Hudební Rozhledy

Dny Bohuslava Martinů 2017

Rafael Brom | 11/18 |Události

ÚVOD

Festivalové koncerty jsou věnovány památce profesora Václava Riedlbaucha, ředitele Nadace Bohuslava Martinů. Tato věta uzavírala kompletní programovou brožuru festivalu a jelikož každý z účinkujících se s ní nepochybně ztotožnil, jistě patří do úvodu této zprávy.
Dny Bohuslava Martinů tvořily dva oddělené koncerty a souvislá řada koncertů od 5. do 20. prosince. Prvním koncertem Dnů byl Prolog, který se konal ve Španělském sále Pražského hradu 19. 11. v provedení stále viditelnější a slyšitelnější Hudby hradní stráže a policie České republiky. Dirigent Václav Blahunek představil tradiční repertoár sestavený převážně z hudby Julia Fučíka se dvěma transkripcemi z odkazu Bohuslava Martinů. Druhou akcí před samotnými slavnostmi byl Koncert laureátů Nadace Bohuslava Martinů v oborech violoncello a zpěv, který proběhl 26. 11. v Sále Martinů Lichtenštejnského paláce.

Tento „domovský sál“ festivalu hostil celkem jedenáct akcí z celkového počtu dvaceti koncertů, z nichž několikrát se odehrály dva v jeden den – v neděli 10. 12. a v úterý 12. 12. Dalšími prostorami byly po třikráte Koncertní sál Pražské konzervatoře, jednou kostel sv. Šimona a Judy, kostel sv. Vavřince a Sukova síň Rudolfina a po dvakráte Dvořákova síň Rudolfina. Spolupořadatelů bylo jedenáct.

KOMORNÍ FILHARMONIE PARDUBICE S KARLEM KOŠÁRKEM

Rafael Brom

V sobotu 9. 12. vystoupila v Sále Bohuslava Martinů Komorní filharmonie Pardubice pod vedením Stanislava Vavřínka a se sólistou Karlem Košárkem. Orchestr v míře nejvyšší vzdal skutečný hold skladateli, jehož jméno bylo uvedeno v podtitulu koncertu v podobě Pocta Janu Václavu Stamicovi. Úvodem večera zazněla Symfonie D dur „Jezdecká“ v podivuhodně plném a znělém orchestrálním zvuku. Soubor skvěle dramaticky vystavěl úvodní Allegro, vystihl lyricky zpěvné Andantino, naplnil obřadně taneční Menuetto a vyváženě vyhrál kontrastní spěšné Presto. Druhou skladbou koncertu byla premiéra skladby Sinfonietta giocosa od Miroslava Raichla, komponovaná autorem v roce 1996, nejspíše autorovo poslední symfonické dílo. Autor je psal pár let po své 3. symfoniettě, kterou dedikoval Komorní filharmonií Pardubice k 25. výročí založení souboru. Sinfonietta giocosa nese podtitul, z něhož vysvítá, že ji autor psal pro Mezinárodní soutěž Josepha Haydna k oslavě 1000 let Rakouska a 75 let Burgenlandu („komponiert für den Internationalen Wettbewerb Joseph Haydn zu den Feierlichkeiten 1000 Jahre Österreich und 75 Jahre Burgenland“.) Čtyři věty díla Allegro non troppo – Adagio – Allegretto scherzando a Allegro molto přednesl orchestr s důvěrnou znalostí Reichlova symfonického světa, z něhož mimo jiné prosvítal autorův obdiv k dílu Sergeje Prokofjeva.
Po přestávce koncertu se soubor opět zaskvěl ve čtyřvětém Orchestrálním triu C dur, op. 1 č. 1 Jan Václava Stamice snad i díky tomu, že nastoupil ve zmenšené sestavě bez viol se čtyřmi violoncelly, skupinou 12 houslí a cembalem. Rytmus, akcenty, tempo či pohyblivá dynamika ozdobily nedlouhý opus našeho slavného komponisty. Finále programu patřilo další Sinfoniettě giocose – tentokráte z odkazu Bohuslava Martinů. Sólista Karel Košárek doplnil skvělý výkon souboru zejména uměřenou prezentací svého velkého klavírního umění, jež vedla k hudebně lukrativní symbióze. To vše ve skvělém nastudování dirigenta Stanislava Vavřínka.

MARTINŮ A JEHO ŠVÝCARŠTÍ SOUČASNÍCI

Vojtěch Mojžíš

Nejen vytříbenou dramaturgií, ale i skvělými interpretačními výkony se vyznačoval komorní koncert Dnů Bohuslava Martinů 2017 z 11. prosince. Konal se v Sále Martinů pod názvem Martinů a jeho švýcarští současníci. Zazněly na něm skladby tří autorů, u nichž lze nalézt úzké vazby na tuto alpskou zemi uprostřed Evropy. Bohuslav Martinů tam prožil poslední dny svého života, Arthur Honegger tam studoval, Frank Martin se tam dokonce narodil. Všichni tři, věkem vrstevníci, byli reprezentováni skladbami napsanými převážně v první polovině 20. století. Možná i proto jejich poetika a tvůrčí stylovost vykazují tak zjevnou spřízněnost. Vyslechli jsme čtyři díla Martinů – Madrigalovou sonátu pro flétnu, housle a klavír, Sonátu pro flétnu a klavír, Promenády pro flétnu, housle a cembalo a Trio pro flétnu, violoncello a klavír, dvě od Franka Martina – Baladu pro flétnu a klavír a Tři vánoční písně pro hlas, flétnu a varhany a dvě od Arthura Honeggera – Tanec kozy pro sólovou flétnu a Romanci pro flétnu a klavír.
Lze hovořit o flétnovém večeru. Felix Renggli, švýcarský flétnista, zvládl svůj projekt na výbornou. Již jen z čistě fyzického hlediska byl totiž u všeho. A co teprve způsob, jak po celou dobu zaujmout publikum? Pro výraznější témbrovou pestrost si na tento večer přinesl hned dva nástroje, které střídal. Jemnější, s barevnějším, méně ostrým tónem flétnu dřevěnou, tu na interpretaci skladeb s větším obsazením, a zlatě kovovou, poněkud v témbru ostřejší, tu zase na interpretaci skladeb sólových, jen s klavírem, nebo se zpěvem a varhanami. Renggliův přednes je neokázalý, přitom však výrazově bohatý a na vysoké technické úrovni. S nemenším obdivem lze hovořit o skvělém interpretačním výkonu i u českého pianisty Daniela Wiesnera. Na jeho bedrech leželo ten večer hned pět kompozic z osmi. Svůj part zvládal vždy naprosto suverénně, s přehledem, bez chyb a evidentně jako vůdčí a inspirativní duch všech ensemblových konfigurací.
I všechny ostatní výkony byly kvalitní. Ať již vzpomeneme Adélu Štajnochrovou, která přednesla houslový part ve dvou dílech Martinů, mezzosopranistku Markétu Cukrovou za její dramaticky bohatě vymodelovaný přednes Martinových Tří vánočních písní (varhanní part zde ztvárnil Petr Čech), violoncellisty Petra Nouzovského, který s nemenším nasazením a rovněž na vysoké profesionální úrovni doplnil Renggliho a Wiesnera v závěrečném Triu Bohuslava Martinů. Jediným problémem večera byl tak dynamický, tedy zvukový nesoulad houslí a flétny vůči cembalu. Bylo příliš slabé. Je škoda, že jinak perfektní výkon Moniky Knoblochové si bylo nutné v některých pasážích doslova domýšlet.

KONCERT KOMORNÍ HUDBY

Jakub Horváth

V úterý 12. 12. 2017 se konal v Sále Martinů Lichtenštejnského paláce v rámci festivalu Dny Bohuslava Martinů Koncert komorní hudby. Tento večer se nesl ve znamení skladeb pro smyčcové kvarteto a spojujícím interpretem všech uváděných opusů bylo Stamicovo kvarteto ve složení: Jindřich Pazdera – 1. housle, Josef Kekula – 2. housle, Jan Pěruška – viola, Petr Hejný – violoncello.
V úvodu zazněl Smyčcový kvartet B dur Jana Václava Stamice. V jednotlivých větách Allegro moderato, Andante a Allegro hráči Stamicova kvarteta prokázali, že Stamic je jejich interpretačnímu umění velmi blízký autor. Dále program pokračoval Klarinetovým kvartetem Es dur, op. 19, jenž pochází z pera prvorozeného syna J. V. Stamice Karla. Mezi jeho nejznámější díla patří právě klarinetové koncerty, které se řadí nejen mezi první pro tento nástroj, ale také mezi nejlepší z děl Mozartových současníků, což svým bravurním výkonem potvrdila sólistka na klarinet Anna Paulová. Třetím bodem byla Variace na Stamicovo téma nedávno zesnulé hudební skladatelky a pedagožky Ivany Loudové, čerstvé držitelky Ceny Ochranného svazu autorského 2017.
Vyvrcholením večera byly nepochybně dvě kompozice uvedené po přestávce. První z nich byl 6. smyčcový kvartet ,,Píseň staré duše“, který zde byl uveden ve své premiéře a složil jej Ivan Kurz. Autor své motto k této skladbě trefně vyjádřil citátem Satchela Paige: ,,Kolik let by ti bylo, kdybys nevěděl(a), kolik ti je let?“, který doplnil svými vlastními slovy: ,,Představ si, že jsi uvnitř sama sebe. Jsi v kruhové místnosti a kolem dokola jsou různé dveře. Postupně do nich nahlížíš. Vidíš ego, emoce, pudy přežití, ale také klid, lásku, píseň a vznešenost...“ Nelze opomenout, že Ivan Kurz byl s přihlédnutím k jeho životnímu jubileu zvolen v rámci Dnů Bohuslava Martinů 2017 skladatelem roku a průřez jeho tvorbou se prolínal celým festivalem. Není pochyb o tom, že i ,,Píseň staré duše“ si brzy najde své posluchače, jimž konvenuje kvalitní soudobá hudba.
Úplný závěr koncertu patřil samozřejmě Bohuslavu Martinů a jeho Klavírnímu kvintetu č. 1, který vznikl v roce 1933 a premiérově byl proveden v Paříži v rámci řady ,,Concerts du Triton“. Klavírního partu se skvěle zhostila klavíristka Kristýna Znamenáčková.
Všichni interpreti byli za své profesionálně odvedené výkony odměněni náležitým potleskem posluchačů v zaplněném sále. Nezbývá než si do budoucna přát, aby tak vděčných příznivců vážné hudby stále přibývalo.

MARTINŮ STRINGS PRAGUE S JAROSLAVEM ŠONSKÝM

Kateřina Maýrová

Dvanáctý koncert festivalu Dny Bohuslava Martinů 2017, konaný 14. 12. opět v Sále Bohuslava Martinů na pražské HAMU v Lichtenštejnském paláci, se nesl ve znamení prezentace koncertantní flétnové literatury z pera Bohuslava Martinů a našich předních českých skladatelů. V rámci večera své interpretační umění předvedl dvanáctičlenný smyčcový komorní orchestr Martinů Strings Prague, který od roku 2012 vede český houslista Jaroslav Šonský, působící ve Švédsku. V roli sólistů vystoupili flétnista Jaroslav Pelikán, pianista Daniel Wiesner a Jaroslav Šonský, který se podílel na koncertní produkci jako interpret, dramaturg, dirigent a aranžér.
Jako první skladba zazněl Dvojkoncert pro flétnu, klavír a smyčce Jiřího Temla. Jedná se o dílo, vzniklé v roce 2009, které mělo premiéru v roce 2015, k autorovým osmdesátinám, v provedení dua – flétnistky Jany Jarkovské a pianisty Miroslava Stehlíka. Třívětý útvar je založen na střídání monologu nebo dialogu obou nástrojů s orchestrem. Martinů Strings Prague zahráli Temlův Dvojkoncert v přesvědčivém podání, s potřebným napětím a odstíněním všech proměn hudebních nálad této moderní koncertantní literatury. Následoval Koncert pro flétnu, housle a orchestr Bohuslava Martinů v úpravě Šonského – dílo neoklasicistní orientace z roku 1936, komponované pro flétnistu Marcela Moyse a jeho snachu, houslistku Blanche Honeggerovou. Skladba byla provedena v interpretaci, stavějící důraz na hravém dialogu sólových partů flétny a houslí. Po přestávce publikum vyslechlo rané dílo Martinů z roku 1907, nazvané Posvícení pro flétnu a smyčcový orchestr, které vzniklo ještě v době skladatelových studií na Pražské konzervatoři. Kompozice o třech větách, založená na citátech z lidové písně „To je naše posvícení“ vyzněla v provedení Šonského orchestru a sólisty J. Pelikána jako vskutku odlehčené dílko, původně určené pro pobavení poličských přátel Martinů a místní Mládeneckou kapelu. Závěr večera byl věnován Josefu Sukovi, u něhož se v letech 1922–1923 Martinů zdokonaloval v kompozici na tzv. mistrovské škole Pražské konzervatoře. Jeho slavná Serenáda Es dur pro smyčce, op. 6, navodila svou odlehčenou, lyrickou náladou atmosféru vánočních svátků a Martinů Strings Prague svým bezprostředním, hravým podáním tuto emocionální stránku Sukovy partitury jen výstižně podtrhli.

KVARTETO MARTINŮ A HOSTÉ

Rafael Brom

Svědkem vskutku hudební slavnosti k poctě Bohuslava Martinů se publikum stalo 19. 12. v Sále Martinů za účasti Kvarteta Martinů a jeho hostů. Byli jimi Ludmila Peterková – klarinet, Kateřina Englichová – harfa a Karel Košárek – klavír. Všichni jmenovaní (bez houslisty Lubomíra Havláka) se zaskvěli hned v první skladbě koncertu – třívěté Komorní hudbě č. 1 Bohuslava Martinů, H 376. Mistrovské sólové výkony a výrazně plodná souborová spolupráce udaly tón celého večera. V následující skladbě, kterou byl Klavírní kvintet Petra Ebena, se publikum dočkalo kontrastní stylové proměny a smělé interpretace, v níž nebyla nouze o chvíle nelítostné, jindy drsné ale i smírné hudby, ba došlo i na avantgardně psanou klavírní techniku realizovanou přímým probíráním klavírních strun v hloubi nástroje. Hudba 20. století v programu koncertu pokračovala provedením Smyčcového kvartetu č. 3 Jindřicha Felda. V provedení svěžím a nevšedně vlídném, kdy jindy prudce kvapící hudební proud krátkodechých motivů zjasněl, získal na vtipu, se zpřítomnily melodické momenty i nečekaně působivá zvolnění, k nimž ansámbl přidal očekávaná presta jako dar katarze. Finále koncertu – korunovaci opusu – předznamenal kratičký projev violoncellistky Jitky Vlašánkové ve smyslu úvodního motta této zprávy. Tedy Kvarteto Martinů věnovalo provedení skladby Klavírní kvintet a moll, op. 12 Vítězslava Nováka památce profesora Václava Riedlbaucha. Stylově do noty věrně provedené třívěté dílo v barvitě ztvárněné interpretaci a s neopakovatelným emočním nábojem vyznělo ve své takřka půlhodinové délce jako opravdová, nikoli ostentativně vyslovená nénie.

Nahoru | Obsah