Hudební Rozhledy

Don Hrabal

Helena Havlíková | 11/18 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Postavy Bohumila Hrabala se skvěle zhostil barytonista Roman Janál.

Pražské Národní divadlo ve své dramaturgické linii objevování oper 20. a 21. století a iniciování nových pokračovalo další českou novinkou. Zadalo kompozici u Miloše Orsona Štědroně (*1973), a na Nové scéně jsme se tak mohli stát svědky premiéry jeho díla Don Hrabal, jakýchsi poetických obrazů ze života spisovatele Bohumila Hrabala.
Volba právě Miloše Orsona Štědroně má své oprávnění – tento skladatel, ale i klavírista, libretista, pedagog (kompozice na Pražské konzervatoři) a muzikolog, který vzešel z brněnské „líhně“, je jako multidisciplinární tvůrce vyhledávaným spolupracovníkem v oblasti scénické hudby (včetně činohry Národního divadla s inscenacemi Molièrova Dona Juana nebo Jelinekové Co se stalo, když Nora opustila manžela), a hudebního divadla na pomezí muzikálu a kabaretu. Jeho Velvet Havel, Divadlo Gočár nebo Kabaret Ivan Blatný posbíraly celou plejádu našich divadelních cen.

V Donu Hrabalovi Štědroň pokračuje ve své hudebně-divadelní sérii, ve které jako autor textu i hudby v rozpustilých hříčkách načrtával momentky o českých umělcích, ale i Janu Husovi coby rebelském rockerovi s kytarou. Po básníkovi Ivanu Blatném, spisovateli Jaroslavu Haškovi, skladateli Antonínovi Dvořákovi, malíři Františkovi Kupkovi, trojici architektů Gočár, Plečnik a Janák s projekcí tatíčka Masaryka v pozadí, Václavu Havlovi a čtveřici spisovatelů Jiří Kolář, Josef Škvorecký, Jan Zábrana a Bohumil Hrabal se nyní dostalo na Bohumila Hrabala samotného. Svůj osvědčený styl hravě uvolněného kabaretu se ovšem Štědroň tentokrát rozhodl „povýšit“ přímo na operu, formu mnohem ucelenější a komplexnější. S tou má zkušenost z roku 2003, kdy si ve své Lidské tragikomedii, uvedené v rámci projektu Bušení do železné opony, vylámal zuby na sarkastické ironii a mnohovrstevné významovosti dramatu Ladislava Klímy.
Je otázka, nakolik právě prokomponovaná vážná opera určená sólistům a sboru může být tím pravým žánrem pro zachycení takového osobitého samorosta, jakým byl právě Bohumil Hrabal, jakkoli na komorní scéně s komorním orchestrem.
Osudy Bohumila Hrabala a jeho díla jsou jistě nosné téma, ostatně v dnešní krizi operních námětů se právě umělecké, ale i politické osobnosti nebo celebrity stávají oblíbeným základem nových titulů (v Plzni nedávno uvedli operu Miroslava Kubičky o Jakubovi Janovi Rybovi, o osudech sochaře Otakara Švece napsal operu Žádný člověk Jiří Kadeřábek (Nová scéna 2017), v Brně měla českou premiéru opera Thomase Adèse Powder Her Face o britské vévodkyni Margaret Campbell nebo Kaiji Saariaho Láska na dálku o trubadúrovi z 12. století Jaufré Rudelovi).
Bohumil Hrabal (1914–1997) je jistě jeden z našich významných spisovatelů a komplikovaná osobnost, kterou utvářely dramatické peripetie české historie od meziválečného období přes druhou světovou válku, komunistickou totalitu až po její pád. Zhruba osmdesátiminutová opera v devíti stručných obrazech sleduje prostřednictvím střípků v chronologické ose Hrabalův život od gymnaziálního studia s nevalným prospěchem, života v rodině nadšené divadelní ochotnice přes válečná léta na železnici, práci ve Sběrných surovinách, sňatek, sledování veřejnou bezpečností, důchodové soužití s Pipsi až po smrt.
Štědroň si jako stěžejní úhel pohledu vybral tři „osudové ženy“ Hrabalova života – jeho matku, manželku Pipsy a Múzu, do které zkoncentroval americkou studentku bohemistiky Dubenku a cikánku z Libně. Takový koncept však zůstal schématem, které nefunguje. Jsou to jen „papírové“ postavy a pouze Hrabal ví (a nepoví), kdo byly jeho osudové ženy. Podobně působí i pětice holubů – tanečnic v krátkých bílých košilích, které provázejí Hrabala i v situaci pádu z okna, nebo sbor „kerských“ koček. Řada vrstev Hrabalova života (např. souputníci Boudník a Bondy, společenství Hrabalovy Sorbonny, Kersko, komunistická represe i hrabalománie 60. let a jeho kontroverzní vztah k režimu) zůstává upozaděno nebo zcela pominuto. Hrabalovo dílo jako takové zůstává zcela v závorce stejně jako dobový kontext a útržky informací, které jsou v podání sboru prakticky nesrozumitelné, ho nemohou zachránit. Obraz, jaký Štědroň zredukovaně načrtává o tak složité Hrabalově osobnosti, je zjednodušený a při až únavném opakování útržkovitých textů řídký, plochý.

Štědroňova ambice přinést něco nového k nazírání na „fenomén Hrabal“ zůstala rozbitou tříští střípků v hudební směsici stylů Štědroňova vlastního hudebního jazyka ukotveného v rozšířené tonalitě s janáčkovskými inspiracemi sčasovek a jejich nekonečným opakováním, přes ragtime, swing, blues, boogie-woogie, rock’n’roll, kavárenské songy po cikánský folklor, ale i budovatelské písně nebo citaci Čajkovského Patetické v závěru. Štědroň nezapře své zkušenosti se scénickou hudbou, když „cituje“ tikot hodin, rytmické údery pražců, válečné dunění, hudbu k ranní rozcvičce nebo celestovou „hudbu sfér“. Tato změť zůstala poskládaná bez propojení do kompaktního celku, který se rozpadal do jednotlivých obrazů a situací, jež znovu a znovu vyprchávaly, sotva začaly.
Dirigent Jan Chalupecký s komorním orchestrem Národního divadla dostál svému úkolu svědomitě. Problematické bylo nazvučení, navíc nevyrovnané, sólistů před mikroporty v kombinaci s „živým“ zvukem orchestru a sboru. Režisérka Linda Keprtová podobně jako choreografka Ladislava Košíková s hrabalovským torzem a hereckými možnostmi sólistů a sboru udělaly maximum možného. Nechybějí „reálie“ Hrabalova života jako dlouhé vlasy jeho matky, zabíjačkové prase na rozporce, pivní půllitry nebo špinavé holiny. Závěrečná scéna, kdy Hrabal na namalovaná křídla okna domaluje křížek, však potvrdila i pro Keprtovou typickou nepopisnou divadelní imaginaci.
Velké uznání zaslouží sólisté, nejen Lenka Šmídová jako afektovaná Matka, Jana Sýkorová v roli praktické Pipsi nebo Yukiko Kinjo s girlandami koloratur Dubenky, ale především Roman Janál, pro kterého Štědroň titulní roli psal. Jeho minietudy šourajícího se starce, vilného seladona i osamělého muže zahnaného do kouta odkryly u tohoto barytonisty s hereckým talentem takřka neomezený potenciál.
Premiérové publikum reagovalo spíše zdvořilým potleskem, což lze chápat. Don Hrabal není dílo, které strhne na první poslech. Reflexe této scénické montáže hodně záleží také na tom, nakolik je divák obeznámený s Hrabalem, jeho dílem, tedy jestli tápe nebo se dokáže „bavit“ odhalováním jeho „hlášek“. Štědroň se v Donu Hrabalovi žánrovou volbou opery připravil o to, co dodávalo jeho kabaretně-muzikálovým hříčkám „šmrnc“ – „beztrestnou“ klipovitost, která otevírala ve svižném tempo-rytmu nečekané kontexty, ironizující nadhled a přece jen mnohotvárnější herecké umění činoherních interpretů.

Praha, Národní divadlo – Miloš Orson Štědroň: Don Hrabal. Hudební nastudovaní a dirigent Jan Chalupecký, režie Linda Keprtová, scéna Martin Černý, kostýmy Tomáš Kypta, pohybová spolupráce Ladislava Košíková, světelný design Daniel Tesař, sbormistr Pavel Vaněk, dramaturgie Ondřej Hučín. Orchestr a sbor Národního divadla. Premiéra 14. 12. 2017, Nová scéna.

Nahoru | Obsah