Hudební Rozhledy

Editorial 02/18

Hana Jarolímková | 11/18 |Úvodník

Vážení a milí čtenáři,
porozhlédneme-li se po dějinách lidské kultury a jedincích, kteří se do jejich análů svou uměleckou činností nesmazatelně zapsali, objeví se nám dva zajímavé fenomény. Již od antiky zjišťujeme, že díla mnohých umělců jsou nadčasová a plní např. výstavní prostory, hlediště divadelních sálů či koncertních síní apod. dodnes. Druhým důležitým momentem je skutečnost, že celá řada z těchto talentovaných tvůrců pocházela (a mnohdy i v současnosti pochází) z poměrů, jež umění různým způsobem nepřejí. Některým z nich rozmlouvali či dokonce zakazovali uměleckou činnost rodiče, jiní žili a žijí v jiným způsobem nepříznivých podmínkách – v chudobě, sociální vyloučenosti, neurovnaných rodinných vztazích apod.

Přesto se většina z nich (a to hlavně v minulosti) dokázala nakonec celosvětově prosadit. Mezi posledně jmenované patří bezesporu ruský tanečník, herec a světový operní pěvec Fjodor Ivanovič Šaljapin (1873–1938), od jehož smrti uplyne 13. února letošního roku osmdesát let a který byl, co se týče silné vůle a nezlomného ducha, jež musel na cestě za svým uměleckým snem projevit, takřka vzorovým příkladem.
Šaljapin se narodil v malé vesničce nedaleko Kazaně, kam se do Rybářské ulice o něco později jeho rodiče, Ivan Jakovlevič a Jevdokija Michajlovna, se svými třemi dětmi přestěhovali a kde za velice nuzných podmínek živořili v jedné maličké místnosti. Malý Fjodor se sice v dětství jen málokdy najedl dosyta a musel odmalička snášet hodně ústrků a bídy, ale právě jeho výrazné hudební nadání, které se snažil i v nelehkých podmínkách nadále rozvíjet, ho nakonec dovedlo k lepšímu životu. V mládí se sice učil (jak jinak) několika praktickým řemeslům, nicméně od dvanácti let hrál ochotnicky divadlo a zpíval v kostele a již v sedm-nácti se vydal na „uměleckou dráhu“: a to ve společnosti jednoho z tehdy opovrhovaných „potulných komediantů“, s nímž cestoval po celém Rusku. Díky svému krásně barevnému, zvučnému a znělému basu se brzy prosadil i na poli operním. První velká změna nastala v Tiflisu (dnešní Tbilisi), kde se stal sólistou tamního divadla a odkud ve svých dvaceti letech odejel vystupovat do Moskvy. Tam také později započala i jeho světová umělecká kariéra, zahájená roku 1901 v milánské La Scale a nadále rozvíjená i díky prudkému rozmachu gramofonového průmyslu a později rozhlasového vysílání. Ve stejném roce se také seznámil a začal přátelit s básníkem Maximem Gorkým, čímž si ovšem pohoršil u carských úřadů, jež známého umělce považovaly za „buřiče“ a „socialistu“. To byl také jeden z důvodů, proč se v roce 1921, kdy se po skončení první světové války (během níž založil ze svých vlastních prostředků! dva lazarety pro raněné vojáky) vydal na světové turné, už domů nevrátil. Tak jako měl problémy s carskou vládou, se totiž začínaly rýsovat i nepříjemnosti s novým (později sovětským) režimem. Raději tedy i za cenu zpočátku nemalých ekonomických a jiných problémů volil život za hranicemi, kde také v Paříži roku 1938 zemřel (teprve v roce 1984 byly jeho ostatky převezeny do Moskvy na proslulý Novoděvičí hřbitov).
Je to ostatně osud mnoha umělců, ti nejslabší se přizpůsobí, ostatní však svým způsobem bojují, a to i za cenu leckdy nemalých osobních komplikací či dokonce životních proher. Někteří z nich jsou však na ně, jak ostatně bylo zmíněno v úvodních řádcích, připraveni již od dětství, což poeticky vyjádřil Arthur Schopenhauer slovy: „Vůle je silný slepec, který nese na ramenou vidoucího“.
Hana Jarolímková, šéfredaktorka

Nahoru | Obsah