Hudební Rozhledy

Traviata jako očistná retrospektiva ve vaně

Helena Havlíková | 05/18 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Traviata Giuseppa Verdiho patří k nejoblíbenějším operám – podle aktuální statistiky inscenací a představení evropských divadel na portálu Operabase za posledních pět sezon poskočila na první místo – průměrně 174 inscenací v jedné sezoně! Dokonce výrazně předčila následující Kouzelnou flétnu a Carmen, která se přitom držela na špici dlouhou dobu (a jen pro doplnění – Dvořákova Rusalka jako první naše opera v této statistice je 34. – 113 inscenací).

Při tomto množství nastudování je otázka, nakolik se ještě dá přijít s něčím novým. Traviata jako sen, Traviata jako retrospektiva uprostřed karnevalového třeštění, to vše tu už bylo, podobně jako přidávání baletních dublů hlavním postavám oper. Nevybavuji si však Traviatu, ve které je kromě skládacích židlí jediným dominantním scénografickým prvkem luxusní vana v jinak prázdném bíle ohraničeném prostoru se svobodovskými tajemnými polopropustnými zrcadly vzadu. Režisérka, choreografka a performerka Veronika Poldauf Riedlbauchová dokázala všechny tyto prvky propojit do stylově jednotné inscenace rozklenuté s mnoha znaky a symboly mezi obrazy dvou žen ležících proti sobě ve vaně. Vidíme z nich jen hlavy – na začátku s šik blond mikádem, na konci plešaté. Mezi nimi se ale neodehrává popisný Dumasův a Verdiho příběh o pařížské kurtizáně, která opustí radovánky vyšší pařížské společnosti, život s milovaným Alfrédem na přání jeho otce násilně ukončí a na závěr umírá na souchotiny. Inscenace je propojeným sledem obrazů v mysli umírající mladé atraktivní ženy, která prohrává svůj boj o štěstí se sebestředně pokryteckou společností.
Violetta i její velká černobílá fotografie jsou středobodem všeho dění. Ať už jako elegantní kurtizána ve vypasovaných stříbrných dlouhých šatech s vysokým rozparkem, jako rozverně zamilovaná dívka v jednoduché bílé košili nebo těžce zklamaná a vyčerpaná žena v černém lesklém plášti s křídly anděla smrti jako by neustále čelila pocitu, že ji pronásledují slídivé oči farizejské společnosti. Nepomůže ani očistná sprcha, jejíž voda se promění v rudou tekutinu ve chvíli bolestného loučení s Alfrédem. Úsměvy na luxusní party s pány ve fracích a dámách ve velké večerní Violetta vnímá skrze jejich křečovitě trhané pohyby. Společnost ve Violettiných představách nabývá masky se strnulým šklebem, se kterým pobaveně jako „biják“ sledují její bolestné rozhodování opustit Alfréda a obětovat tak své štěstí. A pak s chladným výrazem ve vzorně spořádaném zástupu házejí do vany hrst hlíny, jakkoli Violetta ještě nezemřela. Takové pojetí Violetty výborně odpovídalo typu a hereckým schopnostem Marie Fajtové, která působila pěvecky komfortněji v druhé dramatické části role, zatímco koketní koloratury prvního dějství nevyzněly vždy s perlivou lehkostí.
Marie Fajtová, ale i její baletní dubl v podání Julie De Meulemeester na sebe v budějovické režijní koncepci strhávala většinu pozornosti natolik, že ostatní postavy zůstávaly i vzhledem k velmi časté účasti sboru na jevišti ve scénách, kdy nezpívá, vlastně v pozadí. Nikoli však pěvecky – Paolo Lardizzone má pro Alfréda ten správný kantabilní italský spinto tenor s plnými výškami. Tyto jeho přednosti by ještě povýšila mnohotvárnější dynamika s plynulými přechody do piana. Svatopluk Sem jako upjatý otec Germont potvrdil své současné čelné postavení mezi našimi barytonisty s kovovým jádrem svého hlasu, na repríze, kterou jsem viděla, měl však tendenci nevhodně vyrážet konce frází. Až vtíravě působilo zdůraznění role Violettiny služky Anniny (Iva Hošpesová), která co chvíli pomalu drobnými krůčky přecupitá po jevišti v černých dlouhých šatech a bílé zástěře služky, ovšem postmoderně doplněných žlutými gumovými rukavicemi, kterými obsedantně sbírá do modrého igelitového pytle odpadky. Také taneční kreace přidané postavy Matadora v podání Zdeňka Mládka jako by podporovaly spíš vnějškové hemžení situací než další rozehrávání symbolů.

Hudební nastudování bylo opět svěřeno generálnímu hudebnímu řediteli budějovické opery Mariovi de Rose. I když tento původem argentinský pěvec působí u tohoto operního orchestru už sedm let, stále se mu nedaří ho zkáznit k souhře – i proto, že volí zbytečně rychlá tempa – a smyčcová sekce nadále postrádá jednolitý zvuk. Jakkoli Paolo Lardizzone zazpíval málokdy uváděnou strettu výborně, hudební nastudování mě nepřesvědčilo o tom, že otevírání zavedených škrtů má v této konstelaci své oprávnění.
Celkově ovšem díky sólovým výkonům a režii má budějovická opera v Traviatě atraktivní titul, který může oslovit i publikum, jež jinak opeře příliš nedůvěřuje.

České Budějovice, Jihočeské divadlo – Giuseppe Verdi: La traviata. Hudební nastudování Mario De Rose, režie a choreografie Veronika Poldauf Riedlbauchová, scéna Lucia Škandíková, kostýmy Tereza Kopecká, světelný design Ondřej Kyncl, choreografická spolupráce Naďa Kabelová, Zdeněk Mládek, scénická fotografie Michaela Karásek Čejková, dramaturgie František Řihout, sbormistr Martin Veselý. Sbor a orchestr opery Jihočeského divadla. Premiéra 20. 10. 2017, psáno z reprízy 27. 11. 2017, DK Metropol.

Nahoru | Obsah