Hudební Rozhledy

České doteky hudby

| 08/18 |Festivaly, koncerty

Sophia Jaffé

ÚVOD

Vladimír Říha

Již 19. ročník slavil na přelomu roku festival, který je pro toto období v hlavním městě typický – České doteky hudby. Ty přinášejí jak domácímu, tak zahraničnímu publiku na mnoha místech Prahy umělecké zážitky v době před a povánoční a v té jinak záplavě převážně vánočních koncertů přece jen nabízejí širší nabídku, kde nechybí ani lehčí žánry či zajímavé crossoverové kombinace. Letos festival mezi 16. prosincem a 6. lednem přichystal 12 koncertů a dle ředitele Miroslava Matějky a programové ředitelky Dagmar Henžlíkové usiloval o „připomenutí rozmanitých kořenů národní hudby jednotlivých národů“, stejně jako i „poukazoval na rozmanitosti a odlišnosti národních tradic“. Navíc vzpomněl komorními večery na některé osobnosti a přátele festivalu, jež nás v loňském roce navždy opustili – Antonína Dvořáka III., Antonína Matznera, Jiřího Matyse a zejména dlouholetého dramaturga Václava Riedlbaucha, jenž ještě stačil částečně tento dosud poslední 19. ročník připravit.

Stylové rozpětí festivalu také prokazuje účast ruského dirigenta Vladimíra Fedosejeva, cellisty Jiřího Bárty, pěvkyně Evy Urbanové, Wihanova kvarteta, ale i Mira Žbirky či Ivy Bittové. A aby záběr akce byl skutečně co nejširší, byl letos poprvé zařazen i koncert pro rodiče a děti.

ZAHÁJENÍ FESTIVALU SE LÍBILO
Vladimír Říha

Zahájení festivalu je vždy reprezentativní na Pražském hradě ve Španělském sále a bylo tomu tak i 16. 12. při koncertu PKF – Prague Philharmonia řízené Petrem Vronským a s houslistkou Sophií Jaffé a díly J. V. Stamice, W. A. Mozarta a Ludwiga van Beethovena. Otázkou je, zdali je při zahájení nutná vždy účast moderátora Marka Vašuta, vítajícího přítomné velvyslance a mluvícího před každým číslem programu, ale s poukazem na zahajovací galavečer je to možno pochopit. Navíc koncert byl věnován 300. výročí narození skladatele Jana Václava Stamice symbolizujícího spojení české a německé kultury, takže i tento prvek podporoval reprezentativnost akce. Navíc díky tomu, že repertoár prvního večera byl ve znamení různých etap klasicismu, si posluchač mohl vychutnat jak jednotlivé skladatele, tak jejich odlišnost a uvědomit si, jak širokým vývojem tento směr prošel.
Úvodní Stamicova Sinfonia D dur, op. 4 č. 2 „Pastorální“ s menuetem v provedení PKF – Prague Philharmonia sice začala trochu chladně, ale brzy se „usadila“ a měla ty nejlepší parametry. Jinou otázkou ale je, a to platilo i o dalších dílech večera, zdali v tomto trochu zrádném sále, kde akustika není nejlepší, právě takový program zabere. To platilo i o hvězdné německé houslistce Sophii Jaffé v Mozartově Koncertu č. 5 A dur pro housle a orchestr, KV 219. Ta navíc neměla nejlepší den a místy ji dělala problémy intonace. Nejlepším dílem večera se tak stala závěrečná Beethovenova Symfonie č. 3 Es dur „Eroica“, kde Vronský dostal z PKF to nejlepší (přestože je další den čekal koncert v Rudolfinu se Sumi Jo!), a tak pěkný a zážitky nabitý večer uzavřel. Dodejme, že záštitu nad koncertem měl velvyslanec SRN dr. Christoph Israng. Pochvalme i publikum, které vyslechlo program bez některých manýr jako tleskání mezi větami, což nebývá v Praze moc časté a dokazuje, že festival si již své posluchače vychoval.

RUSKÉ HUDEBNÍ KLENOTY

Julius Hůlek

Festivalový program mezi vánočními svátky a Novým rokem otevřel koncert věnovaný 25. výročí navázání diplomatických vztahů mezi Ruskou federací a Českou republikou (27. 12.). Sestával z kmenových děl klasického i novodobého odkazu ruské hudby v podání Velkého symfonického orchestru P. I. Čajkovského s dirigentem Vladimirem Fedosejevem (85) za spoluúčasti českých umělců.
Úvodem koncertu zazněly Tři fragmenty, op. 64 z baletu Romeo a Julie, které Sergej Prokofjev napsal v Paříži 1936. Prokofjevův triptych se začal odvíjet z atmosféry jednak jasné distinkce a jednak vyváženého slévání orchestrálních barev, s tvárnou dynamikou rytmických ostinat. Obraz bohatě koncentrovaného dění poskytla zejména druhá část v souladu s obsahovou stránkou díla, zvýrazněnou gradací směřující od lyrismu k heroismu s katarktickým vrcholem a ústupem ke zklidnění. Právě zde se markantněji projevila dirigentova iniciativa, opřená o spolehlivě připravený orchestr. Mohli jsme ocenit souhru všudypřítomných smyčců, dojem jejich až vichrné virtuozity ve třetí části, spolu s vysokými žesti a sekcí bicích nástrojů. Následující Koncert pro klavír a orchestr č. 1 b moll Petra Iljiče Čajkovského sice v základním obrysu zachovává obligátní třívětý půdorys koncertantního útvaru, avšak je koncipován a také vyzněl jako sled hudebních obrazů, ovšem nikoliv podle zásad hudby vyloženě programní. Snahou o vkusnou autenticitu právě svou romantickou rozevlátostí proslulého díla sólista Jan Simon spolu s vyváženě spolupracujícím orchestrem transparentně předznamenal už jeho charakteristický úvodní úsek. Celkový průběh první věty se odvíjel ve vyvážené proporcionalitě složky sólové a orchestrální, sólista exceloval s neselhávající jistotou v patřičně vypointovaných virtuózních pasážích, ovšem zcela prostých zbytečně afektovaných a přepatetizovaných akcentací. Koncepce klavírního i orchestrálního podání pamatovala na přehlednost hudebního toku, včetně náladových proměn. Kromě jiného za povšimnutí stály spolehlivě ladící dechy. Krátký úvod druhé věty opakovaně připomenul pevně zafixovanou kvalitu orchestrálního podílu. Zmíněné propojení sólisty s orchestrem bylo utvrzeno a do popředí vystoupila náladotvorná funkce klavíru. Pěkně vyzněla dílčí violoncellová a flétnová sóla. Prudký orchestrální vpád attacca závěrečné věty otevřel radikální proměnu tempa, nálady i specifiky hudebního obsahu, jejž sólista tentokrát o poznání markantněji obdařil závratnými, leč průzračnými běhy a bouřlivou kadencí v součinnosti s až dvořákovsky barevně znějícím a gradujícím orchestrem.
Závěr večera po přestávce cele náležel provedení Žalmové symfonie pro smíšený sbor a orchestr Igora Stravinského s podílem Pražského filharmonického sboru připraveného Lukášem Vasilkem. Dnes už legendární dílo přes svůj časově limitovaný a motivovaný vznik roku 1930 žije intenzivním a každým provedením dychtivě sledovaným nadčasovým poselstvím. O tom, jakou závažnost mu přisuzoval sám autor, svědčí jeho důkladná revize v roce 1948. Spíše než jako symfonie má charakter kantáty s hudebně jednolitým průběhem trojice zhudebněných žalmových textů s kuriózním, archaickou atmosféru evokujícím obsazením spodních smyčců, dechů, dvou klavírů a bicích. Bylo příznačné, jak v případě Stravinského na sebe upozornila patrnější angažovanost dirigenta. V předchozích skladbách možná byl až příliš korektní v momentech, kdy bychom u jinak výborného orchestru leckde očekávali patrnější výrazově žádoucí jiskru. Fedosejevova forma i samotný výkon byly ovšem každopádně, mj. i s přihlédnutím k jeho vysokému věku, obdivuhodné. Pozorně formoval nejen rytmicko-tempový, ale i dynamický průběh Žalmové symfonie, včetně zapojení početně a místy i dynamicky poněkud nadsazeného sboru, jehož podíl byl ovšem co do kompaktnosti i artikulace (některé ztišené úseky byly totiž velice zdařilé a působivé) evidentně vynikající. Obě dominanty koncertu, jak Čajkovskij, tak Stravinskij (mj. včetně opětně skvělých dechů), byly jednoznačné.

Nahoru | Obsah