změnilo. Leonard Bernstein (25. srpna 1918, Massachusetts – 14. října 1990, New York) už dávno není našim současníkem, ale při vědomí letošního stého výročí jeho narození spíše regulérním zvěčnělým klasikem s pevnou pozicí ve světových dějinách hudby. A že je to pozice nějak neochvějná! Vždyť od doby, kdy krátce po sobě zemřeli Karajan a Bernstein, už se na světě neobjevili dirigenti, známí po celém světě nejen jako mistři taktovky, ale i jako uznávané osobnosti, schopné ovlivňovat celosvětově veřejné mínění o kultuře, politice, módě či technických novinkách. Karajan s Bernsteinem byli navíc mediálně zdatnými specialisty (a doslova i obrazně také konkurenty), kteří vědomě pracovali na své image více než všichni jejich následovníci dohromady. Proti Karajanově pověsti diktátora a neomezeného pána nad nejlepšími symfonickými orchestry té doby, který pedantsky dohlížel na každý svůj koncert, operní inscenaci (z nichž mnohé i režíroval) či nahrávku, vyrukoval Bernstein s úplně jiným pojetím obrazu Maestra. Totiž bytostného demokrata, který se intenzivně zajímá o svět kolem sebe, přičemž hudba pro něj neleží na jakémsi božském piedestalu, ale je jeho přirozenou součástí. Hudba to navíc může být jakákoliv, vždyť přece „Bach nebo jazz, muzikál nebo symfonie, hudba je hudba“, jak s oblibou říkal. Lenny či Lennie, jak se nechal s oblibou titulovat i hráči svých oblíbených orchestrů (podobné familiérnosti od svých podřízených by si Herbert von Karajan nechal líbit jen stěží) se navíc nikdy nespokojil jen s pozicí prominenta na dirigentském stupínku. Od mládí byl nadaným klavíristou a brzy se projevil i jako více než pozoruhodný hudební skladatel, jemuž nečinilo problém věnovat se komponování symfonických děl, stejně jako tvorbě hudby k baletům a muzikálům. A jako neobyčejně extrovertní osobnost ho to samozřejmě táhlo i k pedagogické činnosti, psaní vlastních pojednání o hudbě a popularizaci hudby v rozhlase a televizi.
Seriál, který bude v Hudebních rozhledech vycházet během celého „bernsteinovského roku“, si neklade za cíl být umělcovým životopisem. Všechny zájemce o Bernsteinovu biografii bych rád odkázal na výjimečnou a pozoruhodně kritickou knihu Meryl Secrestové „Leonard Bernstein“, která vyšla v překladu Pavla Pokorného v roce 1996 v nakladatelství Lidové noviny. Totéž nakladatelství stojí i za českým vydáním knižní podoby Bernsteinových hudebně popularizačních promluv z koncertů pro mladé publikum s prostým názvem „O hudbě" (překlad Pavel Pokorný, 1996).
V těchto textech tedy prosím hledejte spíše jakési postřehy onoho bernsteinovského nadšence, jehož porevoluční zrod jsem krátce popsal na začátku. V následujících částech seriálu se zaměřím především na pokus alespoň částečně zmapovat, co z Bernsteinova skladatelského a dirigentského odkazu zůstalo dodnes živé, případně jaké poklady ještě čekají na své znovuobjevení a nový život. Bez zajímavosti nejsou ani osudy Bernsteinových současníků, přátel a žáků, jejichž životní cesty setkání s „Lennym“ zásadním způsobem ovlivnilo.

Což je téma, kterým můžeme hned začít. V Evropě si příjmení „Bernstein“ spojujeme v podstatě jen s hlavním hrdinou našeho seriálu, ale ve Spojených státech, odkud pochází, je to poněkud složitější. S tímto jménem totiž přišly do Ameriky celé zástupy židovských přistěhovalců zejména z Německa, Ukrajiny, Polska, Ruska a Pobaltí. V překladu znamená Bernstein (nebo též Bernštajn) „jantar“, jinak jeden z důležitých kamenů zlatého Aaronova štítu, popsaného ve Druhé knize Mojžíšově. V americké Wikipedii každopádně nalezneme více než sedmdesát veřejně známých držitelů tohoto jména, z podstatné části právě Američanů. O skutečnosti, že jmenovat se Bernstein není v USA nic exkluzívního, svědčí například i hojné a téměř automatické užívání tohoto jména v populární kultuře – jistý „pan Bernstein“ se tak například objevuje coby obchodní partner titulního hrdiny v kultovním filmu Orsona Wellese „Občan Kane“. Pro pořádek je pak ještě třeba uvést, že u nás v Evropě lze nalézt také zámek Bernstein (leží ve francouzském Alsasku), stejnojmennou vesnici v Burgundsku, a až do roku 1945 se tak jmenovalo i město v Německu, než se stalo součástí polského Západopomořanského vojvodství a přejmenovalo se na Pelczyce.
Vraťme se ale do Spojených států amerických. Současníky Leonarda Bernsteina byli nejméně dva další Bernsteinové, kteří stojí za zmínku nejen proto, že se s nimi Lenny osobně znal, ale také proto, že se jim podařilo dosáhnout úspěchů, po nichž jejich ctižádostivý jmenovec pouze marně toužil.
S prvním z nich, Elmerem Bernsteinem (4. dubna 1922, New York – 18. srpna 2004, Ojai), toho Leonarda pojilo opravdu mnohé. Také on byl hudebním skladatelem, dirigentem, klavíristou a pedagogem, a se svým stejnojmenným kolegou sdílel kromě jisté fyzické podobnosti také upřímné přátelství. Díky další sympatické společné vlastnosti, a to smyslu pro humor, se navzájem titulovali a často i představovali jako Bernstein West (Elmer) a Bernstein East (Leonard), přičemž není bez zajímavosti, že každý z nich vyslovoval své příjmení jinak. Elmer jako „bernstýn“ a Leonard jako „bernstajn“.
Mám za to, že s Elmerovou hudbou se celosvětově setkalo nepochybně mnohem více lidí než s tou Leonardovou, byť možná většina z nich nemá tušení, kdo je jejím autorem. Vždyť kdo by neznal ústřední melodii ze slavného westernu Sedm statečných? Elmer proslul opravdu především jako autor filmové hudby, a v tomto oboru je v katalogu jeho děl okolo dvou set položek. Soundtrackem od „Bernsteina West“ se kromě výše jmenovaného titulu honosí například snímky Velký útěk, Jak zabít ptáčka, Daleko od ráje nebo Věk nevinnosti. Celkem třináctkrát (!) byl nominován na Oscara, a jednou ho skutečně získal. Stalo se tak za film Thoroughly Modern Millie z roku 1967. „Bernstein East“ tehdy sice kolegovi k ceně nadšeně gratuloval, ale nepochybně mu tehdy vytanuly na mysli vzpomínky na jeho vlastní – neúspěšnou – cestu za filmovým Oscarem, kterou podnikl o několik ket dříve. O tom ale zase až příště... Za doplnění pak ještě stojí, že Elmer úspěšně pronikl dvakrát i do Leonardova výsostného území, jímž byl broadwayský muzikál. Díla How Now Dow Jones a Merlin zaznamenala i komerční úspěch a Bernstein si za hudbu k nim odnesl nominace na prestižní divadelní cenu Tony.
Ceny a pocty všeho druhu jinak pršely po většinu života zejména na Leonarda a nutno říci, že k nim rozhodně nebyl netečný. Všech těch Grammy, Emmy, Tony, ale i čestných doktorátů a nejrůznějších vyznamenání si velmi považoval a patřičně se jimi chlubil. Jedno prestižní ocenění mu ale zůstalo odepřeno, přestože po něm velmi toužil: Pulitzerova cena, která se v USA uděluje za žurnalistickou a uměleckou tvorbu. „Tu podělanou cenu má snad každý kromě mě,“ měl prohlásit hned po tom, co ji obdržel jeho další jmenovec Carl Bernstein (narozen 14. února 1944 ve Washingtonu). Ten se od roku 1971 coby novinář z listu Washington Post zabýval spolu se svým kolegou Robertem Woodwardem kauzou nezákonných telefonních odposlechů, která nakonec zlomila vaz další politické kariéře prezidenta Richarda Nixona a celosvětově proslula pod názvem Aféra Watergate. Pulitzerovu cenu za reportáž o tomto tématu získali oba novináři roku 1973, a rázem se z nich staly celebrity. Carl se pak kromě dalšího působení coby publicisty, vysokoškolského pedagoga a televizního komentátora stal také autorem několika knižních titulů, z nichž největší ohlas sklidil bestseller „Hillary Clinton: Žena na pochodu“ z roku 2008.
Postava Carla Bernsteina se také objevila ve dvou hraných filmech, a to ne ledajakých. Ve Všech prezidentových mužích (režie Alan J. Pakula, 1976) o aféře Watergate ztvárnil jeho roli Dustin Hoffman, a ve snímku Hořkost (režie Mike Nichols, 1986) o jeho nezdařeném manželství se spisovatelkou Norou Ephron se do něj vtělil Jack Nicholson.
A protože filmové téma zaznělo v tomto úvodním dílu seriálu o Leonardu Bernsteinovi hned několikrát, budeme se mu věnovat příště samostatně. Osobně už se spolu s vámi na bernsteinovský rok 2018 moc těším!

Nahoru | Obsah