Hudební Rozhledy

Dvacet let Smetanova tria

Julius Hůlek | 09/18 |Rozhovory

Zleva Jan Páleníček, Jitka Čechová a Jiří Vodička

Smetanovo trio v obsazení Jitka Čechová (klavír), Jiří Vodička (housle) a Jan Páleníček (violoncello) slaví v tomto roce plných dvacet let soustavné, průběžně úspěšné a progresivně se odvíjející činnosti. Jménem Bedřicha Smetany v jeho názvu si kromě jiného vybavíme vzpomínku na dnes už legendární Smetanovo kvarteto. Ale aktuální Smetanovo trio, to není jen těch uplynulých dvacet let, ale mnohem delší tradice, na niž navázalo. Dalo by se říci, že jde také svým způsobem o legendu...

JP: Ano, byl to můj otec, klavírista a skladatel Josef Páleníček, jenž s houslistou Alexandrem Plockem a violoncellistou Františkem Smetanou založil v roce 1934 Smetanovo trio. Všichni tři patřili ke skutečně perspektivním hudebníkům své generace a všichni tři svůj mimořádný talent posílili studiem v Paříži. Těsně před válkou se otec spolu s Plockem vrátili do Čech, aby zakrátko přinášeli radost českému publiku v podmínkách ztížených nacistickou zvůlí. Jak známo, František Smetana a celá řada dalších, jako Rafael Kubelík nebo Rudolf Firkušný a další, odešli z předválečné Paříže do Ameriky. Byla to doba, kdy původní název Smetanovo trio ustoupil do pozadí, ale samo trio nikoliv. Františka Smetanu nahradil pozdější legendární violoncellista Miloš Sádlo. Trio Páleníček-Plocek-Sádlo sjezdilo za války území celé dnešní republiky a pomáhalo tak překonávat těžké údobí našich dějin. Až v roce 1945, v euforii z vysvobození a na popud tehdejšího ministerstva kultury přijali pánové nový název České trio.

  • Vraťme se ještě ke jménu Bedřicha Smetany v názvu vašeho tria. Za tím nepochybně musela být závažná motivace, jak to tedy bylo?
    JP: Když jsme v roce 1998 s Jitkou Čechovou a houslistkou Gabrielou Demeterovou založili trio, důvodů, proč oživit zavazující název Smetanovo trio, bylo hned několik. Prvním z nich byla potřeba nebo, chcete-li, snaha navázat na interpretační tradici našich mimořádných předchůdců. Vždyť jsem jejich hudbu doma poslouchal od útlého dětství a navíc jsem měl tu čest u profesora Sádla částečně studovat. Jitka Čechová má k odkazu B. Smetany mimořádný vztah a již v době vzniku našeho tria se výrazně profilovala jako propagátorka jeho klavírního odkazu. A v neposlední řadě jsme všichni tři cítili potřebu znovu a znovu připomínat, a to především na našich zahraničních vystoupeních, jméno zakladatele naší národní hudby Bedřicha Smetany.
    JČ: Jméno Bedřicha Smetany v názvu představuje obrovský závazek, to je nezpochybnitelné. Na druhé straně, v době našeho rozhodování byl Smetana u publika poněkud upozaděn, čemuž paradoxně vděčil dřívější socialistické propagandě. Ten pocit, že je třeba mu pomoci z této podivné osudové škatulky vystoupit, mám ostatně dosud, a to i v případě sólového klavíru. Osud se se Smetanou nemazlil už za života, ale že bude muset leccos překonávat i po smrti, poté, co naší zemi tolik dal, to je až absurdní. Jeho komorní odkaz není nikterak rozsáhlý, ovšem jeho skvostné, byť jediné klavírní trio dnes patří do zlatého fondu triového repertoáru po celém světě. Emocionálně vypjaté dílo, ponořené do hloubky sdělení. Stalo se přirozeným krédem a stálou motivací naší práce.
  • Počátky nového Smetanova tria spadají do roku 1998. Jak jste se tehdy připravovali na své vůbec první vystoupení, jak jste ho prožívali, čím pro vás bylo a co následovalo?
    JP: Jak už bylo řečeno, soubor jsme založili v roce 1998, letos tedy slavíme plné dvacetiletí své existence. Jak ten čas letí… Bylo to na podzim, nejprve jsme si stanovili dramaturgickou linii a začali budovat repertoár, jehož těžištěm samozřejmě byli především významní čeští autoři v čele se Smetanou, Dvořákem, Sukem, Novákem a Martinů. Hned v závěsu to byl Beethovenův trojkoncert, díla Brahmsova, Schubertova, Čajkovského, Mendelssohna-Bartholdyho a řada dalších. Jestli mě paměť neklame, první koncert jsme měli z kraje roku 1999 v Čechách, ale již na jaře jsme vystupovali ve Francii a v Německu. Zároveň se blížila první CD nahrávka pro Supraphon se Smetanou a Dvořákem. Byl to doslova raketový start v době, kdy vznikala spousta různých komorních souborů, o kategorii klavírního tria nemluvě. Vzpomínám si na zcela opojný pocit ze spontánního muzicírování, které od samého začátku přijímalo naše publikum s nadšením. Co si může interpret více přát?
  • V konkrétním personálním obsazení postupně u vás docházelo k obměnám, snad i k tomu by se dalo něco říci.
    JČ: Změn u nás doznal jen post houslí. Jestliže například v Českém triu vystřídal ze zdravotních důvodů Alexandra Plocka Ivan Štraus a posléze Jiří Tomášek, pak i v našem triu se tak stalo, avšak z čistě prozaických důvodů. Po Gabriele Demeterové vzpomeňme nejprve na rovněž vynikající houslistku Hanu Kotkovou a pak na Janu Vonáškovou Novákovou, která s námi během celého jednoho desetiletí procestovala velký kus světa a podílela se na řadě stěžejních triumfů Smetanova tria. Dnes spolu s námi již šestým rokem účinkuje Jiří Vodička, současný koncertní mistr České filharmonie. Snad nebudu indiskrétní, když prozradím, že v kuloárech se šeptá, že náš ansámbl ve své interpretačně umělecké symbióze aktuálně dosahuje svého vrcholu. To člověka potěší, protože všichni víme, že v kuloárech se obvykle šeptá o věcech spíše nelichotivých.
  • Instrumentální kombinací nejen smyčcového kvarteta, ale i klavírního tria jsou dány odpovídající stěžejní žánry komorní hudby. V případě klavírního tria se mluví o věčném problému proporcionality jednotlivých nástrojů i o akustické vyváženosti celku. Přesto klavírní trio prosperuje už více než dvě století a píší pro něj stále noví a noví autoři. Proč jste si vybrali právě toto seskupení?
    JP: To je naprostá pravda. Vzpomínám na slova svého otce jako skladatele, který co by letitý člen komorního sdružení tohoto druhu považoval klavírní trio z hlediska kompozice za jeden z nejtvrdších oříšků. Snad právě proto se ve vší skromnosti nikdy do větší kompozice pro toto obsazení nepustil. Ale také vzpomínám na slova dalšího velkého triového hráče, klavíristy Jana Panenky, jenž jednou po našem koncertě prohlásil: „V triu to má klavírista těžké. Buď příliš kryje, nebo není slyšet“. Tenkrát jsme si předsevzali za cíl, že se s tímto interpretačním problémem náležitě porovnáme. Mohu konstatovat, že do dnešních dnů se trpělivě snažíme tuto charakteristicky triovou akustickou anomálii zdolávat. Hledání a nacházení ideálního souzvuku je úžasnou, permanentní výzvou jak pro oba smyčcové nástroje, tak pro klavír. Hudba, která pro toto nástrojové obsazení vznikla, je vskutku mimořádná a zaslouží si – řečeno s trochou nadsázky – nekonečné interpretační objetí.
    JČ: Pro mne je to nekonečné hledání v zachycení podstatného a potlačení nedůležitého tak, abychom v interpretované hudbě nepřišli o jediný důležitý tón, jedinou frázi, a přitom se zachoval dostatečný akustický prostor pro úžasně inspirativní souzvuk houslí a violoncella, který, zdaří-li se tento záměr, významně dotváří zvukovou a především výrazově celistvou symbiózu klavírního tria.
    JV: Mezi komorními soubory má klavírní trio skutečně výjimečné postavení. Především v romantické hudbě bývají jednotlivé party zatíženy doslova sólistickými nároky. To, jak se zhostit náročných triových partů v dialogu s kolegy, je pro mne doslova magnetem. Ona vzájemná komunikace na pódiu, ve opojení nad skvosty triové literatury, to je něco, co mě jako sólistu neustále obohacuje a inspiruje.
  • Co by se ještě dalo říci k interpretačním problémům, jakými jsou – jak už jste vlastně pověděli – osobitost interpretace, stylového pojetí, charakter zvukového obrazu nebo studium nového díla?
    JP: Myslím si, že je to věc zcela individuální. Jsou soubory, které společně propracují dílo do posledního detailu a této podoby se pak trvale drží. My máme jedno obrovské štěstí. Po individuálním nastudování partů se scházíme a se vší spontaneitou, bez větších řečí, se posléze sejdeme v interpretační symbióze. A to považuji v komorní hudbě za největší pocit uspokojení. Hudba k nám promlouvá řečí, které všichni spřízněně rozumíme. V tom asi spočívá i naše síla – na pódiu plně přesvědčit a získat si publikum. Nejsme tedy žádnými novátory a ani se nesnažíme být za každou cenu originální. Chceme být věrohodní a přesvědčiví, zároveň v největší pokoře k dílu samotnému.
  • Síla vaší interpretace je mimo jiné reflektována význačnými cenami i dalšími ohodnoceními vašich nahrávek ...
    JV: Snad nebudu neskromný, když v případě hodnocení poslední CD nahrávky kompletu trií Bohuslava Martinů zdůrazním, že je to výsledek zcela originálního pojetí založeného na hlubokém vcítění se do svébytné řeči Bohuslava Martinů. Při nastudování jeho trií jsme se snažili co nejvíce vycházet z tradiční venkovské hudby, která samotného Martinů obklopovala celý život, stejně jako třeba Antonína Dvořáka. Myslím, že se s lidovou muzikou oba setkávali mnohem častěji, než jsme tomu zvyklí my v dnešní době. Otisk originálně zpracovaného folkloru, a to nejen českého, ale i amerického, je ve skladbách Martinů natolik znatelný, že jsme sledovali tuto stopu velice intenzivně a samozřejmě ji náležitě okořenili rytmickými, místy až jazzově laděnými prvky společně s barevným propojením všech nástrojů. Martinů jim právě zde poskytuje nekonečně mnohotvárné možnosti interpretačního přístupu.
  • Už tady padla slova o kuloárové šeptandě, v případě vašeho tria ostatně příznivé, ovšem přesvědčivým důkazem interpretačních kvalit je především celá řada prestižních cen. Jaký je to pocit, získat tak prestižní cenu, jako uděluje BBC, a to již dvakrát za sebou?
    JP: Samozřejmě, že z každé této ceny máme velikou radost. Tím spíše, jedná-li se o mezinárodní prestižní ocenění, jakým je právě dvojnásobná cena BBC Music Magazine Awards za CD nahrávky Dvořákových a Martinů trií. Dále kupříkladu francouzský Diapason d’Or a řada dalších, které nás, české interprety, vrací ve vnímání světa do doby, kdy byly Čechy považovány za hudební velmoc.
  • Jak se vám kde koncertuje, když alespoň povšechně porovnáte domácí a zahraniční hudební scénu?
    JČ: Koncertovali jsme na většině kontinentů. Ale hrát doma pro české vnímavé publikum, ač ho zatím zdánlivě ubývá, je nejen radost, ale i věc národní cti. Putování po vlastech českých, které milujeme, v nás vyvolává pocit, že tak trochu pečujeme o národní tradici. Zahraniční pódia s sebou nesou vždy specifické publikum. Něco rádi poslouchají v Japonsku, něco v Čechách a něco v Americe, kam letos vyrážíme na měsíční turné se zcela specifickým programem. Je jisté, že v zahraničí se od českého ansámblu očekává vždy hudba česká, ať je to Smetana či Dvořák, ale konečně i Martinů, čemuž v našem případě pomohla cena BBC za martinůovský CD komplet. S radostí se pravidelně vracíme do Jižní Ameriky, kde se setkáváme s publikem mimořádně spontánním a vřele reagujícím.
  • Všichni tři jste navíc frekventovaní sólisté, Jiří Vodička je koncertním mistrem České filharmonie, Jan Páleníček vede agenturu TRIART Management, je organizátorem Českých kulturních slavností a Jitka Čechová je matkou dvou dětí. Dosavadní bilance ukazuje, že se vám vše daří úspěšně propojit, včetně koncertních a nahrávacích projektů, které vás čekají...
    JV: Není snadné přijít s novým projektem, protože většinu stěžejního triového repertoáru již Smetanovo trio nahrálo. Mohu prozradit, že právě jednáme se Supraphonem o nahrávce, jejímž společným jmenovatelem budou známí, i méně známí autoři přelomu 19. a 20. století, jakými jsou Alexander Zemlinsky, Alexander Krein, ale i Vítězslav Novák či Sergej Rachmaninov. Moc se na tuto práci těšíme, vesměs se jedná o nádhernou hudbu. Dále nás čeká, ve spolupráci s Wenzelem Grundem, skvělým švýcarským klarinetistou českého původu, nahrávka dvou klarinetových trií, Beethovena a Glinky, a v podstatě neznámý klarinetový kvartet Brahmsova mladšího současníka Waltera Rabla.
    JP: Jak bylo již řečeno, čeká nás turné po USA, kde vystoupíme ve většině velkých měst od New Yorku po Los Angeles. Krátce po návratu řada koncertů v Čechách, zájezd do Rakouska a Velké Británie, mimo jiné v prestižní londýnské Wigmore Hall. V květnu se těšíme na koncert v rámci Pražského jara, kde provedeme vedle méně známého Zemlinského tria úpravu Bernsteinovy West Side Story Lukáše Sommera napsanou přímo pro nás, večer bude charakteristicky završen Smetanovým jedinečným triem.
    Tečkou za sezonou bude vystoupení s Jihočeskou filharmonií pod taktovkou Jana Talicha, kde zazní Beethovenův trojkoncert. Na podzim nás čekají již zmíněné nahrávky a napřesrok opět Amerika, v Evropě Švýcarsko, Lucembursko, Německo, Itálie a znovu Velká Británie i Wigmore Hall. Velkou naší radostí je premiérové pozvání k účinkování na festivalu Dvořákova Praha.

    Zadáno pro: Česká filharmonie

    Nahoru | Obsah