Hudební Rozhledy

Portréty velkých klavíristů VIII

III. Yefim Bronfman

Jana Vašatová | 06/18 |Studie, komentáře

Yefim Bronfman

„Bývám velice nervózní… před koncertem je to boj vyjít na pódium... člověk má mnoho obav,“ přiznal v jednom z rozhovorů. „Ale najednou zjistíte, že jsme všichni na jedné lodi.“
Yefim Bronfman je natolik výrazná postava – a to nejen umělecky –, že vstoupil dokonce do literatury. Philip Roth v knize Lidská skvrna zmiňuje zážitek hlavního hrdiny z jeho koncertu. „Pak se objeví Bronfman. Bronfman brontosaurus. Mr. Fortissimo!“ Není divu, že se k této zmínce v knize umělec nerad vyjadřuje, protože se více než samotné hry týká jeho mohutného vzezření.

Mezinárodně uznávaný jako jeden z dnes nejvíce žádaných a obdivovaných klavíristů vystupuje pravidelně a často na předních festivalech, se světovými orchestry a dirigenty i v sériích recitálů. Patří k nejlepším interpretům Beethovena. Před lety provedl v Rudolfinu všech pět skladatelových koncertů s Pražskou komorní filharmonií ve třech večerech. Ostatně spolupracoval s několika českými umělci, s dirigenty Jiřím Bělohlávkem, Zdeňkem Mácalem, Jakubem Hrůšou i Radkem Baborákem, nebo také párkrát doprovázel na klavír pěvkyni Magdalenu Koženou, mj. na jejím turné po Spojených státech, které zahrnovalo i vystoupení v Carnegie Hall.
Yefim Bronfman patří mezi nejlepší světové pianisty. V mládí zaujal svým talentem takové osobnosti, jako jsou Daniel Barenboim, Leonard Bernstein nebo Isaak Stern, a díky nim získal stipendium, které mu dovolilo odjet z rodného Uzbekistánu a Izraele, kde vyrůstal, na studia do USA. Tam absolvoval slavnou newyorskou Juilliard School, kde také poznal v emigraci žijícího Rudolfa Firkušného, ke kterému se hlásí jako žák. Firkušný ho učil dva roky v New Yorku a zapůsobil na něj umělecky i lidsky. Bronfman se s obdivem vyjadřuje nejen o jeho krásném kulatém tónu a zpěvné hře, ale vzpomíná také na Firkušného jako na perfektního evropského džentlmena a hlavně na gurmána, který ho uváděl nejen do české hudby, ale i do českého humoru a kuchyně. V roce 2015 přijal pozvání na čerstvě usta-vený Klavírní festival Rudolfa Firkušného – s přehledem hrál ale „své autory“ – Prokofjeva a Schumanna. V Praze se ovšem objevil vícekrát – na jaře 2010 s Pražskou komorní filharmonií a Jakubem Hrůšou provedl fenomenálním způsobem Brahmsův Klavírní koncert č. 1 d moll. Kritika psala, že „jeho hra se vyznačovala nejen promyšleným zvládnutím olbřímího třičtvrtěhodinového celku, ale i téměř k dokonalosti vycizelovanými detaily“.
V únoru 2014 přijel do Prahy podpořit svého dávného známého z Berlínských filharmoniků a dobrého přítele Radka Baboráka a jeho nový orchestr – Českou sinfoniettu. Společný koncert orchestru s dirigentem Radkem Baborákem a Bronfmanem jako sólistou tehdy nesl nejméně ve dvou ohledech pečeť výjimečnosti. Záštitu nad celou akcí převzalo velvyslanectví USA v Praze, večer osobně uvedl tiskový atašé americké ambasády Daniel Ernst a Bronfman hrál „svého“ Beethovena – Klavírní koncert č. 1 C dur, op. 15. Překvapivě komorně, s úžasným nadhledem a bylo vidět, že má toto dílo do posledního tónu dokonale zažité. Bez problémů pak přidával opět Beethovena, Chopina, Prokofjeva… S neomylnou stylovou jistotou, o té technické ani nemluvě.
Není divu, že patří ke stálým hostům Newyorské filharmonie nebo Berlínských filharmoniků, pravidelně účinkuje na festivalech v Tanglewoodu a Aspenu nebo že byl několikrát nominován na cenu Grammy (mj. v roce 2009 za nahrávku klavírního koncertu, jehož autorem a dirigentem provedení je Esa-Pekka Salonen), když už za nahrávku Bartókových klavírních koncertů z roku 1996 se stejným dirigentem cenu Grammy získal. Kritika po celém světě oceňuje jeho fenomenální techniku, odzbrojující citovost a absolutní odevzdání se hudbě.
„Salonen mi přinesl noty asi čtyři, pět týdnů před premiérou. Je to skvělý koncert. Jsem šťastný, že ho mám. Ale jediná možnost, abych se ho včas naučil, byla zkoušet do dvou do tří do rána…“, vzpomíná Bronfman na klavírní koncert, který pro něho napsal slavný dirigent.
Bronfmanův koncertní kalendář je už léta zaplněn do posledního místečka. Jen za loňský rok v něm lze napočítat 66 vystoupení. K tomu často na místech od sebe velice vzdálených, tedy nejen v USA, kde žije, ale mj. v kulturních centrech a na předních pódiích Kanady, Dánska, Ruska, Itálie, Španělska, Německa, Rakouska, Švýcarska a Singapuru, včetně festivalů, na které se pravidelně vrací, jako je Aspen, Tanglewood, Verbier nebo Salzburger Festspiele. Hrává stále hodně Beethovena, ale také Brahmse – především jeho Koncert č. 2 B dur, druhý klavírní koncert Petra Iljiče Čajkovského a Klavírní koncert č. 2 G dur Bély Bartóka. Stejní autoři tvořili loni základ repertoáru sólových recitálů Yefima Bronfmana nebo jejich díla zněla v rámci jeho komorních vystoupení např. s Pinchasem Zuckermanem. Bronfmanovi nedělá potíže vystoupit dvakrát v rozmezí tří dnů v newyorské Carnegie Hall – jednou se sólovým recitálem (Bartókova Klavírní svita, op. 14, Schumannova Humoreska, op. 20, Debussyho svita Bergamasque a Stravinského Petruška), a posléze si tam zahrát se smyčcovým Kvartetem Emerson Brahmsův Klavírní kvintet.
Bronfmanovy koncertní závazky na první polovinu letošního roku nejsou o nic méně bohaté: celkem 36 koncertů, opět po celém světě: všechna kulturní centra USA a dále Mnichov, Dortmund, Freiburg, Brusel, Aix-en-Provence, Budapešť, Vídeň, Paříž, Lisabon, Berlín, Lipsko, norský Bergen, Luxembourg, Madrid, Toronto a Londýn se svými vyhlášenými sály. Na programu Beethovenovy klavírní koncerty č. 3 a č. 5 a Bartókův Druhý klavírní koncert; na sólových recitálech opět Schumann, Debussy, Stravinskij, ale také Schubertova Sonáta c moll a XI Humoresek soudobého německého skladatele Jörga Widmanna. S lipským Gewandhausem a Bavorským rozhlasovým orchestrem bude hrát také Widmannův klavírní koncert s názvem Smuteční pochod (Trauermarsch), který před čtyřmi lety premiéroval s Berlínskými filharmoniky a Simonem Rattlem.V souvislosti s tehdejší berlínskou premiérou Bronfman pro Los Angeles Time prohlásil, že to, co ho zajímá, je právě nový repertoár. „Neumím si představit větší radost než objednat novou skladbu a pak se ji učit.“
Podle toho, co Bronfman loni a letos pravidelně uvádí na svých koncertech, by to vypadalo spíš na upevňování a maximálně pozvolné rozšiřování stávajícího repertoáru spolu s promyšleným výběrem skladeb pro určité období – to ale vlastně neodporuje citovanému tvrzení. Umělec jako Bronfman se svým repertoárovým zázemím si ho musel také někdy vytvořit a určitě není lehké si takový záběr také zachovat. Bronfman má však prý schopnost zkoušet vždy a všude, využívat čas k práci u klavíru za nejrůznějších podmínek. Také prý vládne mimořádnou pamětí a schopností rychle se učit nová díla.

V tomto ohledu je zajímavé podívat se na autory a skladby, které se objevují na Bronfmanových nahrávkách, vytvořených především – ale ne výhradně – pro firmy Deutsche Grammophon a Sony Classical. První dvě CD vznikla v roce 1986 ve spolupráci Bronfmana a Shloma Mintze a přinášejí houslové sonáty Francka, Debussyho, Ravela a Prokofjeva. Následují koncerty Sergeje Rachmaninova (2. a 3., The Philharmonia Orchestra řídí Esa-Pekka Salonen), Prokofjevovy klavírní sonáty, všechny tři Bartókovy klavírní koncerty (Los Angeles Philharmonic Orchestra & Esa-Pekka Salonen), ve spolupráci s Isaakem Sternem opět Bartók a Mozart, s Emanuelem Axem Rachmaninovovy Tance a Svity pro dva klavíry. V roce 2005 poprvé Beethoven – Trojkoncert s Gilem Shahamem a Trulsem Mørkem, Tonhalle Zürich řídil David Zinman. Tentýž rok s tímtéž orchestrem už i Beethovenovy koncerty – č. 3 a č. 4., o rok později č. 1 a č. 2. V roce 2007 nahrává Bronfman poprvé Brahmse – spolu s Emanuelem Pahudem jeho sonáty pro flétnu a klavír. Následuje Klavírní koncert č. 1 Petra Iljiče Čajkovského (orchestr Bavorského rozhlasu řídil Mariss Jansons) a komplet Brahmsova díla pro housle a klavír s Nikolajem Znajderem; komorní Mozart a Schubert, sólový Musorgskij, Stravinskij, Čajkovskij a Haydn, Prokofjevovy sonáty a komplet jeho klavírních koncertů se Zubinem Mehtou a Izraelskou filharmonií. Na festivalu ve švýcarském Verbier vznikla nahrávka Brahmsových písní s Magdalenou Koženou a dalšími pěvci: Bronfman natočil také Šostakoviče – klavírní koncerty č. 1 a č. 2 s Los Angeles Philharmonic a Esou-Pekkou Salonenem a také jeho klavírní kvintet, op. 57. Nahrávka Klavírního koncertu č. 2 Magnuse Linberga s New York Philhamonic a Alanem Gilbertem byla nominována roku 2014 na cenu Grammy.
Z posledních let existuje i několik DVD záznamů Bronfmanových vystoupení – Lisztův Klavírní koncert č. 2 s Franzem Welserem-Möstem a Vídeňskými filharmoniky ze Schönbrunnu z roku 2010,„Pátý“ Beethoven s Andrisem Nelsonsem a Royal Concertgebouw Orchestra z festivalu v Lucernu 2011, „Třetí“ Rachmaninov z koncertu s Berlínskými filharmoniky a Sirem Simonem Rattlem, nebo oba Brahmsovy koncerty s Franzem Welserem-Möstem a Cleveland Orchestra (2015).
Celý tento přehled svědčí o zcela cíleném a promyšleném budování vybroušeného repertoáru. Bronfman rozhodně nehraje všechno. „Vždycky jsem chtěl dostat radu a odezvu od ostatních klavíristů. Hrál jsem hodně Barenboimovi. Nebo pro Radua Lupua, Murraye Perahiu. Stále cítím potřebu se naučit víc,“ říká.
Na počátku umělecké dráhy Yefima Bronfmana stáli oba jeho rodiče: otec – houslista se pedagogicky věnoval o dvanáct let starší Yefimově sestře Elisabetě; matka – klavíristka vyučovala Yefima. Otcovu houslistickou kariéru přerušila 2. světová válka, kdy se stal německým válečným zajatcem a po propuštění putoval do 600 mil vzdálené Moskvy jenom proto, aby ho za údajnou zradu uvěznil ruský režim; teprve po osmi měsících se podařilo prokázat jeho nevinu. V roce 1973 rodina emigrovala do Izraele, a v Taškentu, kde se Yefim narodil, od té doby nikdo z nich nebyl ani na návštěvě.
V Izraeli byl Yefimovým učitelem klavírista Arie Vardi, představitel Rubin Academy of Music na univerzitě v Tel Avivu. Rozhodujícím momentem v umělecké kariéře Yefima Bronfmana se stalo pozvání na Marlboro Festival ve Vermontu roku 1976. Ve Spojených státech Bronfman pak postupně studoval na Juilliard School, Marlboro School of Music a na Curtisově hudebním institutu u Rudolfa Firkušného, Leona Fleischera a Rudolfa Serkina. Zkrátka skvělá pianistická škola.
Také umělci, s nimiž spolupracuje, patří na přední příčky žebříčku světově uznávaných a žádaných interpretů: pravidelně se už třicet let vrací k Izraelské filharmonii se Zubinem Mehtou, k Symfonickému orchestru Bavorského rozhlasu s Marissem Jansonsem, k orchestrům v New Yorku, Clevelandu, Los Angeles, Filadelfii, Pittsburghu, Washingtonu, Indianapolisu a Torontu, a v řadě koncertů letos vystoupí s Vídeňskými filharmoniky a dirigentem Andrésem Orozco-Estradou a ve speciálním programu s nimi oslaví své 60. narozeniny, které si připomíná 10. dubna. Evropa ho také uslyší s Berlínskými filharmoniky a na řadě recitálů.
K umělcům, s nimiž Bronfman pravidelně spolupracuje, patří špička světových dirigentů, jako jsou Daniel Barenboim, Herbert Blomstedt, Semjon Byčkov, Riccardo Chailly, Christoph von Dohnányi, Gustavo Dudamel, Charles Dutoit, Daniele Gatti, Valerij Gergijev, Alan Gilbert, Vladimir Jurowski, James Levine, Riccardo Muti, Andris Nelsons, Yannick Nézet-Séguin, Sir Simon Rattle, Esa-Pekka Salonen, Jaap van Sweden, Franz Welser-Möst nebo David Zinman. Také k jeho komorním partnerům patří světově známá jména: Pinchas Zukerman, Martha Argerich, Magdalena Kožená, Anne-Sophie Mutter, Emmanuel Pahud atd.
Od prvních veřejných koncertů, které podnikl ve svých patnácti letech s Isaakem Sternem v Rusku po své emigraci do Izraele, se toho skutečně hodně změnilo. I když už tehdy získal prestižní Avery Fisher Prize, jedno z nejvyšších vyznamenání pro americké instrumentalisty.
V sezoně 2007/2008 ho pak Carnegie Hall jmenovala umělcem své koncertní řady Perspektives. A v roce 2010 obdržel od North-western University za svou klavírní interpretaci cenu Jean Gimbel Lane.
Čestný doktor Manhattan School of Music (2005) a od roku 1989 americký občan, bydlící v blízkosti Upper West Side od studentských let na Juilliardu, přáteli nejmenovaný jinak než Fima, však v jednom interview uvedl: „Je to fascinující život, ale úspěchy nejsou něco, na co bych byl hrdý.“

Nahoru | Obsah