Hudební Rozhledy

Z našich houslařských ateliérů III

I. Houslařka a smyčcařka Pavlína Sikytová

Rafael Brom | 09/18 |Svět hudebních nástrojů

Pavlína Sikytová

Od roku 2006 se v tomto periodiku objevují kapitoly z hudebního nástrojařství a začal být rovněž uveřejňován dvouletý cyklus s názvem Pohled do světa houslařského řemesla v Čechách. Po té se psalo o světových houslařích, o varhanářích a historii loutny. Houslařské téma se vrátilo v roce 2016 pod současným výše uvedeným názvem, a bylo zaměřené na specialisty – výrobce violoncell a kontrabasů. Letos, kdy je toto téma jakž takž vyčerpáno, obrací se pozornost opět k nástrojařům, kteří většinově stavějí housle a violy a někteří současně vyrábějí smyčce.

Pavlína Sikytová je v historii lubského houslařství jednou z osobností, činných v období epochálních proměn. Ty zahrnují pochopitelně konec osmdesátých a počátek devadesátých let. O mnohých lidských konáních se říká, že jsou během na dlouhou trať. Jiné jsou naopak podobné štafetovému běhu a k těm bych přiřadil působení mistrů odborného výcviku na odborné houslařské škole po odchodu Miroslava Pikarta do domácí dílny. Tehdy nastala pedagogická štafetová éra a houslaře učili třeba Karel Cába, Petr Sedláček, Vladimír Čech, Josef Múčka nebo Jiří Pátek. Někteří houslaři, s nimiž jsem dosud rozmlouval, uváděli, že základům řemesla je v Lubech u Chebu učila nejspíše jediná mistrová odborného výcviku – Pavlína Sikytová (18. 1. 1972 Plzeň).

  • Jak dlouho jste nesla zmíněnou štafetu?
    Pouhé čtyři roky. A dostala jsem na starost šest dětí včetně těch, které „osiřely“ po odchodu mistra odborného výcviku Vlada Čecha. Díky tomu jsem učila společně druhý a čtvrtý ročník, kde jsem navíc měla jak čtrnáctileté, tak osmnáctileté žáky. Ti starší už měli totiž třeba maturitu z nějaké jiné školy, což se samozřejmě projevilo v jejich vyspělosti. Když zjistili, že je bude učit nějaká devatenáctiletá Pavlína Sikytová, že jim bude dělat mistrovou, tak byli nejprve docela skleslí, protože se jim nelíbilo, že je má učit „nějaká ženská“. Po čase jsme ale byli všichni spokojeni. Já jsem tam začínala v roce, kdy tam byl jen tříletý učební obor, teprve potom nastoupili studenti čtyřletého studia s maturitou, kteří dělali i talentové zkoušky: s nimi už byla samozřejmě podstatně jiná práce. To už byli žáci, kteří věděli, že toto řemeslo dělat opravdu chtějí, a šli si za svým.
  • Kdy jste začala s pedagogickou činností?
    Bylo to v roce 1993. Tehdy jsem pracovala v závodě Cremona, odkud si mě „vytáhli“, a já vystřídala Zdeňka Svobodu, který byl sice kytarář, ale nejspíše někoho odcházejícího zastupoval. Nebyla to v té době pro mě jednoduchá záležitost, ale zase to byla změna. Zvažovala jsem, jestli mě jako ženu ti kluci přijmou, byli tam tehdy totiž samí kluci, a jestli budu mít nějakou podporu a autoritu. V učitelském sboru byli v té době Zdeněk Zadina, Pavel Jung, Petr Hnilica, a nakonec na to ráda vzpomínám jako na možná nejkrásnější období svého života.
  • Talentové zkoušky se týkaly manuální zručnosti – dřevořezby – nebo hry na nástroj?
    Dřevořezby a podmínkou byl daný průměr z vysvědčení. Hra na nástroj se vyučovala na místní Základní umělecké škole, kam studenti chodili od prvního ročníku. Já si myslím, že je důležité, aby žák uměl hrát na nástroj, aby si přehrál, co vyrobil. Nejdřív chlapci trochu reptali, ale doufám, že dneska všichni ti, kteří se houslařinou pořád zabývají a živí se tím, už vědí, že je potřeba umět si ten nástroj přehrát.
  • Poštěstilo se vám během vaší pedagogické činnosti mít v péči nějaké mimořádné talenty?
    Bylo jich tam několik, hned ten chlapec, který nastoupil jako osmnáctiletý, Martin Nietsche, dneska dělá housle v Americe. Vedle něho zazářil třeba Jára Kohout, který byl velice šikovný, a navíc hodný kluk. To byli vůbec kluci, na které ráda vzpomínám, bylo na nich totiž vidět, že už z rodiny mají skvělé vychování. Dneska to u některých mladých člověk postrádá.
  • Vraťme se na začátek vaší kariéry, kdy jste přišla do Lubů u Chebu. Co rozhodlo o volbě řemesla?
    Nastoupila jsem v roce 1986 a odcházela v prosinci 1989. My jsme se učili ještě pro fabriku a končili jsme v prosinci, protože jsme byli z experimentálního ročníku, kdy učení trvalo tři a půl roku a poté jsme museli tři roky odpracovat v Cremoně. Pracovala jsme v houslárně na různých operacích výroby. Když jsem se po základní škole rozhodovala, na co půjdu, na jaký obor, tak jsem měla dvě volby: vyučit se jako protetik-bandážista, nebo houslař – správně měl ten obor označení mechanik strunných nástrojů. Hrála jsme na housle, ale nechtěla jsme jít na konzervatoř, chtěla jsem pracovat manuálně. Iniciátorkou rozhodnutí byla moje maminka, která našla nějaký časopis, kde se psalo o Cremoně a o škole. Dala mi ho přečíst, probrali jsme to a bylo to víceméně jasné. Jeli jsme se tam podívat a co mě tam nejvíc zaujalo, nebyla fabrika, ta mě moc nelákala, to se přiznám. Ale tenkrát nás provázel ředitel školy pan Jaroslav Šindelář a říkal, že je tam možnost dostat se i k mistrům houslařům a pracovat samostatně. A to se stalo mým cílem, pro který jsem dělala všechno, abych ho dosáhla. No a když jsem potom měla možnost z továrny odejít na učiliště na místo mistra odborného výcviku, tak jsem to velice uvítala.
  • Kdo vás učil základům a dalším znalostem řemesla?
    Já jsem měla jako mistra odborného výcviku Vladimíra Čecha, za kterého jsem pak přebírala po letech jeho studenty. A když jsem už vyučovala, tak tam na škole znovu na čas působili také mistři Emil Lupač a Karel Zadražil. Měla jsem tudíž možnost pokračovat u Zadražila, ke kterému jsem pak chodila pracovat jako stážistka. A jeho metody jsem používala i pro své žáky, kterým jsem vysvětlovala, že na škole se naučí pouze základy a že je třeba věnovat se i detailům. Byli nešťastní už ve chvíli, kdy brousili nůž, protože dokud ho neměli dobře nabroušený, tak jsem je nepustila k práci. Říkala jsem jim, že když nebudou umět základy, tak je k sobě žádný mistr nevezme, že nebude chtít ztrácet čas, aby je něco učil, a že po škole by pak na sobě měli dál pracovat a budovat si opravdu uměleckou kariéru. I když škola, na které se učí, má název umělecká houslařská škola, tak po těch čtyřech letech nejsou ještě žádnými umělci. Houslařina totiž znamená práci na sobě po celý život (smích).
  • Mistr Zadražil odpověděl v jednom rozhovoru na otázku, jestli už o řemesle všechno ví, citací svého učitele, starého německého mistra, který mu za podobné situace řekl: „Víš, Karlí, teď, když jdu do důchodu, tak o tom už něco vím.“
    Přesně to mi říkal, když mě učil, a já jsem stejného názoru. Samozřejmě, když je člověk mladý, tak si myslí: teď udělám nástroj, který bude hrát, teď to protrhnu a bude o mně každý vědět a bude to báječné. Na těch klucích to bylo vidět, měli motivaci, řemeslo byla jejich láska. Dneska bych docela uvítala někdy se s nimi zase setkat a probrat to s nimi jako s vámi, jak to dneska cítí. Ale je to opravdu řemeslo na celý život a až k tomu důchodu o tom člověk možná něco ví (smích).
  • Jak si vedou vaši spolužáci z ročníku 1986?
    U řemesla zůstali jen někteří, smyčcař Michal Uhlík, houslaři Richard Bělůnek a Pavel Fajka, ten byl z Opavy. Richard Bělůnek byl z Rožnova a my jsme byly dvě holky houslařky: já a Romana Červenková. Dědeček Romany byl z Jakubovic z Ústí nad Orlicí a měl tam opravnu, myslím, že hlavně klavírů. Takže Romana se dostala k houslařině díky dědečkovi, který opravoval nástroje, měla k řemeslu vztah. A navíc pan Červenka se znal s Karlem Zadražilem. My jsme byli jenom čtyři houslaři, v ročníku nás bylo jedenáct, pár smyčcařů a pár kytarářů, mezi nimi i syn Jana Schneidera, Robert, který, bohužel, už nežije, a já mám pocit, že z toho ročníku už nikdo další u řemesla nezůstal, nepletu-li se, ale myslím si, že ne.
  • A kdy jste začala dělat mistrovské nástroje, stihla jste ještě mistrovské kurzy v Lubech?
    Za mistrovský kurz považuji stáž u Karla Zadražila. Ty tovární kurzy se už, bohužel, nekonaly. Začal mě učit v době, kdy působil ještě nějaký čas na odborné škole, kde měl ročník umělecké stavby hudebních nástrojů. Když jsem měla díky týdenní praxi žáků časovou prodlevu ve své výuce prvního ročníku učebního oboru, tak jsem k němu docházela domů. Znala jsem i jeho dcery a manželku a cítila jsem se u nich jako doma. Navíc jsem k němu měla plnou důvěru. Byl to takový můj druhý táta. Vytrénoval mě důslednou drezurou, přiměl mě nelenošit a pořád něco dělat. U Zadražila jsem postavila také violu.
  • Takže jste měla všechny předpoklady dosáhnout svého cíle – dělat samostatně řemeslo, ale nestalo se tak, život přinesl jinou cestu.
    V roce 1997 jsem z finančních důvodů odešla ze školy a dostala jsme nabídku od pana Otakara Odlase a pár let jsem pracovala ve firmě Saldo. Tam jsem byla nesmírně spokojená. Byly tam úžasné podmínky, ale místo houslí jsem dělala smyčce. Tam jsem se seznámila se svým mužem Martinem Šimkem, smyčcařem. Máme spolu tři dcery, nejprve se narodila v roce 2000 Pavlínka a o rok později dvojčata Barbora a Miroslava. No a během mateřské v Lubech jsem se práci v továrně vzdálila a potom jsme se rozhodli vrátit se do Plzně, že to zkusíme tady. Zřídili jsme si malou opravničku, v roce 2004 šly děti do školky a my jsme začali s opravami. No, ale nešlo to tak, jak jsme si představovali, takže jsme se museli nechat zaměstnat – pracujeme ve firmě Daikin tady na Borských polích – a řemeslo děláme jako vedlejší živnost. S tím, že pozici budujeme do budoucna a že se k tomu zase jednou vrátíme. Protože po těch letech, samozřejmě, zákazníci přibývají. A já vidím, že přestože je plno houslařů, zapomíná se na děti. Když vidíte, na co ty děti hrajou, co dostanou do ruky, to je tedy tragédie. Takže já jsem to pojala žensky a začala jsem opravovat nástroje pro hudební školy. Když je trošku seřídíte, vypracujete kobylku, dobře postavíte duši, lépe než to bylo z fabriky, tak nástroj o malilinko lépe hraje. Místo těžkých struníků s dolaďovačemi dneska používáme takové šikovnější odlehčené, které si děti mohou dolaďovat samy. A protože děti, pro které jsem to začala dělat, jsou už dneska dospělé, posílají ke mně zase svoje žáky. Občas se ale samozřejmě objeví i nějaké lepší až mistrovské nástroje. Boj se životem už je takový, něco je lepší, něco horší, ale v globálu musím říct, že jsem spokojená a šťastná, že jsem si tohle řemeslo vybrala. Nedám na něj dopustit. Paradoxně bych ho však svým dětem nedoporučila, protože nevím, jestli by na to měly povahu.
  • A dostanete se takhle ke stavbě nového nástroje?
    Ano, ale jde to pomalu. Teď mám děvčata na střední škole, musím uživit rodinu, když řemeslo tolik nenese, ale vzdát se ho nechci. Jednou jsem si to rozhodla, tak to budu dělat až do smrti. Dokud mně budou ruce a oči sloužit, tak to prostě budu dělat. No a doufám, že zase časem znovu rozjedu i tu stavbu nových nástrojů. Zatím jsem jich udělala jen málo, ten první visí u sestry na zdi, další jsem prodala, třetí a ostatní nástroje už jsou mezi vyšší elitou. Ale trošku mně mrzí, že jich není víc. Ale jak říkám, našla jsme si tu svoji cestu.
  • A kde se ve vaší mysli skrývá vzpomínka na Luby u Chebu, které jsme mnozí opustili?
    V Lubech u Chebu jsem žila 17 let, i když, jak říkají příbuzní, je to konec světa. Pokud tam ale jednou za čas jedu, cítím, že tam jedu domů. Když se tam člověk naučí žít, tak mu to v srdci zůstane.

    Nahoru | Obsah