Hudební Rozhledy

Pucciniho Triptych v Mnichově

Zbyněk Brabec | 05/18 |Zahraničí

Vpředu Ambrogio Maestri (Gianni Schicchi) a vlevo za ním Michaela Schuster (sestra Angeličiny matky)

Pucciniho poslední dokončenou operou je Triptych neboli trojice jednoaktových oper Plášť, Sestra Angelika a Gianni Schicchi. Myšlenkou zkomponovat večer krátkých a zároveň velice kontrastních oper se Puccini zabýval již v době kompozice Tosky, tedy okolo roku 1900. Jeho přítel a nakladatel jeho děl Ricordi jej od tohoto plánu zrazoval, neboť si byl vědom, jaká provozovací úskalí pak v divadelní praxi takový večer přinese. Triptych měl světovou premiéru 14. 12. 1918 v Metropolitní opeře v New Yorku, tentokrát bez přítomnosti skladatele, který z důvodů problematického cestování po válce se do New Yorku nevydal. Premiéra byla velice úspěšná, nicméně v budoucnu častěji než kompletní Triptych byly hrány jednotlivé opery v nejrůznějších kombinacích i s díly jiných skladatelů, nejčastěji pak Gianni Schicchi, jediná Pucciniho komická opera.

Problém Triptychu je v jeho délce a množství postav. Každá opera trvá necelou hodinu a každá vyžaduje (vyžadovala) jinou scénu: Plášť se odehrává ve člunu, kotvícím na břehu řeky Seiny, Sestra Angelika pak v klášteře a Gianni Schicchi v domě Buosa Donata ve Florencii roku 1299. Připočteme-li k jednotlivým dílům nutné přestávky na přestavbu, dostaneme se na celkovou délku představení minimálně tři a půl hodiny, na což u Pucciniho diváci nejsou zvyklí. Jakkoli jsou jednotlivé opery jevištně působivé, dílo nejlépe funguje v kompletním provedení všech tří oper, které jsou napsány velice účinně a koncentrovaně. Každá opera, jak je tomu ostatně u Pucciniho vždy, nesmírně graduje až ke svému působivému konci. Pucciniho hudba zde představuje jakýsi souhrn všeho, čemu se skladatel ve svých předchozích dílech naučil. Jestliže Plášť se nejvíce blíží veristické estetice svou syrovostí a tragickým dějem, pak Sestra Angelika je až sentimentální, na emoce diváků útočící příběh mladé jeptišky, která touží po svém dítěti. Gianni Schicchi je pak mistrně napsaná buffo opera s náročnými ansámbly a vtipem, který se zrcadlí i v orchestru. Známou pucciniovskou melodiku zde najdeme jen vzácně, zejména ve zpěvech mladého páru Lauretty a Rinuccia. Všechny opery Triptychu navíc vyžadují prvotřídní pěvecké obsazení, což samozřejmě při množství rolí inscenaci prodražuje.
V Bavorské státní opeře inscenace Triptychu rozšířila současný pucciniovský repertoár (Bohéma, Madama Butterfly, Tosca, Turandot). Hudebního nastudování díla se chopil hudební ředitel Kirill Petrenko, režie byla svěřena mladé holandské režisérce Lotte de Beer, která, spolu se svým dramaturgem Peterem teNuylem, se pokusila jednotnou scénou eliminovat nutné přestavby. To umožnilo hrát první dvě opery v návaznosti bez přestávky. Patrně ji k tomu vedlo společné téma všech oper – smrt. Také první dvě opery v její inscenaci začínají pohřebním průvodem. Scéna, kterou vytvořil Bernhard Hammer, tvoří jakýsi trychtýř, který se směrem do hloubi jeviště zužuje. V tomto trychtýři, který má evokovat uzavřené, možná až klaustrofobické prostředí, se tedy odehrávají všechny opery. Navíc může symbolizovat minulost, současnost i budoucnost a představovat linii mezi životem a smrtí. Myslím, že to byl dobrý nápad, neboť divák dnes nepotřebuje ilustrovat jednotlivá dějiště, která jsou ostatně také uzavřená: člun, klášter, z něhož není úniku, a v závěrečné opeře pokoj s mrtvým Buoso Donatem. Na jevišti jsou jen nezbytné rekvizity. Zadní díl trychtýře se dokáže efektně otáčet: Giorgetta na něm vidí připoutaného mrtvého Luigiho, trychtýř se otáčí i s obrovským křížem, v němž sedí Angeličino dítě. Kromě této univerzální scény režisérka přistupovala ke každé opeře v podstatě tradičně. Nic rušivého nevymýšlela, nic nedomýšlela, herce vedla k velice realistickému hraní v dobových kostýmech Jorine van Beek. Všichni hráli skutečně velice zřetelně, operní pěvci podali až činoherní výkony. Divák si toho mohl všimnout hned v úvodní scéně Pláště, kdy pohledy mezi Giorgettou a Luigim výmluvně vypovídaly o jejich vztahu. V Sestře Angelice pak hereckým koncertem byla scéna Angeliky s její tetou a komedie Gianni Schicchi byla rozehrána od začátku do konce do nejmenších detailů. Režisérce se podařilo všem Donatovým příbuzným vtisknout odlišnou charakteristiku. Příbuzní působí nesympaticky, hamižně a vzájemně se nenávidí. Sympaticky tak v opeře vychází jen Lauretta s Rinucciem a Gianni Schicchi.

Nemohu se zbavit dojmu, že některé herecké akce, při tomto realistickém vedení herců, nepůsobily příliš logicky. Např. na začátku Sestry Angeliky sestra dohlížitelka stříhá Angelice dlouhé vlasy. Ta je ovšem v klášteře již sedm let! V závěrečné mysteriózní scéně Sestry Angeliky má Angeličino dítě přivést Matka Boží. Když tak učiní Angeličina teta, patrně nikdo nechápe, proč tomu tak je. Také si myslím, že příchod všech postav z celého Triptychu do závěrečného duetu Lauretty a Rinuccia je mylný.
Vynikající bylo hudební nastudování Kirilla Petrenka. Cokoliv v Mnichově diriguje (Wagner, Strauss, Šostakovič, Puccini), je vždy perfektní, muzikantsky přesvědčivé a samozřejmě profesionálně zahrané. Za tak dobrého hudebního ředitele bude divadlo těžko hledat náhradu. Vynikající osobnost na tomto postu je zárukou vysoké hudební úrovně celého souboru. Z množství rolí celého Triptychu vynikající výkon podala Eva-Maria Westbroek jako Giorgetta, jejíž hlas se nesl celým hledištěm Národního divadla, ona jej však dokázala i zeštíhlit a v působivých dynamických i dramatických kontrastech vystavět celou roli. Na druhém místě bych vyzdvihl Ambrogia Maestriho v titulní roli poslední opery, který Schicchiho nejen zpíval průraz-ným a pevným hlasem, ale vytvořil také sympatickou lidovou postavu. Výborně se mu dařilo i změnit hlas, když vystupoval za mrtvého Buosa Donata. Spolehlivými partnery Evy-Marie Westbroek byli Wolfgang Koch jako Michele a Yonghoon Lee v roli Luigiho. Ermonela Jaho působila herecky velice citově a přesvědčivě, nemohu se však zbavit dojmu, že Angelika je psána pro dramatičtější hlas. Strhující byla Michaela Schuster jako Angeličina teta i jako Zita v závěrečné opeře, kde vedle Ambrogia Maestriho excelovali Rosa Feola a Pavol Breslik jako Lauretta a Rinuccio. Pucciniho Triptych se setkal s vřelým přijetím u publika ve zcela vyprodaném divadle. Ostatně tato inscenace je prvním kompletním provedením Triptychu v italském jazyce v Mnichově.

München, Bayerische Staatsoper: Giacomo Puccini: Il trittico (Triptych). Dirigent Kirill Petrenko, režie Lotte de Beer, scéna Bernhard Hammer, kostýmy Jorine van Beek, světla Alex Brok, dramaturgie Peter teNuyl a Malte Krasting, sbormistr Sören Eckhoff. Premiéra 17. 12. 2017, psáno z reprízy 30. 12. 2017.

Nahoru | Obsah