Hudební Rozhledy

Zbyněk Müller vede Košickou filharmonii už deset let

Miloš Pokora | 02/18 |Rozhovory

Zbyněk Müller

Zbyněk Müller, absolvent Pražské konzervatoře a hudební fakulty AMU, vstupoval do povědomí hudbymilovné veřejnosti od konce 80. let minulého století jako vynikající a prestižními cenami ze soutěžních klání ověnčený hobojista a další léta poté i jako stejně vynikající dirigent. Ostatně oba tyto obory studoval prakticky současně – hoboj u F. X. Thuriho a Jana Mihuleho a dirigování u Maria Klemense a Jiřího Bělohlávka. Dva roky byl prvním hobojistou Opery Národního divadla v Praze, v letech 1995–2005 působil jako sólohobojista v Pražské komorní filharmonii, současně si ovšem prohluboval své zkušenosti v dirigentském oboru – v letech 2001–2002 působil totiž i jako asistent šéfdirigenta Vladimira Ashkenazyho v České filharmonii. Rovněž jako dirigent začal nejprve spolupracovat s Pražskou komorní filharmonií, kde během deseti let dirigoval více než 50 koncertů, a to včetně Pražského jara. To už se začal objevovat u dirigentských pultů řady dalších domácích i zahraničních orchestrů (Německo, Maďarsko, Itálie, Polsko). Již v roce 2004 úspěšně debutoval s orchestrem FOK a v roce 2010 poprvé vystoupil s Českou filharmonií.

Se Státní filharmonií Košice, kde se počínaje sezonou 2008–2009 stal šéfdirigentem, nastudoval a provedl jak velký počet stěžejních děl světového symfonického repertoáru, tak rozsáhlá díla vokálně-instrumentální a vedl tento orchestr při velmi úspěšných koncertech v Maďarsku, Polsku, při vůbec prvním vystoupení tohoto tělesa na festivalu Pražské jaro (2010) a také na opakovaných turné v Německu a Číně. Jako dirigent byl partnerem mnoha světových umělců (Gidon Kremer, Josef Suk, Isabelle Faust, Sophia Jaffé ad.). Je pozoruhodné, že už od roku 2000 se Zbyněk Müller stačil velmi intenzivně věnovat i opeře, od roku 2004 dokonce v trvalém dirigentském angažmá u Opery Národního divadla v Praze, s níž absolvoval již více než 500 domácích i zahraničních představení. V posledních letech zazářil v této oblasti například nastudováním Brittenovy opery Gloriana v české premiéře a Orffových jednoaktovek Chytračka a Měsíc. Zatoužil jsem blíže poodhalit tajemství toho, jak se z renomovaného hobojisty stal dirigent, který realizuje své sny v tak odlišných repertoárových oblastech, a proto jsem ho vybídl k tomuto rozhovoru.

  • Sledoval jsem vaše hobojové i dirigentské zrání téměř od úplných počátků (Concertino Praga, HAMU), přesto jsem se na to, jak jste se vůbec dostal k dirigování, ještě nezeptal. Kdy jste poprvé po dirigentské taktovce zatoužil, který impulz se o to nejvíce zasloužil a vůbec – co způsobilo, že vidina dirigentského poslání u vás nakonec převládla nad báječně nastartovanou dráhou sólového hobojisty?
    Je to možná zvláštní, ale těžko si nějaký zásadní impulz z dob mých studií vybavit. Vždy jsem tíhnul k všestrannosti, v dětství jsem začal s hudbou u klavíru a koneckonců ani F. X. Thuri nebyl úplně typickým hobojovým pedagogem, ale komplexní uměleckou osobností, a právě tu komplexnost ve svých žácích nenápadně podněcoval, třeba i tím, jak kreativně je při hodinách sám doprovázel na klavír. Tak se pomalu rodila moje touha poznávat partitury a ve čtvrtém ročníku jsem začal studovat dirigování. Právě fakt, že jsem si dirigování vlastně pouze přibral jako druhý obor, zatímco jsem sbíral hobojové vavříny, způsobil, že jsem jako dirigent začínal velmi zvolna a nestudoval zdaleka naplno. Přes hobojové úspěchy však ve mně zájem o partitury a jejich interpretaci nepolevil a možnost ve studiu dirigování pokračovat na Akademii u Jiřího Bělohlávka byla velkou motivací k daleko intenzivnější práci. Přesto, zásadní rozhodnutí vzdát se kariéry hobojisty, opustit ve vrcholné formě pozici sólohobojisty PKF a vydat se na nejistou dráhu dirigentskou jsem učinil až v momentě, kdy jsem dostal nabídku angažmá v Národním divadle, zprvu samozřejmě jako asistent dirigenta. Protože jsem do té doby ke studiu operního repertoáru přistupoval spíše vlažně (tíhnul jsem k symfonickému), musel jsem si první roky v divadle tvrdě odpracovat, protože toho nového „materiálu“ byla najednou obrovská hromada, která mě doslova zavalila.
  • Dovedu si představit, že jste už jako začínající dirigent-hobojista uměl docilovat přesných nástupů dechů, nicméně jak dlouho vám trvalo, než jste pronikl do tajemství smyků? Liší se nějak školení podle toho, na který nástroj je zvyklý začínající dirigent hrát?
    Nemyslím si, že se školení dirigentů liší podle toho, v čem se dirigent lépe orientuje. Je řada výborných dirigentů, kteří jsou původně klavíristé. Co se týče souhry, jednotlivé skupiny mají samozřejmě svá specifika a pro dirigenta má nemalý význam schopnost vcítit se do situace onoho hráče, uvědomit si, co doslova fyzicky musí udělat například trombonista, aby se mu tón ozval včas a jaké to je v porovnání třeba s houslistou. Tyto rozdíly by měl dirigent v gestu zohlednit. Pokud to nedělá, výborný orchestr si i tak poradí, ale muzikantům se zdaleka tak dobře nehraje, jako když je dirigent „s nimi“. Smyky – to je opravdu obsáhlá kapitola. Při studiu této problematiky mi velmi pomohlo letité působení v PKF, kdy jsem z pozice hobojisty mohl velmi dobře sledovat práci dirigentů se smyčcovými skupinami, a tak se mnoho věcí naučit.
  • V jednom vašem rozhovoru jsem četl, že si rád partitury „ohmatáváte“ u klavíru, protože vám to umožňuje lépe se vcítit do myšlení skladatele. A co poslech nahrávek? Jistě, poučit se z nich, jak dotyčnou skladbu dirigují jiní, je prospěšné. Na druhé straně, souhlasíte s názorem, že pro pěstování dirigentovy zvukové představivosti není právě nejvhodnější vybavovat si, jak nějaké složité místo v partituře zní, prostřednictvím nahrávky?
    Ano, ohmatávám si nejraději harmonické postupy, které právě u klavíru znějí zcela objektivně a bez onoho instrumentačního závoje. Snažím se tak dostat k samotné podstatě a co nejblíž skladateli, který (až na vzácné výjimky) též u klavíru komponoval. Pokud je instrumentace rafinovaná a pohybuje se v krajních mezích (například pro Janáčka typické hluboké akordy žesťů v úzké sazbě), je jejich analýza u klavíru účinnou cestou k poznání, co má vlastně znít. A pak můžete přemýšlet o tom, proč to na té nahrávce třeba tak nezní a co by se dalo udělat jinak. Ale zpět k vaší otázce – dirigent se samozřejmě snaží zvukovou představu vybudovat a nahrávky pomohou, ale opravdu to nestačí, je potřeba jít pod povrch. Je to, jako kdyby chtěl někdo odhalit tajemství výroby Becherovky jen na základě toho, že ji bude – byť zkušeně a intenzivně – ale jen ochutnávat.
  • Jednou jste se svěřil, že vás v opeře kromě Smetany, Dvořáka, Janáčka, veristů či také Brittena velmi přitahuje Wagner. Shodou okolností jsem si nedávno poslechl, jak sugestivně rozkrýváte například Rachmaninovovu 2. symfonii. Vidím v tom určité pojítko – jak Rachmaninov, tak z jiného úhlu Wagner měli cit pro „nekonečnou“ modulující melodicko-harmonickou linku. Je opravdu znát, že jste do vínku dostal cit pro jakousi všeobjímající zpěvnost a k tomu i pro přesvědčivou práci s hudebním pohybem. Ale jak nahlížíte na ty kompozice, kde nemůžete tento cit uplatnit, třeba na tvorbu navazující na Druhou vídeňskou školu?
    Tak nějak, již z podstaty mého založení, mi není blízká hudba komponovaná příliš intelektuálním způsobem. A nejedná se jen o dodekafonii, nýbrž o celý princip, kdy skladatel rezignuje na hudební invenci a nahradí ji různými systémy, případně číselnými řadami a dosazuje noty tak, jak vychází vzorec. Ponechme stranou rozsáhlé úvahy na téma, co je ještě hudba a co už mož-ná není, a podívejme se na to z jiného úhlu – dirigent touží mimo jiné po tom, aby z hudebníků dostal to nejlepší, snaží se podnítit jejich talent, muzikalitu, schopnost zahrát krásně frázi, něco tím hraním vypovědět. Při nejlepší vůli si nedovedu představit, jak hudebník vkládá veškerý svůj hudební talent (což je něco jiného než schopnost ovládat nástroj) do interpretace nějaké dodekafonní řady či stále se opakujícího tónu. Jistě, je profesionál a zahraje, jak psáno, ale co dál? Tady dirigentova práce stěží může pokračovat za okamžikem, kdy je všechno spolu, čistě a v předepsaných dynamikách. Přesto lze někdy z takových partitur něco zajímavého vykřesat – změnu nálady, témbru apod., ale mně osobně k hudebnímu prožitku jen toto většinou nestačí (a zdůrazňuji většinou, protože výjimky i zde existují). Jistěže, skladby tohoto druhu jsou součástí naší doby a jako takovým se jim nelze vyhnout – a také jim dáme při zkoušení potřebnou profesionální péči – ale radost z toho obvykle nemám.
  • Jak vás slovenští hudebníci jako velmi mladého pražského odchovance přijali a jaké nové repertoárové počiny se vám podařilo v Košicích prosadit? Je už dnes toto těleso schopno zahrát i ta nejnáročnější díla orchestrální literatury – například Stravinského Svěcení jara?
    Slovenští, konkrétně tedy košičtí, hudebníci mne přijali velmi dobře, přestože jsem byl už na začátku dost přísný. Myslím, že se potkaly dvě důležité okolnosti – pan ředitel Julius Klein na mě tehdy vsadil jako na někoho, kdo sice nemůže hned přinést orchestru nové pracovní a zvláště pak zahraniční příležitosti, ale kdo bude trvale a dlouhodobě usilovat o růst jeho umělecké úrovně (řada ředitelů orchestrů v našich končinách hledá pokud možno zahraniční dirigenty s dobrými kontakty s vidinou, že orchestru manažersky pomohou) a zároveň mě oni košičtí hudebníci nechali pracovat a po nějaké době začali věřit, že je to správně a že se někam posouváme. A s tím posouváním jsem se pustil i do těch nových repertoárových, ale i dramaturgických „počinů“ – provedl jsem například klíčové scény z Giordanovy Fedory (rolí dvou hlavních představitelů se výborně zhostili Olga Romanko a Gianluca Zampieri), přičemž jsem zajistil i projekci slovenského textu, Dvořákův Zlatý kolovrat s vlastním výkladem, detailním rozborem a hudebními ukázkami (dokonce jsem se i odhodlal ke zpěvu Erbenových veršů, ale předtím jsem raději požádal publikum o toleranci…), či celkem nedávno po všech stránkách velmi náročný Sukův Asrael. Pravidelně navazuji kontakt s posluchači – kromě veřejných generálek vedených v neformální atmosféře, kdy lidem i něco povím o prováděných skladbách, jsem několikrát promluvil i během koncertu (lidé v sále očividně velmi ocenili, když jsem např. bezprostředně před provedením Franckovy symfonie upozornil na fakt, že skladatel byl varhaník a zahrál jsem z oné symfonie na varhany několik důležitých harmonických spojů). Pokud se týče schopnosti orchestru zahrát nejnáročnější díla světového repertoáru, pak bych řekl, že se jim přibližujeme a celkem zdatně se s nimi utkáváme, ale jsme limitováni obsazením, protože např. sehnat osm dobrých hornistů a jiné četné výpomoci představuje v Košicích dost velký problém. Dá se říci, že orchestr zahraje téměř vše, jen na ta nejtěžší díla potřebuje více zkouškového času.
  • Kdy jste zažil u dirigentského pultu zvláštní pocit hřejivého uspokojení z toho, jak se vám interpretace vydařila?
    Kromě spousty takových koncertů v Košicích, odkud jezdím většinou opravdu radostně osvěžený (vzpomínám zvlášť rád na první polovinu Mé vlasti, Musorgského Kartinky či Dvořákovo Stabat Mater a Requiem) mám stále v paměti Mendelssohnovu Skotskou symfonii s Českou filharmonií, nebo některá představení v Národním divadle (Rusalka, Jakobín, Gloriana či nedávno Lohengrin). Našly by se i další, ale vždy se mi tyhle vzpomínky vybavují, když o prázdninách odpočívám, jinak jsou ve stínu aktuálního pracovního nasazení.
  • Moc si nedovedu představit, jak vůbec stihnete působit současně v rolích symfonického i operního dirigenta a k tomu ještě na tak od sebe vzdálených místech, i když vím, že mezi Košicemi a Prahou existuje i letecké spojení. Vycházejí vám obě instituce, u nichž působíte, při koordinaci úkolů optimálně vstříc?
    Co se týče vzdálenosti, dostávám tuto otázku dost často. Po zkušenostech i s tím leteckým spojením preferuji cestování nočními lůžkovými vlaky. Jejich kvalita se v posledních letech sice pozvolna, ale přece jen zlepšuje, takže se většinou i vyspím. Čas strávený cestou v noci se navíc nepočítá jako ztracený. S koordinací někdy potíže jsou, nejvíce v tom smyslu, že divadlo z různých důvodů nedokáže plánovat déle než na rok dopředu. Zatím jsme ale všechny termínové kolize dokázali vyřešit a věřím, že tomu tak bude i nadále.
  • Košickou filharmonii vedete už deset let, a jak je známo, vaše poslání tam nekončí. Jaké máte s tímto orchestrem v nejbližší budoucnosti plány?
    V Košicích již intenzivně plánujeme jubilejní, 50. koncertní sezonu, která bude repertoárově i umělecky velmi silná, detaily zatím prozradit nemohu. Kromě tradičních zájezdů do Maďarska či Polska absolvujeme turné po Německu, vystoupíme na festivalech v Praze, Bratislavě a Českém Krumlově, mnoho dalšího je ve fázi příprav. Každopádně se na další čas strávený s Košickou filharmonií velmi těším!

    Nahoru | Obsah