Hudební Rozhledy

Miloslav Pospíšil: Příběhy slavných oper (Od Mozarta k Janáčkovi)

Anna Šerých | 08/18 |Knihy a notoviny

Podtitul Od Mozarta k Janáčkovi napovídá, že Příběhy slavných oper je autorský výběr – dvacet pět operních titulů s paradigmatem historické kvality, tedy operní díla nejvíce hraná a patrně i autorovi nejbližší. Miloslav Pospíšil plně zúročuje své široké vzdělání a operní praxi – má znalosti pěvce, po studiu na Pražské konzervatoři se vzdělával v Itálii, je absolvent vysokoškolského studia teatrologie a muzikologie, byl dramaturgem ve Státní opeře Praha, léta působí jako pedagog. Tento knižní titul je jeho čtvrtý po monografii o Emě Destinnové (dvě vydání) a Marii Podvalové a medailoncích slavných pěvců – Z operního Olympu.

Kniha je vypravěčsky poutavá, čtivá. Každý operní titul představuje dobře sumarizovaný děj opery, cenná je v každém medailonku historie vzniku díla, a to v kontextu hudebního vývoje a žánrovém specifiku opery, tedy v poutavé prezentaci poznatků o tvůrčím zpracování literárním a libretním. Imponuje rozsah autorových znalostí a sumarizační vhled do námětu, tak i způsob, jak vše převádí do čtivé, skoro esejistické podoby. Využívá nejnovějších badatelských poznatků, aniž by text zahlušoval detaily. Mozartovy opery – Don Giovanni, Così fan tutte a Kouzelná flétna. Už první titul podsune otázku, zda v knize neměl být i podčarový materiál. Např. autor označuje Giuseppa Gazzanigu za „nevýznamného italského komponistu“; Gazzaniga věru není výrazně významný, ale v kontextu posledních mohykánů italského buffa nikterak zanedbatelný a poznámka by upřesnila, že jeho dramma giocoso Don Giovanni premiérované 1787 v benátském Teatro San Moisè prošlo hned Itálií, Paříží, Lisabonem i Londýnem… a hlavně v roce 2001 jsme je slyšeli ve Státní opeře Praha (šotek zaměnil křestní jména komponisty a libretisty Bertatiho).
Z oper Giuseppa Verdiho kniha nabízí Nabucca, Rigoletta, La traviatu, Sicilské nešpory, Dona Carlose a Aidu. V impozantním nadhledu představuje zajímavosti skladatelova života i osudy, reálie individualit, které překročily svůj pozemský život do sféry operní nesmrtelnosti. U Rigoletta jde autor za inspirační drama Victora Huga Král se baví a představuje nám Feriala, historickou postavu dvorního šaška, sonda do kořenových vrstev opery La traviata sleduje Dámu s kaméliemi Alexandra Dumase ml., jeho Marguerittu Gautierovou, a životní fakta Verdiho operní Violetty Valéry, pařížské kurtizány Alphonsine Plessis z Normandie, která se pro svůj svět přejmenovala na Marie Duplessis. Sicilské nešpory nás seznamují s epochálním francouzským libretistou Eugènem Scribem, s konflikty času, kdy Verdi roku 1855 operu psal pro pařížskou světovou výstavu, dostáváme vtipnou charakteristiku díla císařem Napoleonem III. Historické reálie vlády španělského krále Filipa II. a jeho chorého syna Dona Carlose a odkazy na Schillerovo drama tvoří kvalitní informace k opeře Don Carlos. Studii o La Giocondě Amilcara Ponchielliho završuje i výčet nejznámějších pěvkyň v titulní roli, včetně Emy Destinnové, Sedláka kavalíra Pietra Mascagniho a provází ji i obsažná charakteristika operního verismu. Giacoma Pucciniho prezentuje Bohéma, Tosca, Madama Butterfly a Turandot. Bohému osvěžuje konfrontace Pucciniho studentského života v Miláně, schůzky bohémů a veristů v hospůdce Excelsio na Via Spadari a připomínka pařížské bohémy Montmartu podle Scén ze života Henriho Murgera. Text o Tosce ozřejmuje Verdiho spolupráci s dramatikem Victorienem Sardouem a libretisty, i politickou situaci Itálie konce 18. století. V Londýně v roce 1900 Puccini zhlédl jednoaktovku Davida Bellaska Madame Butterfly, ta startuje příběh opery; Turandot patří interes o bájný Orient a hlavně poukazy na inovační prvky kompozice. Posledního významného představitele verismu Umberta Giordana prezentují Andrea Chénier a Fedora. Francesco Cilea ve své opeře pozoruhodně oživil skutečný příběh slavné herečky Adriany Lecouvreur, a to 170 let po její smrti. Borise Godunova M. P. Musorgského provází skoro nadměrný popis boje o carský trůn až do nástupu Romanovců, v připomínce instrumentace Rimského-Korsakova mohla být i zmínka o práci D. Šostakoviče. Faust a Markétka Charlese Gounoda připomíná literární historii faustovské tematiky počínaje Johannem Spiesem 1587 až po Goethovo drama, zmiňuje faustovské opery, upozorňuje na Gounodovu raritu žánru – demi-caractère. Text o Bizetově Carmen patří k nejzdařilejším – úcta k práci libretistů Henryho Meilhaka a Ludovika Halévyho, jak zpracovali Mériméovu novelu, úcta k Ernestu Guiraudovi, pořadateli Bizetovy pozůstalosti. U Hoffmanových povídek Jacquese Offenbacha nabízí spisovatel interesantní seznámení s E. T. A. Hofmannem a vhled do Offenbachovy pestré tvůrčí dílny. Pro charakteristiku Richarda Wagnera vstoupil autor na bohaté badatelské pole, nejvíc čerpá ze studie Roberta Gutmana. Z děl vybral Lohengrina a z Prstenu Nibelungů Valkýru. Při četbě znaleckého textu o Janáčkově Její pastorkyni, jediném českém díle do kompletu zařazeném, vyvstává lítost, že v souboru nejsou i další díla, přinejmenším Prodaná nevěsta a Rusalka. Ale to je vlastně výzva – operní studie M. Pospíšila by měly pokračovat!
Příběhy slavných oper nejsou ani pokračování antologie Anny Hostomské, nejsou to ani Leibowitzovy Fantómy opery, ale suverénní vyprávění o dílech, která se mohou stát každému ctiteli opery důvěrně bližší. Obrazovou přílohu tvoří fotografie z archivu autora.

Miloslav Pospíšil: Příběhy slavných oper (Od Mozarta k Janáčkovi). Vydalo Nakladatelství Brána, Praha 2017, 272 stran, ISBN 978-80-7243-977-5

Nahoru | Obsah