Hudební Rozhledy

Maria Stuarda jako souboj Marlis Petersen a Alexandry Deshorties

Karla Hofmannová | 06/18 |Zahraničí

Alexandra Deshorties (Alžběta

V divadle Na Vídeňce předvedli skvělý projekt, operu o skotské královně Marii Stuartovně od italského skladatele Gaetana Donizettiho. V titulní roli excelovala německá sopranistka Marlis Petersen, která se již ve Vídni představila v mnoha rolích, ve kterých předvedla své pěvecké i komediální mistrovství.
Gaetano Donizetti zkomponoval operu, ve které jsou velké příležitosti pro dvě pěvkyně. Skotská Marie Stuartovna je konfrontována se svojí soupeřkou a sestřenicí, anglickou královnou Alžbětou. Zatímco je Marie v podání Marlis Petersen něžná, lyrická a vášnivá, je Alžběta, kterou zpívá francouzsko-kanadská sopranistka Alexandra Deshorties, dramatická a krvežíznivá. Příležitosti pro souboj tyto pěvecké hvězdy využily v maximální míře a diváci si mohli vychutnat pěvecký souboj.

Inscenace je celá podřízená těmto dvěma elementům. Scéna, která je dílem berlínské scénografky Katrin Lea Tag, je přísně puristická a jednoduchá a je skvělým pozadím pro děj i rezonátorem pro pěvce. Leštěné světlé dřevo pokrývá v půlkruhu pozadí a boky scény kolem točny, která při otáčení mění svůj sklon. Jediným problémem je, že dřevo pracuje a při otáčení skřípe. Sbor je většinou situován v pozadí kolem zadní stěny v půlkruhu, jako svědek dialogů i monologů, jen občas vstupuje do hry. Prostor jeviště je bez nábytku, bez rekvizit. Historizující jsou jen náznakové renesanční kostýmy královen a jejich spoluhráčů, ale jen v první polovině opery. Po přestávce se už na historii nehraje a všichni jsou v současných černých kalhotových kostýmech či oblecích. Marie je jen v krátkém chlapeckém účesu a v krátkých černých šatech, později v černých kalhotách a v černém roláku. Kontrast černé a světlého dřeva je minimalistický a působivý. Pod režijním vedením zkušeného a oceňovaného německého režiséra Christofa Loye, specializujícího se na barokní opery, podávají protagonisté herecky procítěné a přesvědčivé herecké výkony, které nezůstávají pozadu za činoherním herectvím.
Hlavní nositelkou emocí zůstává hudba. Pod hudebním vedením dirigenta Paola Arrivabeniho, italského specialisty na opery 19. století, zní hudba Donizettiho plně a barevně, je nositelkou děje a umocňuje vztahy postav. Orchestr je oporou pěvcům, nepřekrývá je, naopak jim pomáhá nést hlas v nádherném bel cantu do posledních řad hlediště.
Děj, který je uměleckou licencí dramatika Friedricha Schillera, kterou respektoval mladý autor libreta Giuseppe Bardari, konfrontuje obě královny při setkáních a dokonce je ukazuje v náručí jednoho muže, Roberta Dudleye, hraběte z Leicesteru.
První obraz patří královně Alžbětě a její představitelce, Alexandře Deshorties. Pěvkyně pomalu uvolňuje hlas, je z něho cítit únavu, ale postupně se rozezpívává. Hlas je poněkud poznamenám nečistotou ve spodních polohách a výšky jsou sice objemné a nosné, ale poněkud nepříjemně ostré. Postupně dává do hlasu emoce a je v něm nenávist, která se nese celým představením. Druhý obraz patří Stuartovně v podání Marlis Petersen. Její role je zpočátku prodchnuta láskou, nadějí a radostí ze života, árie jsou dynamicky bohaté, pěvkyně si pohrává s výrazem a její bel canto je měkké, položené na dechu, a vroucí. V závěru se obě sokyně setkávají, konfrontace vrcholí v duetu a ve zběsilém tempu.

Druhé jednání se odvíjí v civilním současném oblečení a důraz je položen jen na hudbu a zpěv, spolu s hereckým výrazem. Zatímco Alžběta popouští uzdu zuřivosti a dramatičnosti a její hlas je vytěžován na maximum, Marie si pohrává s decresendy v nejvyšších polohách, její hlas hladí v pianissimech a výšky se zdají být andělskými. Vyvrcholením je modlitba s harfou, s nádherně vystavěným klenutým obloukem, melodii pak přebírá sbor, který stojí zády k publiku. Marie drží tón v pianu přes 4 fráze, pak ho rozvine do forte a jde s ním o půl tónu výš – vše na jednom dechu, sbor se otočí k publiku a Marie se hroutí v pláči. Pak už jen prosí Boha za Alžbětu, ať je šťastná a ať už nikoho nemusí popravovat. Lehá si na zem a nad ní se rozmáchne Alžběta sekerou – a je tma. Závěr efektní a silný. Pěvkyně dává do výkonu nejen hlas, ale i veškerou energii a duši. Přesvědčuje opět publikum o svém výsostném pěveckém umění, o podmanivé kráse svého hlasu a o technice, kterou lze označit za dokonalou.
Partnerem obou královen v roli Roberta je americký tenorista Norman Reinhardt. Prosazuje se průrazností svého tenorového témbru, nosností i plnými alikvoty, které barví jeho hlas na plnokrevný výkon a to zejména ve vysokých polohách, které zvládá s lehkou samozřejmostí. Vznosný exteriér a herecké schopnosti ho řadí k tenorové elitě a ve srovnání s oběma pěvkyněmi obstál na výbornou. Dalším vynikajícím hráčem byl rakouský basista Stefan Cerny, který v roli Talbota překvapil mohutným a zvučným, až pedálovým basem. Jeho kolega, americký barytonista Tobias Greenhalgh, tolik štěstí neměl, hlas mu mezi jeho kolegy poněkud zanikal a herecky byla znát ještě nezkušenost. Sympatický výkon podala také polská mezzosopranistka Natalia Kawalek v roli Anny Kennedy.
Inscenace Marie Stuartovny patří k tomu nejlepšímu, co bylo možné v posledních letech vidět. Jak inscenačně, tak interpretačně lze mluvit o špičkovém provedení, srovnatelném s jakoukoli světovou produkcí. Je to zážitek, který si milovník opery zachová v paměti hodně dlouho.

Wien, Theater an der Wien – Gaetano Donizetti: Maria Stuarda. Hudební nastudování a dirigent Paolo Arrivabeni, režie Christof Loy, výprava Katrin Lea Tag, světla Bernd Purkrabek, ORF Radio-Symphonieorchester Wien, Arnold Schoenberg Chor, sbormistr Ervin Ortner. Premiéra 19. 1. 2018, recenze psána z 3. reprízy 26. 1. 2018.

Nahoru | Obsah