Hudební Rozhledy

Mozartwoche 2018

Robert Rytina | 09/18 |Zahraničí

Peter Lohmeyer (Bassa Selim)

NEŽ PŘIJDE ROLANDO
Na světě bude asi jen málo milovníků klasické hudby, kteří si při vyslovení slovního spojení „salcburský festival“ nevybaví v první řadě jednu z největších a nejprestižnějších přehlídek tohoto žánru, odehrávající se pod názvem Salzburger Festspiele rok co rok během podstatné části letních prázdnin. Pokládat město u řeky Salzach za pupek festivalového vesmíru jen v tomto období by ale bylo neodpustitelnou chybou. Tedy: ne že by měly letní slavnostní hry v průběhu roku nějakou opravdu vážnou konkurenci co do celkového rozsahu nabídky. Do tohoto pětitýdenního kulturního maratonu se obvykle vejde tolik událostí, že by spolehlivě naplnily celoroční sezonu špičkového operního domu, velkého činoherního divadla i úctyhodné koncertní instituce. Jde spíše o to, že na neméně slavná umělecká jména lze v Salcburku narazit i během festivalů, jež sice zabírají časově o poznání menší plochu, ale zato s ní dokáží naložit způsobem, který je většinou hodný maximálního obdivu (a, viděno z české perspektivy, téměř povinně i závisti).

Dva vysoce zajímavé hudební hodokvasy jsou spojené s důležitými křesťanskými svátky a za vznikem obou stojí legendární dirigent Herbert von Karajan. Od předvečera Květné neděle do Velikonočního pondělí probíhá už od roku 1967 Velikonoční festival neboli Osterfestspiele. Berlínskou filharmonii, pro jejíž prezentaci Karajan tuto přehlídku svého času koncipoval, vystřídala roku 2013 jako rezidenční orchestr Staatskapelle Dresden a uměleckým ředitelem festivalu je od té doby její šéfdirigent Christian Thielemann. Dosavadní úspěchy jeho operních produkcí (Parsifal, Arabella, Sedlák kavalír a Komedianti nebo loňská „jubilejní“ Valkýra) i vysoce nadprůměrná kvalita koncertních programů svědčí o tom, že festival dostal do žil novou krev, s níž je schopen na sebe právem poutat pozornost odborné i laické veřejnosti. Podobně výraznou změnou prošel i Svatodušní festival (Salzburger Festspiele Pfingsten, založen 1973). V roce 2012 zde nahradila ve funkci intendanta dirigenta Riccarda Mutiho mezzosopranistka Cecilia Bartoli, která vždy pojímá tuto čtyřdenní událost z přelomu května a června jako ohňostroj koncertů, operních inscenací, workshopů, výstav či filmových projekcí, spjatých s nějakým konkrétním tématem („Kleopatra“, „Romeo a Julie“, „Mezi bohy a lidmi“ apod.).
Tím čtvrtým a mediálně asi nejvíce skrytým festivalem – a to i v porovnání s oběma předchozími – byl až doposud Mozartův týden, v originále Mozartwoche, jenž rámuje den skladatelových narozenin 27. ledna už od roku 1956. Tenkrát se slavilo dvě stě let od Mozartova příchodu na svět a už tehdy byla hlavní hybnou silou projektu Nadace Mozartea Salcburk (Stiftung Mozarteum Salzburg). Od počátku měly nejslavnějšího salcburského rodáka uctívat ti nejlepší pěvci, instrumentální sólisté, orchestry a dirigenti, což měla hned v prvním roce konání dokázat například inscenace Idomenea v provedení Vídeňských filharmoniků pod taktovkou Karla Böhma a v režii Oscara Fritze Shuha. Vysoký standard si festival udržuje až dodnes, nicméně doba jeho konání, ideální spíše pro nadšené lyžaře a snowboardisty než návštěvníky koncertních sálů, z něj dlouhodobě činí událost především pro domácí publikum. I to by se ovšem mělo v brzku změnit, protože po Thielemannovi a Bartoli dostane Salcburk už příští rok dalšího intendanta slavného jména a velkých plánů...
Ale nepředbíhejme událostem. Letos ukončila svou roli umělecké šéfky Mozartwoche sympatická ředitelka Nadace Mozartea Maren Hofmeister a nutno konstatovat, že poslední ročník pod jejím vedením rozhodně nepůsobil skromně a nenápadně. Posuďte sami: mezi 26. 1. a 4. 2. 2018 vystoupili v téměř čtyřiceti (!) festivalových koncertech, představeních a dalších doprovodných akcích například klavíristé András Schiff, Daniel Barenboim, Piotr Anderszewski a David Fray, houslisté Renaud Capuçon a Isabelle Faust, pěvci Olivia Vermeulen, Regula Mühlemann a Rolando Villazón, Vídeňské filharmoniky řídili na třech koncertech Robin Ticciati, Alain Altinoglu a Valerij Gergijev, a last but not least se tu s orchestrem English Baroque Soloists blýskl i dirigent John Eliot Gardiner. Kromě tradičního domova přehlídky, jíž je Velký sál Mozartea, se některé koncerty konaly i ve festivalových budovách „na druhé straně řeky“. Jednou z událostí, za níž bylo nutno se vypravit právě sem, byla i premiérově uvedená operní inscenace, která tvořila (tak jako je tomu v případě Osterfestspiele a Pfingsten) hlavní a nejostřeji sledovaný středobod festivalu.

WOLFGANG AMADEUS MOZART: ÚNOS ZE SERAILU
Myslím, že nejsem sám, kdo se řadí mezi obdivovatele nahrávek Mozartových oper v provedení orchestru Akademie für Alte Musik Berlin a dirigenta Reného Jacobse. Jejich nevšední muzikalita a téměř neomylný cit pro stylovou a historicky poučenou interpretaci činí z těchto audiozáznamů nesmírně cenné příspěvky k celé historii mozartovské diskografie. Jakoukoliv možnost vidět a slyšet protagonisty těchto projektů i naživo tím pádem považuji za skutečný svátek, což mi jistě potvrdí každý, kdo před několika lety navštívil na festivalu Dvořákova Praha Jacobsovo poloscénické provedení Dona Giovanniho. Není se tedy co divit, že mne v progamu Mozart- woche 2018 zaujala produkce Únosu ze serailu (2. 2., Haus für Mozart), která po hudební stránce vycházela ze dva roky staré nahrávky uvedených protagonistů u společnosti Harmonia Mundi. Mnohé slibovalo i jméno režisérky Andrey Moses: ta se po řadě pozoruhodných operních i činoherních inscenací v divadlech v Meiningenu, Výmaru nebo Dessau etablovala i na řadě velkých německých scén od Stuttgartu až po Berlín, kde tamní Státní opera uvedla roku 2015 její pojetí Wagnerových Mistrů pěvců norimberských.
Příliš se těšit je však mnohdy důvodem pro tím větší rozčarovaní. A to je, bohužel, v případě hodnocení výsledného díla dvojice René Jacobs – Andrea Moses patrně ještě výstižnější výraz než například sdělení, že „celkový dojem byl rozpačitý“.
Ani tradičně spolehlivý, úžasně dynamicky odstíněný a zvukově opulentní přínos Akademie für Alte Musik Berlin za řízení svého fenomenálního uměleckého šéfa totiž nedokázal zakrýt nemalé zklamání z inscenace, která pro reálné i obrazné prodloužení utrpení diváků v sále udělala skutečné maximum. Nejprve k tomu reálnému: režisérka v úvodním textu proklamovala svůj cíl vyvolat v divácích dojem neustálého balancování skutečného a smyšleného, k čemuž měla napomoci i rovnováha mluveného a zpívaného slova. Konečně, proč ne: Únos ze serailu není operou, ale singspielem. Ve výsledku však byly původní dialogy Christopha Friedricha Bretznera ještě posíleny o další aktualizované činoherní vstupy a scény, takže se původně svižná Mozartova komedie neúnosně protáhla a změnila v jakousi neústrojnou hru se zpěvy.
Z ní pak vycházela koncepce, která se postarala o ono obrazné „prodloužení utrpení“. Nejsem si jist, zda se mi tuto značně nečitelnou inscenaci podařilo dešifrovat dle režisérčiných představ, ale základem jejího pojetí bylo zjevně vidění Bassy Selima jako všemocného, byť kunderovsky truchlivého boha v jeho vlastním uzavřeném světě, do něhož přichází poklopem v podlaze mladík Belmonte zachránit svou milou Konstanzi a přátele Pedrilla a Blondu. Bassa Selim je zde majitelem jakési firmy, charakterizované logem s létajícím kobercem (poněkud výstřední kostýmy Selimových „zaměstnanců“ od Svenji Gassen naznačují, že by to mohla být letecká společnost), a také filmovým režisérem s vizí, aby přítomní kameramani natočili co nejdříve snímek s happy endem v podobě jeho svatby s Konstanzí. Nic však v režisérově světě nevychází podle jeho představ: když na scénu čas od času přistane z výšin skutečný obří létající koberec s knihovnou a orientálně laděnými matracemi a polštáři pro pohodlné ležení (scéna Jan Pappelbaum), nemají jeho nedobrovolné obyvatelky Konstanze a Blonde pochopení ani pro milostné návrhy Bassy Selima, ani jeho pobočníka, zde poněkud do sebe zahloubaného a intelektuálně laděného Osmina. Belmonte a Pedrillo tu mají roli více méně statických glosátorů a pasivních pozorovatelů, takže pokoušejí-li se tito dva kumpáni ve finále o únos obou dam (jak jinak než na létajícím koberci), nepřekvapí, že plán snadno zhatí i o poznání iniciativnější Osmin, jenž oslaví svůj triumf usednutím na židli s nápisem Režisér. Tím je tu ale stále Bassa Selim, stojící nyní před rozhodnutím, zda má hrdiny svého nepodařeného příběhu zlikvidovat (a skutečně nad nimi stojí s automatickou pistolí), nebo s nimi naložit jinak. Po tom, co jim promítne film o dávné historii, která udělala z něj a Belmontova otce nepřátele na život a na smrt (autorem zřejmě neúmyslně amatérského snímku, evokujícího příběh milostného trojúhelníku ze šedesátých let, je Robert Pflanz), rozhodne se pro velkodušnost a dá svým vězňům svobodu. Ta je čeká opět kdesi pod poklopem; spolu s nimi odchází i emancipovaný bývalý sluha Osmin. Bassa Selim je svými věrnými oslavován, ale není s to si své vítězství vychutnat: opuštějí ho síly, zřejmě umírá a zachovat si v pravdě božskou důstojnost je pro něj nesmírným utrpením.
V tomto výčtu jsem zdaleka neuvedl všechny další významy, odbočky a symboly, jimiž Andrea Moses svou inscenaci obdařila, a ještě více znepřehlednila. A snad by to nebylo ani tak důležité, kdyby se v hlavních rolích objevili pěvci, kteří by z celé produkce udělali událost alespoň po interpretační stránce. Leč ani to se nestalo: kreace, které byly při repríze 2. 2. k vidění a slyšení, lze hodnotit v nejlepším případě jako průměrné. Pěvecky i představitelsky nevýrazní se ukázali být dokonce i dva protagonisté původní Jacobsovy nahrávky: americká sopranistka Robin Johannsen jako Konstanze a německý lyrický tenor Julian Prégardien v roli Pedrilla. Snad i kvůli nutnosti se extrémně soustředit na hereckou stránku projevu podali oba značně nevyrovnané vokální výkony. Přece jen větší pochopení pro stylové podání mozartovského singspielu projevil další německý tenor Sebastian Kohlhepp coby Belmonte; jeho sympatický pěvecký projev však stál v protikladu ke značné jevištní topornosti. Nejuvolněněji a co do komplexního pojetí postav nejúspěšněji tak působili německá koloraturní sopranistka Nikola Hillebrand jako Blonde a rakouský bas David Steffens v úloze Osmina; ani u jednoho z nich však nelze tvrdit, že by se předvedl na úrovni, srovnatelné s pěveckým standardem kteréhokoliv z dalších zmíněných prestižních salcburských festivalů.
Zcela samostatnou kapitolou pak bylo pojetí mluvené role Bassy Selima v podání činoherního a filmového herce Petera Lohmeyera. Vysoký charismatický muž vnesl do inscenace snad největší kus čistě divadelní profesionality, a nebýt jeho přítomnosti na scéně, nedávalo by režisérčino pojetí smysl snad ani rámcově. Pokud se tedy bude na tuto produkci v budoucnu jakkoliv vzpomínat, obávám se, že jedním z mála jejích nadčasových kladů bude tento Lohmeyerův „truchlivý bůh“ Bassa Selim.
V porovnání s fenomenálním představením Händelova Ariodanta, jak se objevil na posledních Pfingsten s Cecilií Bartoli v titulní roli, a s remakem Wagnerovy Valkýry v Karajanově inscenaci z roku 1967, s nímž loni oslavily Osterfestspiele padesát let svého trvání, tedy aktuální inscenace Únosu ze serailu z Mozartwoche 2018, bohužel, neobstojí. Snad se ale vše změní už za rok s novým festivalovým intendantem, nechme se tedy překvapit.

MARLIS PETERSEN, CAMILLO RIDICKE A FLORIAN MAYER
Jakkoliv by se z předchozí reflexe inscenace Únosu ze serailu mohlo zdát, že Mozartwoche se co do umělecké úrovně nacházejí pod standardem dalších zmíněných festivalů, pak má zkušenost s další částí programu mozartovské přehlídky roku 2018 tyto obavy zcela vyvrací. Dopolední matiné ve Velkém sále Mozartea v sobotu 3. 2. (Stiftung Mozarteum, Grosser Saal) s sebou totiž přineslo zcela mimořádný zážitek v podobě recitálu renomované německé sopranistky Marlis Petersen za doprovodu dvou vynikajících hudebníků původem z Drážďan: klavíristy Camilla Ridickeho a houslisty Floriana Mayera. Dobrá nálada provázela jejich koncert hned od počátku: pěvkyně dostala od vedení festivalu květinu k padesátinám, které ten den slavila, a diváci ve zcela zaplněném sále pochopitelně nemohli jinak než jí sborově zapět „Happy Birthday to You“. Pak už však zpívala jen Marlis Petersen, a opravdu nebylo těžké poznat, díky jakým přednostem je tato zpěvačka řadu let hvězdou nejslavnějších operních scén po celém světě. Vládne na poslech lehkým a příjemným, nicméně ve všech polohách znělým sopránem s bezvadnou technikou, díky níž bez potíží dodnes zvládá role od Mozartovy Zuzanky, Konstance, Donny Anny a Elektry až po svou zřejmě nejslavnější úlohu, jíž je Bergova Lulu.
První polovina koncertu proběhla ve značně odlehčené atmosféře: Mozartovy písňové drobničky (arietty, kanzonetty a ronda) se střídaly se stejně nevážně míněnými výňatky z raných skladatelových sonát pro klavír a housle v brilantním podání Ridickeho a Mayera. Petersen neopuštěla jeviště ani během jejich výstupů; naopak si je vsedě na židli a se sklenkou minerálky v ruce zjevně užívala. Nejzávažnějšími hudebními čísly mozartovského bloku se staly scéna a rondo „Non temer, amato bene“ a árie „Schon lacht der holde Frühling“, obě v úpravě pro soprán, klavír a housle. Téměř dokonalé souznění všech tří umělců dalo v těchto případech jasnou odpověď na otázku, proč bylo dobře koncipovat koncert právě tímto způsobem.
Ještě pádněji se to však ukázalo ve druhé částí programu, věnované výhradně dílu Richarda Strausse. Díky pozoruhodné dramaturgii se jednalo o velmi kompaktně znějící celek se zcela jedinečným účinkem na posluchače. Písně z cyklu Mädchenblumen se totiž pravidelně střídaly s instrumentálními miniaturami, často v úpravách jiných autorů právě v aranžmá pro klavír a housle. Zvláštní melancholickou atmosféru tohoto hudebního úkazu si publikum brzy uvědomilo a bez přerušování potleskem ji nechalo doznít až do konce.
Totéž se opakovalo i ve druhém „bloku“ straussovské části, kdy Petersen zazpívala výběr z cyklů Zwei Lieder, op. 26, Letzte Blätter, op. 10 a Vier Lieder, op. 27, z nichž v autorizované Straussově úpravě pro soprán, klavír a housle zazněly dvě zřejmě nejslavnější: Morgen a Cäcilie.
Úspěch koncertu si vynutil ještě další dva straussovské přídavky, které opět potvrdily mimořádnou uměleckou svrchovanost všech tří umělců na jevišti. Přiznám se, že právě tento zážitek ve mně vyvolal velkou chuť zůstat na Mozartwoche i na další koncerty, které do jeho konce zbývaly: vystoupení Vídeňských filharmoniků s Valerijem Gergijevem a klarinetistou Jörgem Widmanem, a druhý den závěrečný galakoncert pěvců Rolanda Villazóna, Reguly Mühlemann a Siobhan Stag za doprovodu Mozarteumorchester Salzburg pod taktovkou Kristiny Posky. Leč – už mi nebylo přáno. Místo truchlení ve mně ale zvítězila chuť těšit se na příští ročník festivalu, který vypadá skutečně více než slibně.

Mozartwoche 2018 – W. A. Mozart: Die Entführung aus dem Serail, KV 384 (Únos ze serailu). Dirigent René Jacobs, režie Andrea Moses, scéna Jan Pappelbaum, kostýmy Svenja Gassen, světla Olaf Freese, sbormistr Alois Glassner. Akademie für Alte Musik Berlin, Salzburger Bachchor a sólisté. Premiéra 26. 1., psáno ze 3. představení (2. reprízy) 2. 2. 2018, Haus für Mozart.

Nahoru | Obsah