Hudební Rozhledy

Z našich houslařských ateliérů – violoncella a kontrabasy III

II. Houslař David Pötzl

Rafael Brom | 05/18 |Svět hudebních nástrojů

Zleva Jan a David Pötzlovi

DNEŠNÍ HOST SERIÁLU O UMĚLECKÉM ŘEMESLE JE POKRAČOVATELEM VELMI CTĚNÉHO A STAROBYLÉHO HOUSLAŘSKÉHO RODU, KTERÝ V OBORU PRACUJE VÍCE NEŽ DVĚ STOVKY LET, JAK STOJÍ V NÁVĚŠTÍ FIRMY HOUSLAŘSKÝ ATELIÉR PÖTZL.
















  • Jaké místo zaujímá, Davide, tvůj rod v dějinách houslařství v Čechách?
    Historie evropského houslařství rozlišuje několik původních houslařských škol. Na území dnešních Čech se houslařské řemeslo zpočátku rozvíjelo zejména v západní části Krušných hor a v Praze, posléze v podhůří Krkonoš a v Brně.
    V souvislosti s rodem Pötzlů hovoříme o krušnohorské houslařské škole, jejímž centrem bylo zejména město Schönbach, později Luby u Chebu, ke které historicky patřil i houslařský rod Pötzlů a další houslařské rody jako např. rod Plachtů, Sandnerů, Hoyerů, Schusterů a dalších. Z první světové války se z pěti členů rodu (hudebníci, houslaři) nevrátili tři, včetně Františka Xavera Pötzla, otce Josefa Pötzla (1908–1998), mého dědečka, který tak vyrůstal bez otce, a přesto se vypracoval na vynikajícího houslaře a vychoval řadu dalších kvalitních následníků, včetně svého syna Jana (1946), který si v roce 1973 založil svou vlastní houslařskou dílnu v Karlových Varech, kde v současnosti působím i já (1975).
  • Tušil jsi, Davide, už v mládí, že budeš pokračovat v rodinné tradici? Byl jsi jistě v dílně každodenně.
    Otec měl tehdy dílnu mimo bydliště, takže jsem tam nebyl tak často, jak by se mi líbilo. Samozřejmě jsem tam zašel, například cestou z hudební školy. Rád jsem se chopil nějakého dřeva, ze kterého vznikla třeba lodička, nebo jsem vyráběl letadélka, dřevěné meče, samostříly a jiné předměty, což mě v té době asi bavilo nejvíce. Takhle jsem prý začínal, jak rádi vyprávějí hudebníci z FOK, kteří často za otcem do dílny chodili a vídávali mě tam třeba s rašplí v ruce. Později jsem zvažoval, že bych se mohl houslařině věnovat, ale samozřejmě jako každý kluk jsem přemýšlel i o jiných povoláních. Ale jak jsem se později dozvěděl od otce, i on si prošel podobným vývojem. Absolvoval jsem základní školu v Karlových Varech s výborným prospěchem a nejen rodiče, ale i dědeček Josef byli toho mínění, že bych si měl udělat maturitu na gymnáziu, kam mne v roce 1990 přijali bez přijímacích zkoušek, trochu dospět a zmoudřet, a pokud bude můj zájem o houslařinu trvalý a vážný, nic nebrání dalšímu vzdělávání v houslařském oboru. Houslařině jsem se věnoval jako zálibě už během gymnázia, jak v dílně otce, tak i u dědečka Josefa, z čehož přirozeně vyplynulo, že po maturitě jsem nastoupil do dílny svého otce. Ten ovšem trval na tom, že musím okusit život „učňovský“, a tak jsem po maturitě absolvoval ještě tříletý houslařský obor v Lubech u Chebu, kde jsem se zejména věnoval odborným předmětům a praktické výuce, neboť maturitu jsem již měl. První rok jsem bydlel na internátě spolu s ostatními učni a ve volném čase pravidelně navštěvoval dědu Josefa. Další dva ročníky už jsem přestoupil na dálkové studium a po dohodě se školou jsem absolvoval praxi v otcově dílně. Po ty dva roky jsem pravidelně dojížděl do Lubů na zkoušky a zároveň jsem pokaždé přivezl ukázat svou práci, kterou jsem za tu dobu v dílně udělal.
  • Generace vyučenců lubské houslařské školy a také hudebníků pamatují na domek, ve kterém měl svou dílnu tvůj děd Josef Pötzl. Tam jsi také nepochybně mnoho pochytil...
    Jako rodina jsme jezdili k dědovi do Lubů snad každý víkend, to jsem byl ještě na základní škole. V době gymnaziálních studií to ale nebylo tak často možné. Když jsem byl v Lubech na houslařské škole, tak jsem u něj byl téměř denně, což mi v mé praxi a vědomostech dalo asi nejvíce. Jeho zkušenému houslařskému oku nic neušlo, i když mu zrak ke konci života působil problémy. Není divu, když si představím, kolik houslí od svého vyučení, tzn. od roku 1923 do roku 1995, udělal. Své první housle zhotovil již ve 14 letech a údajně si za ně koupil první dlouhé sváteční kalhoty, na což byl velmi pyšný, neboť jeho matka, válečná vdova, by mu je jistě nemohla pořídit. Měl velice krásné veliké ruce a v nich úžasný cit. Stačilo, aby vzal můj nástroj do ruky, a na milimetr přesně mi popsal každou nepatrnou nerovnost či chybičku i se zavřenýma očima. Absolvoval jsem v červnu 1998. Bude to znít neuvěřitelně, ale den poté, co jsem dostal výuční list, můj dědeček Josef odešel ve spánku na věčnost. Tak snad jsem mu splnil sen o pokračovateli řemesla.
    Další báječnou zkušeností byla skutečnost, že houslařskou dílnou v Lubech prošla řada vynikajících interpretů z celého světa, jakož i kolegů z oboru. Bohužel to znám hlavně z vyprávění rodičů a jejich hudebních vrstevníků. Přínosné bylo i to, že jsem v domku u dědy potkával i jeho žáky, kolegy, kteří s vděčností vzpomínali na učňovská léta a na vše, čemu je naučil.
  • Jeho dílna v domku na Růžovém vrchu měla kouzlo starobylého rukodělného řemesla, jaké lze vytušit z fotografií z minulých století. Podkroví, kde stála kamínka na uhlí, bylo vskutku inspirativní.
    Kamínka byla plechová, stará podlaha za tu dobu, co se tam tvořilo, poškrábaná. Ale byla to hezká dílnička. Vzhledem k tomu, že se nacházela v horním patře domu, bylo tam vynikající světlo na práci. Otec tam s dědou pracoval asi deset let, každý měl svoje okno a svůj ponk. Děda Josef se v tomto domě v roce 1908 narodil a s přestávkou ve dvacátých letech, kdy působil v Nýrsku a poté v Hranicích na Moravě, zde – vyjma období druhé světové války – prožil celých 90 let svého života.
  • Absolvoval jsi v roce 1998 a poté sis otevřel vlastní praxi?
    Já jsem jen pokračoval v práci v otcově dílně v Karlových Varech, ve firmě Houslařský ateliér Pötzl. Logo firmy vytvořil akademický malíř pan Zálešák z Prahy. Tvoří jej zadní deska houslí a iniciály JP – dříve Josef Pötzl a Jan Pötzl. Nyní logo používám i já a nebylo by špatné, kdyby ještě v budoucnu někomu dělalo radost.
  • Kde máš své první housle, pustil jsi je do světa?
    Moje první housle jsou pořád u mě doma. Dle rodové tradice bych si za ně měl koupit sváteční oděv jako dědeček nebo kolo Favorit Eska, jako můj otec, ale nestalo se tak. Udělal jsem je v prvním ročníku v Lubech a jsou jediné, kterých se dotýkaly ruce mého děda Josefa. Nejsou připravené ke hraní, nemají postavenou kobylku a napasované kolíčky. Jsou prostě stále se mnou v dílně, a tak to nejspíš zůstane i nadále.
  • První housle bývají často uchovány jako památeční nástroj.
    Máš pravdu. Ale hned ty další housle si odvezl profesor Vladimír Přiklopil do Finska pro jednu svou talentovanou žačku a snad se z nich těší dodnes. Později je následovaly do Finska a okolních států další nástroje.
  • Vedeš si kroniku svých výrobků? Kolik jsi jich udělal?
    Bohužel si nevedu přesnou evidenci majitelů svých nástrojů, ale pokaždé mě potěší, když se mi někdo ozve, že má můj nástroj a potřeboval by se s ním u mne zastavit. Jestli se nemýlím, mělo by jich být okolo 34 kusů houslí, dvě violy a jedno violoncello. S tou evidencí je to sporadické, z praxe vím, jak nástroje putují mezi muzikanty, a tak si myslím, že důležité je, když slouží, hraje se na ně a jsou s nimi muzikanti spokojeni. Asi bych nebyl rád, kdyby jen tak ležely někde ve vitríně jako předmět, do kterého si majitel uložil své úspory.
  • Podle jakého modelu stavíš?
    Většinu nástrojů dělám podle Stradivariho, několik menších houslí jsem udělal podle Guarneriho, samozřejmě rád používám osvědčený model svého dědy Josefa Pötzla.
  • Byl jsi někde na „zkušené“, doma nebo v zahraničí?
    Byl jsem, a už je to také hodně let. Nejdříve jsem byl půl roku v Anglii u Jana Shelleyho v Liverpoolu. Pak jsem dostal nabídku pracovat u renomované firmy Georg Winterling v Hamburku. Je to světoznámá a uznávaná houslařská dílna, která se specializuje na restaurování vzácných nástrojů a obchod. Zpočátku mi bylo nabídnuto místo smyčcaře, protože smyčcařka, která tam působila, odešla do Ameriky. Nějaké zkušenosti se smyčci jsem už v té době měl, třebaže nebyly veliké. Tak jsem využil příležitost se v tomto oboru zdokonalit. Po roce jsem přešel na housle a jejich restaurování jsem se věnoval necelé čtyři roky. Musím říci, že pobyt v Hamburku byla výborná profesní i osobní zkušenost, už proto, že mi v té době prošlo rukama spousta vynikajících a vzácných nástrojů, na kterých jsem se mohl hodně naučit. Rád se do těchto míst vracím.
  • Houslařský ateliér Pötzl se věnuje také sponzorování Kocianovy houslové soutěže v Ústí nad Orlicí.
    Kocianova houslová soutěž slaví letos 60. výročí a je pravda, že s malou přestávkou byl náš houslařský ateliér vždy u této vynikající hudební události jako sponzor. Tradici založil podnik Cremona Luby, který dlouhodobě daroval vždy vítězi nástroj z dílny Josefa Pötzla a my jsme v ní pouze skromně pokračovali. Je obdivuhodné, kolik mladých talentů prošlo či nastartovalo svou hudební kariéru v tomto malebném městě Ústí nad Orlicí, a obdivuhodní jsou také všichni ti lidé, kteří tuto mezinárodní soutěž připravují, pořádají a zaštiťují. V letošním roce se koná galakoncert významných laureátů KHS, mnozí z nich jsou dnes ve vedení soutěže nebo jejími porotci.
  • Co jsi měl v poslední době na ponku?
    Zabýval jsem se například opravou a zvukovým seřízením nástroje Giuseppa Gagliana do Německa, také jsem se zájmem restauroval francouzský nástroj od Bernardela.
  • Jaká je budoucnost rodinné tradice Ateliéru Pötzl?
    Mám dva syny Davida a Olivera ve věku devět a téměř sedm let. Mladší bratr Jan, violoncellista a právník, má rovněž syna Jana. Zatím mají kluci své záliby, hry, sport, koníčky, navštěvují hudební školu a užívají si dětství. Jako pro většinu rodičů bude pro mne potěšením, pokud budou ve své profesi spokojení, ať bude jakákoli. Když si vzpomenu, že můj otec chtěl být jako kluk stevardem na zaoceánské lodi a několik let nato přebíral cenu na prestižní zahraniční soutěži za nástrojové kvarteto, myslím si, že je předčasné se touto otázkou už nyní zabývat.

    Nahoru | Obsah