Hudební Rozhledy

Celuloidová hudba III

II. Dva Čeští lvi tentokrát pro Luboše Fišera

Tomáš Pilát | 05/18 |Studie, komentáře

Hudební skladatel Luboš Fišer

V letech 1995 a 1996 se Čeští lvi pomalu zaběhávali. Myšleno tak, že si nacházeli pevné místo na filmové mapě Česka. Pro oceněné byli důvodem k hrdosti, ověnčené snímky zažívaly nové vlny zájmu diváků. Zakladatelům českých výročních filmových cen se zkrátka povedlo zavést instituci, se kterou se počítalo, na kterou se čekalo, a – v neposlední řadě – která lidi bavila. A bavila i filmaře. Což platí dodnes. Přes různá zhrzení a ukřivděnosti. I ty ovšem svědčí o tom, jak českým producentům, režisérům, hercům, kameramanům, výtvarníkům, zvukařům a samozřejmě i hudebním skladatelům záleží na tom, aby alespoň jednu křišťálovou lví sošku doma měli. Třeba i proto, že držitel Lva se automaticky stává členem České filmové a televizní akademie, a může tak rozhodovat o příštích vítězích. Samozřejmě kromě prestiže a společenského postavení.

Filmový rok 1995 přinesl více než dvacítku českých snímků různé kvality. Na některé z nich si dnes málokdo vzpomene, jiné patří do zlatého fondu naší kinematografie. V nejprestižnějších kategoriích Českého lva zabodovala Záhrada režiséra Martina Šulíka. Celkem si odnesla šest Lvů, ale zrovna ten za hudbu ji minul. I když muzika Vladimíra Godára snímku hodně pomohla. Jak už jsme ale řekli, v každé kategorii, tedy i hudební, může zvítězit jenom jeden (případně i víc tvůrců, ale vždy jen za jeden film).
V roce 1996, při rekapitulaci snímků uplynulého roku, byl tím vítězem Luboš Fišer. Akademiky zaujala jeho muzika ke snímku Zena Dostála Golet v údolí. (Golet je židovské označení pro ves, případně vyhnanství). Film vznikl na motivy povídek Ivana Olbrachta a předvádí zaniklý svět židovské komunity v horské vsi na Podkarpatské Rusi. Tenhle snímek pohladí po duši, i když místy rozhodně není veselý. A vůbec neuškodí připomenout si ho v roce, kdy slavíme sté výročí vzniku Československa, jehož součástí byla i Podkarpatská Rus.
Vedle Luboše Fišera si Českého lva za práci na Goletu v údolí odnesl také kameraman Juraj Šajmovič. I jeho zásluhou je Golet v údolí skutečně nádherným obrazově-hudebně-dramatickým dílem, které ze svých kvalit neztratilo nic ani po více než dvaceti letech. Na České lvy byli nominováni i herci tohoto filmu Jan Hartl a Ondřej Vetchý.
Hudba jako by se tu rodila spolu s obrazem, symbióza obojího je fascinující. Luboš Fišer ve snímku předepsal jak komponované instrumentální plochy, tak také folklor, židovské písně a popěvky. Vedle oblíbených smyčců uplatnil v Goletu v údolí i dechové nástroje, píšťaly a flétny, typické právě pro oblast Podkarpatské Rusi. Hoboje znějí až šalmajovým zvukem. Ve filmu to všechno dohromady výborne funguje (samozřejmě nesmíme zapomenout ani na skvělý scénář Jany Dudkové a vynikající herecké výkony). I díky muzice se ocitáme uprostřed vesnic a na poloninách, zkrátka na té staré dobré, i když občas drsné Podkarpatské Rusi. Když kamera přejíždí po horizontu, kde z mlhy vystupují podkarpatoruské kopce a hory, a k tomu hraje navýsost přiléhavá komorní hudba, nikterak patetická ani příliš sentimentální, oko i ucho divákovo plesá. I ke scénám odehrávajícím se v místnostech, na zahradách či loukách zní přiléhavá hudba. Fišer velmi promyšleně mění instrumentaci a rytmy, a to i na malých, krátkých hudebních plochách blízko sebe. Stává se, že u filmových obrazů přichází hudba z tichosti jakoby shůry a během několika vteřin nabývá na výraznosti a intenzitě, i když je stále velice decentní. (Pro úspornost a zkratku měl ostatně Fišer vlohy a smysl – připomeňme třeba jeho jednověté klavírní sonáty.) Důmyslné je v Goletu v údolí i zakomponování písní do děje filmu, člověk má chvílemi pocit, jako by se díval na autentický dokument o životě židovské komunity v Podkarpatí mezi světovými válkami. Všechno je to naprosto čisté a přirozené. Luboš Fišer uměl jak kompozičními postupy, tak i instrumentací a použitím vokální složky hudbu skvěle přizpůsobit filmu, jak obrazům, tak i ději. Nad to židovskou muziku (lidovou, umělou i sakrální) znal, měl ji v oblibě a jejího ducha uměl ve svých kompozicích skvěle zachytit a modifikovat. U filmu to dokázal už v 60. letech minulého století ve snímcích Dita Saxová a Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou; u Goletu v údolí tak měl na co navazovat. Byť sám od sebe rozhodně neopisuje.
Neumělé, přirozené a skvěle fungující přizpůsobení hudby všem dalším složkám filmu platilo ovšem u Fišera obecně. Skladatel byl navíc velice pracovitý (stihl i několik snímků ročně), spolehlivý, a se svými „šéfy“, tedy se zadavateli filmově-hudební práce, se dokázal vždycky dohodnout. Uměl trefně doprovodit hudbou všechny filmové žánry od komedie přes drama, romanci a thriller až po horor. I proto byl vyhledávaným spolupracovníkem filmových a divadelních režisérů už od začátku šedesátých let. Spolu se Zdeňkem Liškou patřil k nejplodnějším zhudebnitelům filmových obrazů, a zařadil se do silné sestavy, kterou vedle obou zmíněných tvoří například Jiří Šust, Václav Trojan, Jiří Srnka, Jiří F. Svoboda nebo Jan P. Muchow. Filmů nebo seriálů, ke kterým Fišer složil hudbu, je přes tři stovky! A za filmovou muziku získal i řadu cen (Prix Italia, Premio Italia, Mezinárodní soutěž televizních oper v Salcburku, Český lev). Fišerova hudební filmografie obsahuje taková díla, jako jsou Morgiana, Adéla ještě nevečeřela, Sestřičky, Zlatí úhoři, Případ pro začínajícího kata, Na kometě, Babička, Tajemství hradu v Karpatech či Helimadoe. Samozřejmě vedle Goletu v údolí a Krále Ubu, o kterém bude řeč za chvíli. Spolupracoval i s televizí (TV opera Věčný Faust, Chalupáři, Vlak dětství a naděje, Mach a Šebestová, Krteček), a taky s divadlem (Divadlo Rokoko, Divadlo Na zábradlí).

Co se filmu týče, býval častým spolupracovníkem režisérů Antonína Moskalyka, Oldřicha Lipského a Karla Kachyni, u animovaných snímků třeba Adolfa Borna, Miloše Macourka, Jaroslava Doubravy a Ivana Renče. Těch režisérů bylo ale celkově mnohem, mnohem víc. Ještě jeden příklad Fišerovy filmové hudby si neodpustím. Všichni známe Babičku režiséra Antonína Moskalyka z roku 1971. Když si vezmeme jenom symfonickou muziku k úvodním titulkům, najdeme tam všechno. Tragiku z nedávné okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy, současně naději, že není navždy, venkovskou idylu, ale i to, že není taková, jak vypadá, příslib příběhu, který vezme za srdce, a současně je to nádherná hudba.
Na mimofilmovou kompoziční činnost není v tomto článku dost prostoru, a ani to není tématem našeho cyklu. Nicméně i tady slavil Fišer velké úspěchy a posbíral řadu cen. Skladbě se vyučil u Emila Hlobila, konzervatoř absolvoval První symfonií a Hudební fakultu AMU Druhou symfonií. Psal hudbu orchestrální, komorní i vokální, světskou i církevní. V základech jeho děl bývaly často historické eposy a pověsti a také postavy velkých osobností našich i světových dějin. V 90. letech založil Fišer spolu s duchovně i autorsky spřízněnými komponisty Sylvií Bodorovou, Otmarem Máchou a Zdeňkem Lukášem skladatelskou skupinu Quattro. Luboš Fišer vnímal hudbu jako „ekologii duše sui generis“ a jako takovou ji i psal. Jeho muzika je dobře poslouchatelná a vstřebatelná i těmi, kdo nemají hudební vzdělání. A dodejme, že na jeho tvorbu měly vliv i tři jeho srdci milá místa: Spořilov, kde odmalička žil, okolí České Lípy, kde měl chalupu, a jižní Morava. Bohužel už není mezi námi, zemřel v roce 1999.
Teď trošku předběhneme a řekneme, že Českého lva získal Luboš Fišer i rok poté, co bodoval s Goletem v údolí. Ale o tom za chvilku.
Dřív připomeňme další filmy z roku 1995, které se ucházely o Českého lva, respektive hudební skladatele, kteří byli v tomto ročníku nominováni. Do finále se dostali Vladimír Godár za práci na filmu Záhrada a Ondřej Soukup za hudbu ke snímku Válka barev. Godár je muzikolog a všestranný hudební skladatel, u kterého je filmová muzika pouze segmentem jeho práce. Za šťastné lze rozhodně považovat jeho seznámení s režisérem Martinem Šulíkem, kterému píše muziku k filmům pravidelně. I on, tedy Godár, umí měnit instrumentace a rytmus hudby podle toho, jak to zrovna ta která filmová situace vyžaduje. Na Českého lva byl nominován čtyřikrát, dvakrát z toho nominaci proměnil. Stalo se tak v letech 1999 (film Návrat idiota) a 2005 (snímek Sluneční stát aneb Hrdinové dělnické třídy). K tomu se v našem cyklu samozřejmě dostaneme.
Ondřej Soukup je známý jednak ze svého nedlouhého působení v kapele Pražský výběr, jednak z letitého obcování s československou populární hudbou. Muzika k Válce barev (režiséra Filipa Renče) odpovídá žánru, ve kterém je tenhle snímek natočen, tedy thrilleru. Je moderní, do určité míry elektronická, dramatická, plná napětí, chvilkami jsou z ní slyšet ozvěny Pražského výběru a velmi dobře se poslouchá i bez filmových obrázků. Soukup tu má k dispozici záviděníhodné časové plochy, například na začátku filmu zní hudba (bez jakéhokoliv slovního doprovodu) téměř sedm a půl minuty. A této možnosti dokonale využívá. Na hudební složce Války barev se interpretačně podíleli mimo jiné i veličiny československého jazzového nebe Štěpán Markovič, Michal Gera a Rudolf Rokl.
I samotný Ondřej Soukup ví, jaké to je stát se držitelem Českého lva. Dostal ho za muziku ke snímku Tmavomodrý svět režiséra Jana Svěráka z roku 2001.
V roce 1996 (za filmový rok 1995) to tedy ještě nebylo. Ani o rok později, byť byl znovu nominován (za hudbu ke snímku Kolja svého častého „zaměstnavatele“ Jana Svěráka). V tomhle roce se znovu z vítězství radoval nám už známý Luboš Fišer. Tentokrát za úžasnou muziku k úžasnému filmu režiséra F. A. Brabce Král Ubu.
I tady dokázal se svojí muzikou náramně splynout s filmem, jak s jeho ne zcela jednoduchým, ale působivým obrazovým pojetím, tak dějem, a v neposlední řadě i s expresivními hereckými výkony protagonistů. Těmi byly takové osobnosti jako Marián Labuda, Karel Roden, Lucie Bílá nebo Bolek Polívka. Režisér film stylizuje hodně divadelně a v tomhle snažení mu komponista vychází velice vstříc. Úvodní sekvence připomíná kolovrátkovou farmářskou melodii, další muzika vždycky koresponduje s tím, co se děje na plátně, a v jakém podání. Podle toho je lyrická, dramatická nebo až groteskní. Závěrečná sekvence před titulky nenechá žádného diváka chladným. Symbióza obrazu (beze slov) a hudby je velmi působivá. A při titulcích jsme opět na farmářském trhu. Nebo na plese? Tohle všechno může Fišerova hudba evokovat. A pak je tu samozřejmě expresivní píseň v podání Lucie Bílé.
Tenhle film vůbec patří ke klenotům české kinematografie, jde možná o vůbec nejlepší opus F. A. Brabce, i když se o něm dnes pohříchu mluví poměrně málo. Budoucnost ho ale určitě ocení, a to jistě i díky hudbě Luboše Fišera.
Zaslouží se dopovědět, že Král Ubu získal ještě dva další České lvy – odnesli si je F. A. Brabec za kameru a Jindřich Götz za výtvarný počin. Obě sošky jsou v tomto případě v rukou povolaných.
A tradičně ještě další nominanti, kteří na Českého lva za hudbu tentokrát nedosáhli. O Ondřeji Soukupovi už jsme se zmínili. Michal Dvořák a Radim Hladík jr. se do finále dostali díky práci na snímku Vladimíra Michálka Zapomenuté světlo (Radim Hladík jr. se tu postaral i o zvuk, takže měl pod kontrolou značnou část filmu a práce na něm). Ani v Zapomenutém světle se muzika neztratí. Roli tu mimo jiné hraje i vokální (písňová) složka – úžasné jsou především cikánské písně, ale působivé jsou i kostelní zpěvy – a je namístě. Velkou úlohu tu (zaplaťpánbůh) má kytara českého rockového barda Radima Hladíka. A když už zní jméno tohoto vynikajícího muzikanta, který nás v prosinci roku 2016 opustil, tak je jasné, že muzika i její interpretace prostě musí být prvotřídní. Však taky Hladíkova kapela Blue Effect ráda hrávala muziku k Zapomenutému světlu na svých koncertech. Mimochodem – Zapomenuté světlo není zdaleka jediným filmem, kde zní hudba legendárních Blue Effect. Ale o tom zase někdy příště.

Nahoru | Obsah