Hudební Rozhledy

Sto let s Leonardem Bernsteinem

II. Na suchu v oscarovém dešti

Robert Rytina | 05/18 |Studie, komentáře

Leonard Bernstein

Když se řekne Leonard Bernstein, vytane automaticky většině jeho fanoušků na mysli také název města, s nímž je jeho tvorba nerozlučně spojena. „New York, New York, a helluva town, the Bronx is up but the Battery’s down“, zpívali námořníci Chip, Ozzie a Gabey už v jeho prvním muzikálu On the Town z roku 1944, přičemž této americké metropoli zůstal skladatel věrný ještě v celé řadě dalších opusů od baletů až po symfonická díla. Nebyl by to ale Bernstein, aby při vší své extrovertnosti (a nemalé ješitnosti) nekoketoval kromě dobývání koncertních sálů, operních domů a divadel na Broadwayi také s Hollywoodem. A kdyby jen jako tvůrce filmové hudby... Studia v Los Angeles navštívil už počátkem čtyřicátých let a traduje se, že společnost Warner Bros vážně uvažovala o jeho obsazení do hlavní role George Gershwina v připravovaném snímku Rhapsody in Blue.

Jak by se asi Lenny v úloze svého hlavního hudebního idolu vyjímal a jak schopným hercem by asi byl? To už se, bohužel, nikdy nedozvíme, protože k realizaci tohoto titulu došlo až roku 1945. Tehdy měl Bernstein plné ruce práce coby komponista a dirigent v domovském New Yorku, takže jako Gershwin se v tomto pozoruhodném životopisném filmu nakonec objevil herec Robert Alda (otec i u nás dobře známého Alana Aldy). Další zpráva o vstupu Leonarda Bernsteina do hájemství kinematografie se pak objevila v roce 1947 v deníku The New York Times. V kulturní rubrice se zde představoval připravovaný filmový projekt jménem The Beckoning Fair One, v němž měl Bernstein hrát jednu z hlavních rolí a pro nějž měl zkomponovat i hudební doprovod. I z těchto plánů však sešlo, stejně jako z jakýchkoliv dalších úvah o tom, že by se měl charismatický hudebník objevit na filmovém plátně jako herec.
Už v roce 1949 však spatřila světlo světa filmová verze muzikálu, zmíněného na začátku tohoto článku, tedy On the Town (Hurá do města), který napsal Bernstein spolu s libretisty a textaři Betty Comden a Adolphem Greenem. Jedná se o neobyčejně svěží a až nakažlivou energií nabité dílo, pojednávající o trojici námořníků na čtyřiadvacetihodinové dovolené v New Yorku. Během dne poznají hrdinové nejen krásy města, ale najdou zde i své osudové lásky, od nichž je však nemilosrdný čas až příliš rychle odloučí... Studio Metro-Goldwyn-Meyer na snímku rozhodně nešetřilo: ústřední trojici kromě talentovaného Julese Munshina doplnily dvě nejzářivější hvězdy té doby, Frank Sinatra a Gene Kelly (který byl spolu se Stanleyem Donenem také spolurežisérem). Do historie vstoupil film i skutečností, že se jednalo o vůbec první muzikál, natáčený v reálném exteriéru. To mimochodem komplikovalo tvůrcům práci i z jiných důvodů než jen těch, že bylo nutné se přizpůsobit běžnému městskému provozu a poměrně vytrvalému dešti. Když totiž chodci zjistili, že se v Central Parku či v okolí Brooklynského mostu pohybují Kelly a Sinatra, přepadali nadšeně své idoly klidně i uprostřed rozehraných scén.
Film předurčený k jednoznačnému úspěchu slávy také okamžitě dosáhl. Kdo se z něj radoval asi nejméně, byl však paradoxně Leonard Bernstein. Proč se tak stalo? Producent Arthur Freed se sice netajil nadšením z příběhu a textů dvojice Comden – Green, méně už však z Bernsteinovy hudby, kterou považoval za „příliš operní a intelektuální“. Skladatel ovšem odmítal hudbu jakkoliv upravovat a po dalším naléhání dokonce prohlásil, že s filmem nechce mít cokoliv společného. Tím rozvázal Freedovi ruce k hledání nových spolupracovníků, jimž nečinilo problém vybavit On the Town zcela novými písněmi na staré či upravené texty.
Kdo by hledal ve výsledném filmu něco z Bernsteinovy partitury, nalezne tu úvodní chytlavý hit „New York, New York“ a také vynikající výstup, známý jako „Taxi Number“. Je to duet, který posunul v muzikálovém žánru hranice jeho možností zase o notný kus dál: námořník Chip si najme taxi, řízené hubatou dívkou jménem Hildy, a vyžaduje svezení k nejrůznějším newyorským pamětihodnostem. Protože má knižního průvodce městem z roku 1905, záhy seznává, že většina z jeho vysněných památek už neexistuje. Nakonec tedy vyhoví Hildinu naléhání nechat New York New Yorkem a jet raději k ní domů (neboť se jí Chip velmi líbí a ona se to ani nesnaží jakkoliv maskovat). Scéna je vtipná a hudebně nápaditá, ale co především – nezpomaluje děj a je jeho přirozenou součástí. V muzikálu čtyřicátých let něco takového stále ještě představovalo malou revoluci... Filmový On the Town pak také obsahuje poměrně značné množství Bernsteinovy baletní hudby, byť v instrumentaci a úpravě, která zřejmě lépe vyhovovala tehdejšímu většinovému vkusu. Tomu pak vyšly zcela dokonale vstříc nové písně ostřílených hollywoodských řemeslníků Lennieho Haytona a Rogera Edense. Jsou vesměs tak konvenční a předvídatelné, jak se dalo od většiny dobové filmově muzikálové produkce čekat. Jako původní filmové hudbě se však těmto songům dostalo nominace na Oscara, a – světe, div se – Hayton s Edensem si ho v roce 1950 ze slavnostního ceremoniálu předávání cen Americké filmové akademie skutečně domů odnesli... Rozzuřený Bernstein přísahal, že to tak nenechá a že on si pro toho svého Oscara brzy dojde také, přestože se nebude přizpůsobovat ničímu pokleslému vkusu a docílí úspěchu jen a jen svou „operní a intelektuální“ hudbou.

Příležitost k tomu dostal o několik let později. Společnost Columbia Pictures produkovala roku 1954 ambiciózní film režiséra Elii Kazana On the Waterfront (V přístavu). Na rozdíl od pestrobarevných dobrodružství námořníků z On the Town se zde jedná o černobíle snímanou špinavou realitu životů newyorských přístavních dělníků, čelících nelehkým životním podmínkám a vydírání ze strany zkorumpované odborové organizace. Hlavním hrdinou je zde bývalý boxer Terry Maloy, který se dokáže na první pohled bezvýchodné životní situaci úspěšně vzepřít; v podání legendárního Marlona Branda se z něj stal jeden z nejkultovnějších filmových hrdinů padesátých let. Nabídku napsat hudbu k tomuto snímku dostal Bernstein od producenta Sama Spiegela a chopil se jí jako zcela ojedinělé příležitosti vybavit výjimečný film stejně výjimečným soundtrackem.
Nutno přiznat, že se mu to opravdu podařilo. Přestože Bernsteinova hudba k On the Waterfront nezapře mocnou inspiraci v Brittenových Mořských interludiích z opery Peter Grimes, obsahuje řadu nezapomenutelných melodických motivů a stylem i náladou už jasně předznamenává West Side Story. Kazanovo mistrovské dílo zkrátka dostalo i hudební doprovod odpovídajících kvalit, čehož si brzy všimli i nadšení recenzenti a vnímaví návštěvníci kin.
Když se roku 1955 opět předávali Oscaři, patřil snímek V přístavu s dvanácti nominacemi k jasným favoritům a Bernstein jako jasný kandidát na ocenění v sále samozřejmě nemohl chybět. Sošek si tvůrci nakonec odnesli osm (včetně těch nejvýznamnějších za nejlepší film, režii a hereckých cen), autor hudby však vyšel překvapivě naprázdno – cenu obdržel Dimitri Tiomkin za nikterak objevný doprovod k filmu The High and the Mighty. Očividně zklamanému Bernsteinovi následně Elia Kazan řekl: „Ty jediný jsi schopen napsat skutečně originální hudbu a akademici si toho jednou všimnou, uvidíš. Už teď se těším na další film, který spolu uděláme.“ Lennyho rozčarování však bylo tak velké, že ani s Kazanem, ani s jiným režisérem už se až do konce života do žádného dalšího filmového projektu nepustil...
Je to rozhodně škoda, protože Bernsteinova hudba k On the Waterfront je plně životaschopná dodnes, a to zejména v podobě často koncertně uváděné suity (sám autor ji nahrál s New York Philharmonic Orchestra a s Israel Symphony Orchestra). Bez půvabu ale není ani původní soundtrack, nahraný The Columbia Pictures Orchestra pod taktovkou Morrise Stoloffa. Obsahuje pozoruhodné pasáže, které se ve suitě nevyskytují, například silný motiv „Cab and Bedroom“ nebo chytlavé bluesové variace na melodie z filmu, v nichž inkognito exceluje u klavíru i sám Bernstein. Zajímavé hudební perličky, spjaté s Kazanovým filmem, se dají nalézt i na CD společnosti Naxos s nahrávkou muzikálu West Side Story v původním obsazení z roku 1957. Mezi bonusy je zde asi pětiminutová „minisuita“ z On the Waterfront opět v podání protagonistů soundtracku, píseň „V přístavu“, vycházející z ustředního motivu filmu se slovy Johna Latouche a v interpretaci zpěvačky Eve Boswell, a také krátká instrumentální parafráze na týž motiv od Rona Goodwina a jeho orchestru.
Jméno Leonarda Bernsteina se nicméně objevilo ve filmových titulcích ještě jednou a opět ve velkém stylu. V roce 1961 zrealizovala společnost United Artist velkolepý filmový přepis v té době už kultovního muzikálu West Side Story ve společné režii choreografa Jeroma Robbinse a filmového profesionála Roberta Wiseho. Další čistě newyorský příběh o lásce mladého Američana k dceři portorikánských přistěhovalců uprostřed války znepřátelených pouličních gangů Jets a Sharks tak uzavřel trojici rozhodně netuctových filmových počinů spjatých s Bernsteinovou hudební tvorbou. Ale protože zde byla použita partitura, která nevznikla primárně pro film, byl Bernstein z potencionální oscarové nominace předem vyloučen. Cenu za původní hudbu i nejlepší píseň proto v roce 1962 obdržel – nepochybně právem – Henry Mancini za svůj skladatelský příspěvek ke snímku Snídaně u Tiffanyho. Přesto však West Side Story, která ze svých jedenácti oscarových nominací slavně proměnila hned deset (přičemž zvláštní cenu Akademie obdržel navrch i Jerome Robbins), vybojovala i jednu sošku v hudební kategorii. Za „Nejlepší hudbu k muzikálu“ si pozlacenou sošku odnesli Saul Chaplin, Johny Green, Irwin Kostal a Sid Ramin, kteří Bernsteinův notový materiál pro filmové účely upravili a nově zaranžovali. „Zní to nabubřele a postrádá to všechny detaily a jemné nuance,“ prohlásil o jejich práci Bernstein. Tato slova však svědčí spíše o skladatelově zahořklosti a definitivním rozloučení se světem filmu než s reálným pohledem na věc. Navzdory některým rozdílům oproti divadelní verzi totiž patří soundtrack k West Side Story se vší svou drsností a drzou autenticitou k nejlepším nahrávkám tohoto muzikálu, jaké kdy vznikly. A jestli je z něj něco opravdu patrné, pak je to fakt, že se Leonardu Bernsteinovi, Stephenu Sondheimovi, Jeromu Robbinsovi a Arthuru Laurentsovi podařilo vytvořit skutečně geniální dílo. O tom, jak se dala uvedená skupina tvůrců dohromady, aby vytvořila jeden z nejslavnějších muzikálů všech dob, bude pojednávat další díl tohoto seriálu.

Nahoru | Obsah