Hudební Rozhledy

Skvělý Billy Budd v Národním

Anna Šerých | 06/18 |Divadlo – Opera . Balet . Muzikál

Billy Budd je sedmá opera Benjamina Brittena, napsal jich šest- náct, je nejzávažnější, hudebně i tematicky, je i nejsilnější na autorově vlně mravní etiky, promýšlené v kontextu biblických přikázání a námětů. Jsme v čase napoleonských válek na britské válečné lodi, jsme v ponoru do děje v mořském náručí, v napjaté izolaci mužské posádky na lodi, která je před fatálním střetem s nepřátelskou flotilou. Opera nářku a mravní naděje. Jsme vrženi do střetu zavilé ďábelské nenávisti zbrojmistra Johna Claggarta k mladičkému námořníkovi Billymu Buddovi, šťastně nevinnému, přímočarému dobrákovi, který všem imponuje. Trojúhelník děje završuje kapitán Vere, námořní veterán, donucený k rozhodování, zda Budda, který ve stresovém zkratu zavraždil Claggarta, omilostní, nebo popraví. Průzračně naléhavá hudba opery je sugestivně silná v atraktivně plynoucím celku a nuančně diferencovaných rolích.

Velké bravo patří zejména Štefanu Margitovi. Role Kapitána Vera je silně náročná emočními diferenciacemi situací, vokálně delikátní a navzdory jakési vzpomínkové melancholii silně dramatická. Všechny valéry zpěvu i vznešenou drobnokresbu hry vytvářel tenorista Margita s obdivuhodnou suverenitou. Margitova role životní – naplno rozlišuje scény akčního kapitánského rozhodování a vzpomínky přemítajícího starce. Dikce jeho zpěvu přesvědčivě značí i balanční vztah k Buddovi, od přátelských sympatií až k nevyslovené lásce či hrůze ze zatracení, že jej neosvobodil (ač mohl). Velmi zdařilý debut v roli předvedl Američan Christopher Bolduc, s pevně mladým barytonem, perfektní ve ztělesnění mladistvé čistoty, elánu, dobrotivosti. Už v repetovaném dialogu zprvu s Nováčkem, pak Danskerem (Roman Asthakov) „I dreamt I was under the sea“ – Snil jsem sáhy pod mořem“ výtečně balancuje naivitu a mravní sílu, jeho árie loučení a odpuštění, vyprávění s Danskerem – „Look! Through the port comes the moonshine astray! – Z pravoboku sem padá světlo měsíce“ pak impozantně zdůrazňuje emfatický sled myšlenek před popravou. Odpouští v Kristu a režisér Daniel Špinar jeho milosrdnost citlivě umocní výkupným symbolem Poslední večeře Páně, Vere, dřív než tasí meč, pokorně omývá Billymu nohy. Skvělým hostujícím pěvcem je Gidon Saks, Izraelec s mezinárodním školením a světovou kariérou, roli padoucha Claggarta zpívá už od roku 2014, jeho kvalitu dokazuje i Grammy oceněná koncertní nahrávka s Danielem Hardingem a London Symphony Orchestra. Saksovy výkony v áriích zloby mrazí, v monologu, tázání po smyslu života, přijetí zkaženosti, do které se narodil – „that depravity to which I was born“ v arietě „O beauty, o handsomeness, goodness! – Ó kráso, ó pohlednosti, ó dobroto!“ byl projev nezapomenutelně silný. Umocňovalo ho i významově čitelné sevření taneční skupinou Losers Cirque Company, naháčů na palubě všudypřítomných. V tanečně akrobatickém projevu našeptávali v ději zamlčovanou, a přesto přítomnou tézi homosexuality. Posádka na pár metrech válečné lodi, naverbovaní ztracenci na nekonečném moři, se v inscenaci pohybují na velmi prostorné, velmi světlé scéně jakési kachlíkárny. Esteticky impozantní, skryté dveře, skryté otvory pro vysunutí hlavní děl, našikmené nemocniční lůžko coby lože i palubní můstek.
To vše napomáhá gestickým nuancím režie Daniela Špinara, ale je kontraproduktivní k hudební stavbě díla. Autentický zvukový vzor v nahrávce opery samotným Brittenem předkládá kompoziční skvost, v němž moře zní jakoby permanentně, rytmus vln prosakuje celým kusem. Ta prozářená anonymita jemně tyrkysového kachlíkového lesku a neměnné rozlehlé planiny ubírala na hlubší zvukové emotivní sdělnosti. Brittenovo drama je stavěné i na slově – přečasté námořnické zvolání „O heave! O heave away, heave!“ (čeština má rytmicky a intonačně odlišné – Hej rup!), dává ono kolébání moře také silně. Sbory jsou základní složkou Billyho Budda, pěvecky i scénicky byly vypracovány výtečně, v mohutném obsazení dávaly představení švih a kvalitu. Také orchestr Státní opery předvedl svou dobrou kondici, agilní Angličan Christopher Ward je vedl k pevně dimenzovanému projevu. Představení pozoruhodné, kvalitní, dramaturgicky vzácné. Dík patří i obsáhlé studii dramaturgyně Jitky Slavíkové v programu.

Praha, Národní divadlo – Benjamin Britten: Billy Budd. Dirigent Christopher Ward, režie Daniel Špinar, scéna Lucia Škandíková, kostýmy Marek Cpin, choreografie Radim Vizváry, světelný design Karel Šimek, sbormistr Adolf Melichar. Premiéra 18. 1. 2018.

Nahoru | Obsah