Hudební Rozhledy

Soumrak bohů v Drážďanech

Pavel Horník | 02/18 |Zahraničí

Zleva Edith Haller (Gutrune), Falk Struckmann (Hagen), Andreas Schager (Siegfried) a Ian Peterson (Gunther)

Slavná tetralogie Richarda Wagnera v režijním podání známého německého režiséra Willyho Deckera spatřila na jevišti Semperovy opery světlo boží již v roce 2003 v kooperaci s Teatro Real v Madridu. Od té doby se zde hrály všechny její díly s menšími či většími přestávkami s nejrůznějším pěveckým i dirigentským obsazením až do roku 2014. Od konce loňského a během letošního roku pak její jednotlivé díly hudebně uvedl na zdejší scéně operní direktor Staatskapelle a operního souboru Drážďanské opery, věhlasný dirigent Christian Thielemann, který má s dílem slavného skladatele již velké zkušenosti. A to i z bayreuthského festivalu, kde je tento osmapadesátiletý dirigent již po řadu let v podstatě hudebním ředitelem a oddirigoval zde již přes sto představení.

V Drážďanech má za sebou tři díly cyklu, a tak široká hudební veřejnost samozřejmě očekávala uvedení závěrečného Götterdämmerungu s velikými nadějemi. Snad mohu předem prozradit, že se beze zbytku opravdu naplnily.
Základem scénografie Wolfganga Gussmanna bylo v předešlých dílech postavení jakéhosi dalšího menšího jeviště s několika řadami sedadel obrácených jejich zadní částí k publiku na hlavní scéně. Pak se dekorace menší scény dle průběhu děje měnila, a tak tomu bylo, ovšem v menší míře, i v současné inscenaci.
Přestože ručičky hodin, umístěných nad zdobeným portálem skoro pod stropem, se nekompromisně blížily k začátku představení, nebylo hlediště ještě zcela zaplněno. Nebylo to ale z důvodu, že by se operní fanoušci o toto Wagnerovo dílo nezajímali, bylo totiž úplně vyprodáno. Způsobily to nezkrotné živly přírody – orkán, který se prohnal Německem až k nám – jež zapříčinily, že do Drážďan vůbec nejezdily vlaky a někteří automobilisté cestování v enormní vichřici velmi zvažovali. Naštěstí umělci byli již dávno na místě a přesně ve čtyři odpoledne za halasného potlesku nastoupil oblíbený dirigent za svůj pult. Po krátké úvodní introdukci se otevřela opona a mohli jsme se zaposlouchat do zpěvu tří sudiček s holými lebkami ve zvláštních pruhovaných černobílých kostýmech (návrhářka Frauke Schernau spolu s Wolfgangem Gussmannem), které zpívají o pochmurné a nejisté budoucnosti. Z krásných hlasů Simone Schröder a Christiane Kohl vynikala první sudička mladé mezzosopranistky Okky von der Damerau, členky Bavorské státní opery v Mnichově. Noc končí a za jasného světla a pod modrou oblohou s mraky se objeví rozjásaná Brünnhilda se Siegfriedem, aby ten výměnou kouzelného prstenu získal Brünnhildina legendárního koně Grana (ten ale fyzicky ani jako dekorace není v této inscenaci vůbec přítomen) a mohl se vydat do světa za dalšími hrdinskými činy. V tomto momentu se objevili nejúspěšnější představitelé stěžejních úloh večera, Nina Stemme a Andreas Schager. Bylo to vskutku jako výbuch vokální bomby. Slavná elegantní švédská představitelka, zejména wagnerovských rolí na světových scénách, již v Drážďanech letos zazářila v předešlých dílech Prstenu, Valkýře a Siegfriedovi. V takové pěvecké dispozici jsem ji ale ještě neslyšel. Sólistčin hlas prochází srdcem. Samo-zřejmě k tomu přispěl i bezkonkurenční výkon jejího rakouského partnera. Bylo to jako souboj titánů. Těžko rozhodnout, kdo byl lepší. Šestačtyřicetiletý rakouský tenorista, majitel kovového zvučného hlasu s bezpečnými výškami, který si podmanil Prahu jako Siegmund v koncertním provedení 1. dějství Valkýry Orchestrem pražské Státní opery pod taktovkou A. S. Weisera (Forum Karlín, 17. 11. 2017), vstoupil do náročného oboru „heldentenorů“ relativně později, ale dnes má nakročeno na jedničku v této kategorii. V Ringu je asi bezpečně první.

Po Staatskapelle nádherně podané a dynamicky odstíněné Siegfriedově Rýnské jízdě se jako mávnutím kouzelného proutku dostáváme do úplně jiného scénického prostředí, do domu Gibichungů s prostornou halou funkcionalistického pojetí s velkým, zadní stěnu tvořícím oknem. Zařízena je jen dvěma koženými křesly a velkým globusem. Setkáváme se s dalšími protagonisty děje. Pánem domu, králem Guntherem, ztvárněným menším hlasem, leč výtečně zpívaným Angličanem Iainem Patersonem, a jeho sestrou Gutrunou v podání elegantní Edith Haller, rovněž výborně zpívající (viděli jsme ji jako Elsu v Lohengrinovi uváděném pražským Národním divadlem). Konečně Gibichung Hagen (nevlastní bratr obou sourozenců), který spřádá síť intrik a vypráví Guntherovi o Brünnhilldě a jak by si ji měl vybrat za ženu s pomocí jejího dvojčete Siegfrieda. Představitel proradného Hagena Falk Struckmann je další hvězdou představení. Ten si podmaní celý sál svým mohutným, ve všech polohách vyrovnaným basbarytonem. Ozývá se zvuk rohu, kterým oznamuje svůj příchod právě Siegfried. Brzy se s Guntherem pokrevně spřátelí a po požití čarovného nápoje vzplane láskou ke Gutruně. S jejím bratrem se pak oba spěšně vydají za Brünnhildou.
V následující proměně se pak ocitáme v divoké krajině, kde se setkává Brünnhilda s Waltrautou ztvárněnou výtečnou členkou drážďanského souboru, mezzosopranistkou Christou Meyer. Ta jí vypráví o Wotanově očekávání konce bohů, kdy jedinou záchranou může být odevzdání Nibelungova prstenu zpět dcerám Rýna. Přichází Siegfried, který díky kouzelné přilbě vzal na sebe podobu Gunthera a kvůli nápoji zapomnění Brün-nhildu nepoznává, zmocní se násilím jejího prstenu a odvádí ji. Opona, pauza, občerstvení a již je tu zvonění svolávající diváky opět do sálu.
V druhém dějství za temné noci na břehu Rýna další postava příběhu, proradný Alberich (poněkud matně působící další známý wagnerovský pěvec Albert Dohmen), přemlouvá svého syna Hagena, aby se zmocnil zlatého prstenu, a měli tak neomezenou moc nad světem. Hagen svolává bojovníky a ti nejdříve místo štítů drží židle, ale nakonec se posadí a třímají kopí. Zde se výborně uplatnil kovovým zvukem početný sbor Drážďanské opery pod vedením hlavního sbormistra Jörna Hinnerka Andresena. Přichází Siegfried a ohlašuje příchod Guntera a Brünnhildy. Ta, když vidí, jak stojí Siegfried, mající na ruce prsten, s Gutrunou, pojme jí nenávist a domlouvá se s Hagenem na pomstě. Prozrazuje mu, jak by mohl Siegfrieda přemoci, kde je jeho slabé místo. Poslední přestávka a začíná závěrečné dějství. Tam se nám v úvodu představí bíle oděné holohlavé dcery Rýna, dvě sólistky, které již zpívaly sudičky – Woglinde (Christiane Kohl), Flosshilde (Simone Schröder) a nová je Sabrina Kögel jako Wellgunde. Marně žádají kolem lovícího Siegfrieda o kouzelný zlatý prsten a prorokují mu smrt, pakliže se jej nevzdá. Leč marně. Přítomný je i Hagen, na jehož žádost vypráví Siegfried o svém životě, a když mu dá Hagen vypít pohár návratu paměti, vzpomene si i na Brünnhildu. Hagen jej pak bodne kopím na jeho zranitelné místo do zad a hrdina umírá. V pozadí se objevuje vysoká temná postava a když se otočí, poznáváme dle páskou překrytého oka boha Wotana, který pokyne rukou, jako by chtěl zachránit svého vnuka. Je to mimická figura přidaná do děje režisérem a vyskytuje se i při Brünnhildině zpěvu o obětování (opět naprosto fenomenální Nina Stemme) v samém závěru, když postava stojí za ní. Orchestr pak správně dramaticky a pochmurně, ale krásně hraje známý a legendární smuteční pochod. Gunther je zabit Hagenem, když mu nechce vydat prsten. Hagen je pak v rozporu s originálním libretem zabit nešťastnou Gutrunou, kterou zneužíval, a neutopí se tak v rozlitých vodách Rýna. Několik postav – jsou to bohové – sedí jako diváci v několika řadách před malou scénou a pozorují oranžovo-červenou zář požáru a zániku Walhally. Nakonec se objeví bílá koule představující Zemi, kterou drží jedna z dcer Rýna jako symbol nové země. Po konci představení samozřejmě obrovský aplaus a dlouhé zasloužené ovace vestoje.

Dresden, Sächsische Staatsoper – Richard Wagner: Götterdämmerung (Soumrak bohů). Hudební nastudování Christian Thielemann, režie Willy Decker, scéna Wolfgang Gussmann, kostýmy Wolfgang Gussmann, Frauke Schernau, sbormistr Jörn Hinnerk Andresen. Premiéra 29. 10. 2017.

Nahoru | Obsah