Hudební Rozhledy

Thomas Adès v České filharmonii

Anna Šerých | 12/18 |Rozhovory

Thomas Adès

Fenomén Thomas Adès. Když odezněla jeho prvá díla a sklidila opravdový zájem publika i kritiky, byli i skeptici, kteří varovali – opatrně! Příliš mnoho slávy příliš brzo! Jejich predikce byla a je mylná: každé nové dílo Thomase Adèse je originálně své, neopakovatelné, strhující. Je zkrátka tvůrčí fenomén 21. století.
K těm, kdo od počátku a neomylně zachytili Adèsovu originalitu, patří například Simon Rattle. Znal jej jako frekventanta mládežnického orchestru, který dirigoval. Už v 90. letech u něj objednal pro Birminghamský symfonický orchestr skladbu, vznikla Asyla, tak zajímavá, že si ji Sir Simon zařadil i do svého inauguračního koncertu s Berlínskou filharmonií.

Také Asyla nese plnou charakteristiku Adèsovy tvorby, hudba, která strhne k silné pozornosti, a titul, který otvírá imaginaci. Asylum je přece sociální i mentální útočiště a je na nás, zda vímáme víc společenský azyl či azyl vlastního srdce a duše.
Thomas Adès je šestačtyřicátník, který suverénně dobyl hudební svět: Londýňan, vyrůstal v intelektuálském Hampsteadu v intelektuálské, umělecky založené rodině jako nejstarší ze tří kluků. Genetické kořeny má v dlouhé tradici syrsko-palestinské, rodičovský vliv jasný. Tatínek Timothy je skvělý basista a klarinetista, lingvista s velkým renomé, maminka Dawn je historička umění s akcentem na surrealismus. Thomas byl hodně svůj, žádný sportsmen, nesnášel ragby a ponořen do knih a klavíru měl štěstí, že dětskému nápadu být třeba skladatel rodiče nebránili. Začal chodit na proslulou Guildhall School of Music and Drama a byl nadšen vším, co mu otvíralo kompoziční cestu. Také v klavírních lekcích měl štěstí, jeho první mentor, Kanaďan Paul Berkowitz, žák proslulého Rudolfa Serkina, je vyhlášený pedagog a na Guildhall dává své kurzy dodnes. Když se osmnáctiletý Thomas umístil v roce 1990 v semifinále soutěže BBC Young Musician jako druhý, byl šťastný, že nemusí hrát finále. Tehdy vlastně udělal zásadní rozhodnutí věnovat se hlavně kompozici, ne pianu, které bylo v jeho hudebním vývoji doposud dominující.
V linii kompozičního vzdělávání měl od počátku štěstí, skladatel Robert Saxton, šéf kompozičního oddělení Guildhall, nasával své vzdělání ještě u Benjamina Brittena. Za významné považuje i hodiny s Györgem Kurtágem. Pozdûji na King ´s College v Cambridge studoval Adès kompozici opět u muže velké tradice, u Alexandra Goehra, mimo jiné žáka Messiaenova, hlavně však vévody cambridgské intelektuálské elity, který nebyl, jako přítel Pierra Bouleze, nikterak uzavřený modernismu. Pochopitelně, syn proslulého a v mnohém avantgardního dirigenta Waltera Goehra měl také velké vědomostní zázemí a zkušenosti s díly i Oliviera Messiaena. Pilný a originální student Adès získal vysoká studijní ocenění i přívětivý respekt kolegů. Nedokázal by žít, aniž by komponoval. Jako prvý opus označuje cyklus písní pro soprán a piano. Zhudebnil pět básní T. S. Eliota ze sbírky Landscapes a báseň, která opěvuje ptačí zpěv, dedikoval Messianovi. Pozornost vzbudila i zhudebněná sbírka Aubade Philipa Larkina, jednoho z nejvýznamnějších anglických básníků 20. století. Aubade jsou totiž specifické písně rozbřesku, mají také svou literární i hudební tradici, ač známější a populárnější jsou samozřejmě jejich mnohem rozšířenější opozita, tedy serenády. Linie poetického ponoru skladatele Adèse je bohatě zajímavá, sáhl po Žalmu 51, k prosbě Gefriolsae Me – Osvoboď mne od krve, Bože mé spásy, zhudebnil alžbětinskou poezii Johna Donna, jehož aktuálnost vtipně doplňuje i preparovaným klavírem, sáhl po koledách 15. století, k sedmdesátinám Alfreda Brendela zhudebnil jeho báseň o Brahmsovi pro orchestr a baryton, báseň, v níž duch Brahmse bloudí domem a hraje na piano. Vybírá originálně a vždy v sepětí k zamýšlenému poselství, například v orchestrální skladbě America: A Prophecy dává mezzosopranistce a sboru slova dávných mayských textů. Thomas Adès možná básně nepíše, ale jeho cit pro slovo a literární imaginace je značná, podílí se i na tvorbě svých libret.

Na světovou hudební veřejnost vtrhl brzy a razantně. Bylo mu čtyřiadvacet, když se premiérovala opera Powder Her Face. Skandální, zachycuje nevázaný život a sexuální excesy vévodkyně z Argyllu Margaret Campbell. Libreto mu napsal přítel a vrstevník, dnes jeden z nejuznávanějších britských žurnalistů, spisovatel Philips Hensher. Postavy předvádí s břitkým odstupem, nemámí empatii a taková je i pozoruhodně zralá hudba. Tato dvouaktovka koluje stále světem, před časem ji uvedla i brněnská opera a šéfdirigent Marko Ivanovič svůj dotek s Adèsovou operní prvotinou komentuje velmi výstižně: „O Thomasovi Adèsovi jsme slýchávali už během studia skladby na HAMU. Byl pro nás jedním z ojedinělých příkladů soudobého skladatele, který úspěšně komunikuje s publikem a médii a zároveň se bez zjevného podbízení drží svého naprosto současného hudebního jazyka. Až mnohem později jsem se začal konkrétněji seznamovat s dílem tohoto zajímavého člověka a zjistil jsem, že je mi jeho přístup k hudbě velmi blízký. Ačkoliv je vliv Benjamina Brittena na jeho tvorbu celkem zřejmý, nejedná se o nějakého epigona. Jeho vztah k hudbě je v dobrém slova smyslu eklektický, vyhýbá se estetickému dogmatismu a k dosažení patřičného účinku neváhá zpochybňovat a bourat hranice žánrů. Zde nepochybně hraje svou roli i fakt, že Adès patří k vynikajícím klavíristům, a je tudíž coby interpret zvyklý na hudební ‚dialog‘ s posluchačem. Je zároveň s podivem, že je takto výrazná a v zahraničí velmi uznávaná a mediálně ‚provařená‘ osobnost u nás stále dost neznámá. Sám jsem se to z pozice dirigenta snažil napravit uvedením jeho komorní opery Powder Her Face na jevišti Národního divadla v Brně. V této souvislosti jsem se zúčastnil malé výpravy za Adèsem do Vídně, kde se právě hrála jeho nejnovější opera Bouře přímo pod taktovkou autora. Naším cílem bylo přesvědčit ho k hostování na festivalu Janáček 2018 a zároveň vyzvědět nějaké detaily k opeře Powder Her Face. K našemu značnému překvapení se ukázalo, že tento skladatel je nejenom dobře obeznámen s českým kulturním prostředím (zmiňoval například i osobní vztah s výtvarníkem Janem Švankmajerem), ale že přímo patří k velkým propagátorům české hudby, konkrétně Leoše Janáčka. Jeho nesměle vyslovenou touhu zadirigovat si v Čechách operu Výlety pana Broučka se nám zatím realizovat nepodařilo. Během vídeňského představení Adèsovy Bouře se mně stalo něco, co se mi u současné hudby stává málokdy: zažil jsem okamžik dojetí, chvíli, kdy hudba sama o sobě už na první poslech publikum dostane a emocionálně zasáhne, a to ve mně vyvolalo dosud stále nezpochybněný uspokojivý pocit, že i soudobá opera a soudobá vážná hudba má budoucnost.“
Adèsova Bouře od své veleúspěšné premiéry v Covent Garden 2004 prochází inscenacemi všude po světě, okamžitě ji uvedli ve Štrasburku a dánské Kodani, právě s tímto titulem a se svou taktovkou se Adès prvně uvedl v MET a kritika a posluchači hýřili nadšením, předtím ji poznali v Santa Fe, nastudoval a dirigoval ji také v Grand Théâtre v kanadském Québeku, poznal ji Frankfurt, Vídeň i Budapešť, a to nezmiňuji mnohá představení další. Samozřejmě existují nahrávky. K libretu vybídl prozíravě Meridith Oakes, dramatičku s velkým renomé, a jeho práce se slovem a vokální linií je podmaňující, leckdo se nezdráhá označení mysteriózní, a to samozřejmě nejen pro fascinaci takřka stratosféricky posazenou koloraturou ducha Ariela. Nahrávka získala cenu Grammy. Poslední Adèsovu operu, premiérovanou v roce 2016 v Salcburku, The Exterminating Angel – Anděla zkázy, známe, mohli jsme ji naplno prožít v listopadovém přenosu z MET. Pod taktovkou autora v báječném scénickém a pěveckém provedení a opět s neuvěřitelně vysokým zpěvem sopranistky Audrey Luny, rekordním v historii MET a patrně všech operních scén. Opera je zhudebněním Buñuelova stejnojmenného filmu, drtivé drama fascinující hudebním bohatstvím i extrémy, v nichž nechybí ani Martenotovy vlny. Drama, které účinně osahává latentní psychologické významy a posluchačovy reflexe.
Thomase Adèse necharakterizuje forma dramatického a vizuálního hudebního ztvárnění jen v opeře, sám říká, že hudbu spíš vidí, než slyší. Vizuální doprovod patří i k jeho nejednomu dílu orchestrálnímu, dík také partnerskému soužití s jeruzalémským videoartistou Talem Rosnerem. Půlhodinový klavírní koncert In Seven Days, tedy ztvárnění sedmidenního stvoření světa podle knihy Genesis, je asi z tohoto okruhu Adèsovy tvorby nejznámější. Obraz a slovo jsou také iniciační znaky skladby, kterou přijede Thomas Adès dirigovat do Prahy – 21. až 23. 3. s Českou filharmonií: Totentanz – Tanec mrtvých. Skladba je inspirována obrazy z katedrály v Lübecku (dnes neexistující, podlehla bombardování 1942). V 15. století tam údajně místní malíř Bernt Notke vytvořil proslulou malbu, dochovala se v obrazových kopiích, snad i ze stejného času jsou verše Jacoba von Melle, která k dílu patří a která Adès zhudebnil. Smrt láká do svého náručí každého, počínaje papežem a císařem přes měšťáka, dívku, jinocha až k malému dítěti. Postavy zpívá mezzosoprán, Smrtku baryton. Skladbu objednal Robin Boyle, manažer nakladatelství Chester Music London, které se specia- lizuje na soudobou hudbu, vydává také díla Lutosławského. Právě jako hommage polskému skladateli Witoldu Lutosławskému Adès Totentanz komponoval. Můžeme pomyslet na paralelu k Lutosławského známé a ceněné skladbě Funeral Music věnované Bélu Bartókovi, můžeme i pomyslet, že příměr danse macabre Adès zvolil třeba i právě proto, že svým objetím smrti už Lutosławski prošel.

Thomas Adès je výrazný, osobitý, nenapodobitelný skladatel a dirigent. Spojení skladatel a dirigent je poměrně časté, ale Adès je navíc i vynikající pianista. A také zdatný perkusionista, docela dobře by mohl být profesionálním hráčem na marimbu. Na klavír hraje nejenom svá díla (a humorně zdůrazňuje – ne proto, aby měl dvojí honorář), hraje v komorních ansámblech, hraje recitály, s velkou oblibou skladby Leoše Janáčka. Za poslech stojí jeho nahrávka Po zarostlém chodníčku s Ianem Bostridgem, pozornost zajistí i Adèsova nahrávka Moravských lidových písní, klavírní autografní verze drobnůstek, jako jsou Vzpomínka, Zlatý kroužek, Narodil se Kristus Pán a další. Zkrátka Thomas Adès má velmi zasvěcený vhled do Janáčkova díla a jeho janáčkovská pianistická interpretace je impozantní. Ostatně věnuje se jí znalecky, svou studii právě o Janáčkově sólové klavírní tvorbě tituluje Nothing but Pranks and Puns – vtipně parafrázuje Janáčkův poslední rozhovor s Adolfem Veselým pro Hudební rozhledy, kdy Mistr své Capriccio označil jako „rozmarné – samé schválnosti a vtipy“.
Žádný orchestr v Praze Thomas Adès zatím nedirigoval, ale když byl před třemi lety na premiéře Janáčkovy opery Z mrtvého domu, zdálo se mu, že orchestr Národního divadla hrál jak o život. Považuji za jisté, že Totentanz, Tanec smrti pod taktovkou autora bude Česká filharmonie hrát samozřejmě jak o život, jak jinak.
Thomas Adès je velmi vtipný debatér, laskavý i břitký, o interview nestojí. Kdo však chce znát jeho názory, a jsou skutečně velmi osobité, sáhne po knize, která vyšla před pěti lety: Full of Noises, mnohaletá konverzace s Tomem Servicem, rozhlasovým pracovníkem a hudebním kritikem hojně čteného listu The Guardian. Jsou s Adèsem přátelé a jejich hovory mají vysokou upřímnost, jasnost, humor i nadsázku. Připomíná Adèsovy oblíbené autory, tedy zejména Beethovena a Janáčka, pobaví zdánlivě nevybíravé formulace názorů, osobitě stručné jasné a vtipné, zejména na díla Verdiho, Wagnera, Brahmse, Mahlera či Stravinského. Ze všeho nejvíc však přitahuje vhled do Adèsova bohatého, tvůrčího kaleidoskopu, do širokého spektra inspirace a hloubky jeho opusových originálů.
Nabídka prvé autorské a dirigentské spolupráce s Českou filharmonií je impozantní, čeká nás hit sezony.

Rudolfinum, Česká filharmonie – Thomas Adès: Tanec mrtvých pro mezzosoprán, baryton a orchestr. Thomas Adès (dirigent), Christianne Stotijn (mezzosoprán), Simon Keenlyside (baryton), 21., 22. a 23. 3. 2018.

Zadáno pro: Česká filharmonie

Nahoru | Obsah