Hudební Rozhledy

Portréty velkých klavíristů 20. století VIII

II. Antonín Kubálek

Miloš Pokora | 11/18 |Studie, komentáře

Antonín Kubálek

O Antonínu Kubálkovi se nedá říci, že by byl výrazně zapsán v povědomí současné hudbymilovné veřejnosti. Není divu, po dlouhou dobu, a to právě na vrcholu své pianistické dráhy, žil mimo svou vlast, a i když začal od roku 1990 české země znovu navštěvovat, nestačil už toto odloučení plně kompenzovat. „Byl to mimořádný a pokorný umělec, který si zasloužil, aby si ho každý pamatoval, […] svou interpretací Brahmse a Schumanna se zařadil ve světě k absolutnímu vrcholu…,“ prohlásil Brian Levine, výkonný ředitel torontské Nadace Glenna Goulda a spolumajitel vydavatelství Dorian Recordings. Sám si dodnes vybavuji, jak na mladého Antonína Kubálka vzpomínali na konci 60. let hudební režiséři Supraphonu. Právě oni mi vyprávěli, jak tehdy tento klavírista, bojující se svým zrakovým handicapem, pronesl vzácně slýchanou větu o tom, že nahrávat skladby jeho současníků je jeho morální povinností. Něco takového předtím takto přímočaře ještě nikdo neprohlásil.

Životní běh
Antonín Kubálek se narodil 8. 11. 1935 v Libkovicích. Jde o obec mosteckého okresu, jejíž domy bychom dnes už marně hledali. Všechny byly totiž v roce 1992 kvůli plánované těžbě hnědého uhlí zlikvidovány, a to včetně kostela sv. Michala, který byl srovnán se zemí o 10 let později. Podle rozhovorů, které s pianistou vedl Aleš Březina, a podle vzpomínek dalších pamětníků, například Jarmily Pohlové, se Antonín Kubálek přijel v roce 1991 na svůj rodný dům před zmíněnou demolicí ještě jednou podívat a obyvatelé z toho byli tehdy trochu vyděšeni, protože se domnívali, že je navštívil restituent. Na pohodové dětství neměl, jak vzpomínají pamětníci, Antonín Kubálek štěstí. Asi od čtyř let bydlel u otcových rodičů v Březánkách u Duchcova, které tehdy spadaly pod Sudety. Jeho matka, která se za otce nikdy neprovdala, byla za války pracovně nasazena do Německa a jeho otec, který pracoval zprvu v továrně a záhy se stal členem wehrmachtu, byl od počátku války nezvěstný. Svou matku budoucí klavírista po válce ani nepoznal. Z útržků jeho vyprávění se dovídáme, že chtěl být sedlákem. Miloval koně, rád seděl na kozlíku a držel opratě. Jednou zvědavě seběhl, bylo to v květnu 1945, do nějakého příkopu a našel tam hromadu granátů. Začal si s nimi hrát – a to neměl dělat. Vylétl plamen a on se ocitl v nemocnici s vážným poraněním očí. Ve škole pak měl potíže nejen s češtinou, protože první čtyři roky chodil pouze do německých škol, ale zvláště s viděním, a tak se dostal do slepeckého klášterního ústavu v Praze. Zde se také v jedenácti letech poprvé seznámil s hudbou. Na klavír začal hrát pod vedením slepého učitele Otakara Heindla, noty si fixoval do paměti prostřednictvím Braillova písma, nicméně díky svému výjimečnému talentu se dokázal během pouhých tří let připravit ke zkouškám na Pražskou konzervatoř. Tam se jeho pianistickému zrání věnoval hlavně prof. Oldřich Kredba a po absolutoriu konzervatoře pak na klavírním oddělení na Hudební fakultě AMU prof. František Maxián. Akademii mu však absolvovat neumožnili, protože odmítal navštěvovat přednášky politické ekonomie. Přesto začal koncertovat. Když v roce 1957 hrál na samostatném recitálu v pražské Městské knihovně, kde předvedl vedle skladeb J. S. Bacha, Beethovena, Liszta, Chopina, Debussyho i 1. klavírní sonátu Luboše Fišera, komentoval jeho výkon Václav Holzknecht slovy: „Je to pozoruhodný talent, technicky nadprůměrný a hudebně velmi vyspělý […] velká niternost v podání Lisztovy sonáty obecenstvo cele získala...“ Záhy začal vystupovat i v jiných městech a zúčastnil se Mezinárodní soutěže Georga Eneska v Bukurešti, kde se jako jediný Čech probojoval do finále a byl oceněn čestným diplomem. To už dostával také nabídky k nahrávání od Supraphonu, přičemž na jednom albu, věnovaném soudobé klavírní tvorbě, se podílel společně s Ivanem Moravcem a Viktorií Švihlíkovou. Roku 1968 se třiatřicetiletý Antonín Kubálek rozhodl emigrovat. Podle rozhovoru, který poskytl roku 2002 Ditě Hradecké, nebylo toto rozhodnutí motivováno přímo vpádem vojsk Varšavské smlouvy, ale pocitem, že se doma nemůže prosadit tak, jak by chtěl. Navíc mu jeho tehdejší choť dala ultimatum: „Buď půjdeš se mnou, nebo jdu sama.“ Stalo se tak během koncertního turné do Vídně. Jeden známý dirigent mu tehdy poradil, aby odešel do Kanady. Jeho druhá žena Patricie vzpomínala, jak byl tehdy vyděšen, když se dověděl, že se bude muset podrobit oční prohlídce. Bál se, že bude deportován. Ale dobře to dopadlo, příslušný zdravotní dokument se mu podařilo zfalšovat. Tak se bez jakékoli znalosti cizího jazyka ocitl v Torontu. Najednou pocítil touhu se vrátit, ale jak, když už neměl žádné peníze a chybělo mu to podstatné, čím by si mohl prostředky na další život vydělat – klavír. Naštěstí mu pomohl Karel Ančerl, který se v té době ocitl rovněž v Torontu. Díky jeho přímluvě mohl realizovat první rozhlasové nahrávky, koncertně vystupovat a znovu budovat svou kariéru. Roku 1970 debutoval jako sólový pianista ve slavné torontské Town Hall a v dalších letech už spolupracoval s Kanadskou rozhlasovou společností (CBC) a jako sólista s Torontským symfonickým orchestrem. Byla tu však ještě jedna významná osobnost, která mu pomohla. Týden poté, co nahrál svůj recitál pro stanici CBC, dorazil na jeho adresu poštou dopis s tímto textem: „Milý pane Kubálku, nevím, jestli jste o mně někdy slyšel, jsem místní klavírista […]. Asi před týdnem jsem navštívil studio CBC, kde jste právě hrál […] a musím říci, že to, co jsem slyšel, bylo skvělé a vyvolalo můj plný obdiv k Vám. Uvědomuji si, jak je náročné začít nový život v nové zemi…“ Uvnitř obálky byl šek na 1500 dolarů a pod dopisem byl podepsán Glenn Gould. I další léta se Glenn Gould choval k Antonínu Kubálkovi jako přítel a mecenáš. Podle vzpomínek pamětníků mu dokonce nezřídka volával v noci, aby za nim okamžitě přijel a poslechl si jeho novou nahrávku. Tolik pro tohoto legendárního pianistu Kubálkův názor znamenal. Později Glenn Gould dokonce Kubálka přímo požádal, aby v jeho produkci nahrál portrét klavírního odkazu Ericha Wolfganga Korngolda. To už Kubálkova mezinárodní prestiž neustále stoupala. V roce 1974 se klavírista například objevil na velkém turné v Evropě. V sezoně 1974/75 předvedl v torontském St. Paul’s Centre komplet Mozartových klavírních sonát a totéž opakoval i později, například v roce 1986 v St. Lawrence Centre. Navíc se v Kanadě uplatnil i jako pedagog. Vyučovat začal od roku 1969 postupně na Brodie School of Music and Modern Dance v Torontu (1969–1975), Blue Mountain School of Music v Collingwoodu (1975/76), na torontské Glenn Gould Music School a od roku 1979 na Royal Conservatory of Music. Pro vydavatelství Dorian Recordings nahrál od roku 1988 téměř dvě desítky CD, které získaly řadu ocenění v časopisech Fanfare, American Record Guide, CD Review, Gramophone Magazine aj.
V devadesátých letech se Kubálek triumfálně vrátil do vlasti. Bohužel vždy jen na krátký čas, neboť se zatím v Kanadě natrvalo usadil a stále tam a v USA pedagogicky působil (mj. v letech 1997–2002 i na York University). Jeho druhou ženou se stala profesorka anglické literatury a absolventka královské konzervatoře v Torontu Patricia Wotherspoonová. Narodila se mu dcera Karolína, která pokračovala ve šlépějích svého otce a po Kubálkově novém setkání s domovem dokonce nastoupila ke studiu na Hudební fakultě AMU. Na svých koncertech doma přitom Kubálek hrál kromě české hudby, kterou prosazoval prakticky všude, řadu světových repertoárových dominant, zejména svého oblíbeného Brahmse. Vystupoval v Praze, v Mostě, v Duchcově, v Teplicích, v Českém Krumlově, Brně, Bystřici pod Hostýnem, ale také v Jeseníku, Karlově Studánce, v Priessnitzových léčebných lázních, ve Zlatých Horách a na Poutním místě Panny Marie Pomocné. V roce 1994 byl členem poroty na Smetanově soutěži v Hradci Králové. Opravdového zadostiučinění se ale dočkal až v roce 2002, kdy vystoupil v Rudolfinu v rámci Pražského jara. Za výkon na tomto recitálu, ale především za celoživotní přínos české hudbě a její obětavou propagaci v zahraničí mu byla na podzim roku 2002 udělena Cena České hudební rady. V roce 2003 založil ve Zlatých Horách klavírní festival nesoucí název Mezinárodní klavírní kurzy Antonína Kubálka, jehož se účastnili mladí interpreti z celého světa. Mezi jeho nejvýznamnější žáky z té doby patřil Richard Pohl. Byl také předsedou odborné komise kanadské hudební společnosti a prezidentem „Fred Gaviller Memorial Fund“. Jeho životní pouť se uzavřela po krátké, ale těžké nemoci v Praze v roce 2011.

Pianista
Jako interpret okouzloval Antonín Kubálek přesvědčivým hudebním cítěním, ale také nanejvýš prezentním zvukem každého tónu. Pravda, z vnějškového pohledu by se mohlo zdát, že jeho projev neměl efektní pódiovou jiskru. Hrál spíše nehnutě, bez okázalých gest a, jak píší kritiky, „pouze prsty“. Ale přesto se o něm již zmíněný Brian Levine vyjádřil jako o jednom z nejlepších interpretů pozdně romantické hudby, se kterým se kdy setkal. Když si poslechneme v jeho podání například Brahmsovo Scherzo es moll, slyšíme v partii, kde se objevuje náznak fugata, jako by jeho projev jednotlivé hlasové linky přímo ocelově zpevňoval a jako bychom ve figuračních partiích postřehli přímo „gouldovsky“ perličkový úhoz. Současně pociťujeme v jeho hře jakousi permanentní tvrdošíjnost, ale zároveň i naléhavost a něžnost, například při opakování hlavního tématu Lisztova slavného Snu lásky č. 3, umocněného na doraz vychutnanými akordickými gradacemi a nádherným vklouznutím do piana před závěrem. Nebo takové Schumannovo Snění. To zase hraje nádherně plným tónem, jako by chtěl tímto lyrickým klenotem zaplnit obrovský prostor. Na další vlastnosti jeho projevu nás upozornil již vzpomenutý Kubálkův pražskojarní recitál z roku 2002. Petr Veber tehdy o něm napsal: „… ponořen do samotné hudby zprostředkoval publiku nevšední zážitek ze zřídka slýchávaného Sukova cyklu Životem a snem, spřádal jemné předivo Prokofjevova cyklu Prchavé vidiny, demonstroval veskrze apollinskou objektivitu Stravinského Sonáty z roku 1924 a odevzdaně tlumočil výběr ze Smetanových Českých tanců“. Byl rovněž vyhledávaným klavírním partnerem jiných sólistů. Mezi ty, s nimiž komorně nebo při recitálech spolupracoval, byli mj. saxofonista Paul Brodie, barytonista Victor Braun, sopranistka Lois Marshallová nebo Vághy String Quartet. Zvlášť velkého uznání se mu v tomto směru dostalo od v Kanadě naturalizované ukrajinské sopranistky Roxolany Roslak.

Repertoár
Českou hudbu miloval Antonín Kubálek natolik, že prosazoval v Kanadě nejenom Smetanu, o jehož Českých tancích se vyjádřil jako o „vybroušených drahokamech“, Suka nebo Janáčka, ale například také Dusíka, Myslivečka či Voříška. K tomu všemu se intenzivně soustředil zejména na romantiky, nahrával Chopina, Rachmaninova, Čajkovského, Schumanna a zejména Brahmse, jehož kompletní recitálový klavírní repertoár si můžeme poslechnout na dvou CD z let 1991–92, a hudbu soudobou. Uvádí se, že za svého života provedl více než 70 skladatelských premiér. V oblasti české hudby to byla mj. díla Luboše Fišera, Milana Kymličky, Rudolfa Komorouse a dále pak velká řada skladeb kanadských občanů, například Chan Ka Nina, původem Číňana, nebo Slovince Marjana Mozeticha. Sám však skromně prohlašoval, že je v tomto směru stále pozadu. „Všichni mladí hudebníci chtějí hrát Beethovena, Chopina a Liszta. Když zestárnete a získáte svůj vlastní vkus, tak začnete být trochu dobrodružnější ve výběru svého repertoáru. Mí přátelé z okruhu výtvarných umělců mě nabádali, abych byl ještě víc vzpurný. Divili se, proč hraji stále Chopina, a ne třeba Schönberga,“ prohlásil v jednom rozhovoru.

Osobní statečnost
Antonín Kubálek byl, jak vzpomínala jeho druhá žena Patricia Wotherspoonová, opravdu hudbou úplně zahlcen a také co se týká pořádku ve vlastních věcech, byl až obsedantně pedantický. Co se však týká obyčejných světských povinností (otevření účtu, placení daní), natož povinností rodičovských (vyjma povinností kuchařských), byl velmi nepraktický. Bohémský život mu v žádném případě cizí nebyl. Pamětníci se mohli mnohokrát přesvědčit, že Antonín Kubálek byl, řečeno slovy Aleše Březiny, „skvělý člověk a vypravěč, který dokázal svými historkami bavit společnost.“ Měl rád lidi, a nejvíce to dával najevo v blízkosti těch, kteří se nějak snažili vyjádřit svůj vnitřní život uměním. Svůj handicap nikdy nedával najevo, prostřednictvím hudby nad ním zvítězil.

Nahoru | Obsah