Hudební Rozhledy

Celuloidová hudba III

III. Jasná zpráva o Nejasné zprávě

Tomáš Pilát | 06/18 |Studie, komentáře

Jan Jirásek

Píše se rok 1998. Český lev sílí a řve čím dál tím víc. Už není filmového fandy, který by o něm nevěděl, bulvárem kolují drby ze zákulisí cen, ocenění tvůrci se pyšní svými úspěchy a hrdě si je dávají do životopisů.
Pátý ročník Českých lvů přinesl jasnou zprávu: nejlepším českým snímkem byli podle českých filmových akademiků Knoflíkáři (režiséra Petra Zelenky) a nejlepší hudbu měl snímek Nejasná zpráva o konci světa (od hudebních skladatelů Jana Jiráska a Ondřeje Soukupa). Po právu, i když Nejasná zpráva o konci světa mohla být klidně i nejlepším filmem. Možná to ale byl pro členy České filmové a televizní akademie snímek příliš depresivní, vlastně apokalyptický, a tak raději dali přednost komedii, i když tak trochu mrazivé. Takové ale máme my, Češi, rádi. Ale spravedlivě: nejlepším filmem mohl být i některý jiný snímek, v onom roce se jich urodilo pár opravdu kvalitních. Samozřejmě vedle těch, na které si dnes už vzpomene jen málokdo. Ale tak to chodí.

V osudí Českých lvů za rok 1997 se ocitla dvacítka filmů. Vedle Knoflíkářů a Nejasné zprávy o konci světa například Lea, Báječná léta pod psa, Cesta pustým lesem, Orbis pictus, Passage, Bumerang nebo Zdivočelá země. A taky třeba Lotrando a Zubejda. Tu uvádím odděleně proto, že má velice důležitou a výraznou hudební složku. Většinu filmové hudby tu tvoří písničky dua Jaroslav Uhlíř – Zdeněk Svěrák v civilním podání herců, ty písně jsou hravé, texty vtipné, zpěv zdánlivě nenápadný, ale ve skutečnosti strhující. Jaroslav Uhlíř se díky nim dostal až do konečných nominací na Českého lva za hudbu. Tahle pohádka (vzniklá spojením dvou pohádek od Karla Čapka) je filmem nadčasovým, který se může kdykoliv pustit v kině nebo televizi, a vždycky se na něj s chutí podívá celá rodina. Dodejme, že režisérem Lotranda a Zubejdy je Karel Smyczek. Třetím nominovaným v kategorii nejlepší hudba byl Jiří Stivín za muziku ke snímku Jiřího Stránského a Hynka Bočana Bumerang. Skladatel a multiinstrumentalista se skvěle trefil do ponuré nálady snímku, jehož děj se odehrává v 50. letech minulého století v československém komunistickém lágru. Nebo obráceně: Stivín svojí hudbou dokázal tuhle náladu v divácích vyvolat.
A k vítězům. Českého lva za nejlepší hudbu převzali, jak už jsme řekli, Jan Jirásek a Ondřej Soukup za muziku k filmu Juraje Jakubiska Nejasná zpráva o konci světa. Tenhle film není divácky úplně jednoduchý, je ale strhující a člověku se zadře hluboko pod kůži. A když říkáme strhující, tak po mnoha stránkách: příběhem, lokacemi a vytvořenými dekoracemi, kamerou, a tudíž obrazově, i hereckými výkony. A pozadu nezůstává ani hudba.
„S Ondřejem Soukupem cítíme mnohé věci podobně a můžeme dobře spolupracovat. Není to tak, že by jeden z nás přinesl jedno číslo nebo jeden track, a druhý by napsal další track. Hodně jsme pracovali spolu, dneska se tomu říká brainstorming,“ vzpomíná na komponování hudby k Nejasné zprávě Jan Jirásek. A muzika je to opravdu pestrá, žánrově, instrumentačně i melodicky. Znějí tu kostelní zpěvy, parafráze církevní i lidové hudby, a taky cikánské rytmy (ve filmu si zazpívala třeba Věra Bílá). Důležitá je vokální složka hudby, prostor mají ale i symfonické a komorní plochy, střídají se rytmy i tempa. Pokud si člověk pustí soundtrack k filmu samostatně, je to úžasná dávka muziky, výsledek se blíží formálně i interpretačně propracovanému oratoriu. Mohlo by se jmenovat Oratorium o konci světa.
„Při práci skladatele filmové hudby jsou vždycky nejdůležitější požadavky režiséra. Muzika k Nejasné zprávě vznikala na offline střih. Při jedné frekvenci Juraje Jakubiska najednou napadlo, že chce do jednoho konkrétního místa sbor. Sbor tam byl namístě a já jsem ho musel narychlo vepsat do už hotové partitury, a Pavel Kühn ho ještě dodatečně nahrál,“ říká Jirásek. Tahle flexibilita všech zúčastněných tvůrců je při práci s Jakubiskem běžná. Něco podobného zažil Jan Jirásek později i při komponování hudby ke snímku Bathory.
Obecně: Juraj Jakubisko pracuje s takzvanou referenční hudbou. Do jednotlivých obrazů pouští kousky muziky odjinud a skladatele pak vyzve, aby vytvořil něco v podobném duchu. „Ale ne, abychom ji kopírovali, spíš jde o náladu. Nejasná zpráva o konci světa je dramatický film, a Jakubisko chtěl mít dramatickou hudbu, velký orchestr i sbory,“ doplňuje Jan Jirásek, který v tandemu s Ondřejem Soukupem ke snímku napsal mnohovrstevnou i dramatickou muziku. Občas zaslechneme historizující části, občas hudbu moderní. A všechno je to skvěle skloubeno. „Ta vesnice, kde se příběh filmu odehrává, je archaická. Mohlo by se jednat o vrcholný středověk, ale klidně i o konec devatenáctého století. Tomu by napovídaly moderní zbraně, které její obyvatelé mají. Děj je ale spíš zasazen do jakéhosi bezčasí, které se občas ukotví v nějakých historických žánrech,“ charakterizuje film, a tím i jeho hudbu Jan Jirásek. Spolu s Ondřejem Soukupem nad ní strávil hodně času. Postupně totiž vznikaly různé střihové verze filmu, které potřebovaly novou muziku. Jirásek tak třeba musel na týden přerušit svoje pedagogické působení v Americe, přiletět do Prahy a dopsat celou jednu hudební smyčku. Nejasná zpráva o konci světa je velkým filmovým eposem, k jehož celkovému vyznění hudba hodně pomáhá.
Byť to tak nemusí vypadat, k bravurnímu zvládnutí profese filmového skladatele pomohlo Janu Jiráskovi studium elektroakustické, elektronické a počítačové hudby. Skladatel hodně pracuje s elektronickými zvuky, se samply, a snaží se je kombinovat s živým zvukem – třeba symfonického orchestru nebo jeho jednotlivých nástrojů, a samozřejmě i lidského hlasu, ať už sólového nebo ve sboru. Podle svých slov se Jirásek hodně naučil i během svého angažmá v Českém rozhlase. Jak říká, k hudbě filmové se vlastně odpíchl přes práci na muzice k rozhlasovým hrám. Důležitá pro něj byla spolupráce s režisérem Pavlem Krejčím. Ve studiu Českého rozhlasu v Hradci Králové se Jan Jirásek během tří let vypracoval přes pozice hudebního režiséra a dramaturga na důležitého tvůrce jeho hudební tváře. Hodně mu dala i práce na scénické hudbě k divadelním hrám, často spolupracoval s režisérem Josefem Kroftou v hradeckém Divadle Drak. „Jak Krejčí, tak Krofta mě hodně naučili. Prací s nimi jsem si osvojil jak flexibilitu, tak schopnost přizpůsobit se požadavkům režiséra, a samozřejmě i umění nabídnout své nápady. Navíc v rozhlase jsem se naučil pracovat s živým orchestrem a vůbec s hudebním materiálem,“ dodává skladatel.
A ještě ke spolupráci Jana Jiráska a Juraje Jakubiska. Režisér v současné době pracuje na pokračování své úspěšné filmové pohádky Perinbaba (z roku 1985), a Jirásek už má podepsanou smlouvu na vytvoření hudby (mimochodem – k původní Perinbabě napsal muziku Petr Hapka). „Moc se na to těším, myslím, že to bude typický Juraj Jakubisko,“ dodává Jan Jirásek. V naději je ještě muzika k dalšímu opusu slavného režiséra, Slovanská epopej, ale to je projekt, který zatím nemá zcela zřetelné obrysy vzniku a uvedení do kin.
Z osmi nominací na Českého lva proměnil snímek Nejasná zpráva o konci světa ve vítězství a zisk křišťálové sošky čtyři. Vedle hudby to bylo v kategoriích nejlepší střih (Luděk Hudec), nejlepší zvuk (Michal Houdek) a nejlepší vedlejší herecký výkon (Klára Issová).

Posuňme se o rok dál. Filmová úroda roku 1998 byla o něco nižší než v roce předcházejícím. O Českého lva se utkalo čtrnáct snímků, králem mezi nimi byl počin režiséra Vladimíra Michálka Je třeba zabít Sekala. Získal jedenáct Českých lvů včetně těch za nejlepší film, režii a scénář. A včetně Českého lva za nejlepší hudbu. V této kategorii byli vedle nakonec zvítězivšího Michała Lorence nominováni ještě Ondřej Soukup za muziku k filmové pohádce Václava Vorlíčka Jezerní královna a Vladimír Chrenovský za hudební doprovod ke snímku Iva Trajkova Minulost. Zatímco Ondřej Soukup je v oblasti filmové hudby ostříleným matadorem, filmografie Vladimíra Chrenovského je o něco chudší; sám Chrenovský je ale rozkročen mezi několik filmových oblastí, vedle komponování pracuje i na zvuku, produkuje, působí jako dramaturg, občas i hraje, sem tam si střihne výtvarnou složku filmu. A mimo jiné založil i vydavatelství Azyl. Film Minulost mu přinesl i nominaci v kategorii nejlepší zvuk.
Nicméně vítězství za nejlepší filmovou hudbu roku 1998 připsali čeští filmoví akademici Michału Lorencovi. Polský komponista je dnes už v českém filmu jako doma – a u sebe doma má hned tři České lvy (tedy o jednoho víc, než Jan Jirásek). Dva z nich jsou výsledkem spolupráce s režisérem Vladimírem Michálkem.
Muzika ke snímku Je třeba zabít Sekala je velkolepá a skvěle do filmu zapadá. Je dramatická i dojemná, a podtrhuje tak to, co se v tu kterou chvíli děje na plátně. Skladatel se nebojí střídat nástrojové obsazení, vokální, instrumentální a vokálně-instrumentální kompozice, a samozřejmě ani tempa. Skvěle pracuje s náladou a napětím. Chvílemi se možná divákovi vybaví muzika ke snímkům Alfreda Hitchocka: v pasážích dramatických smyčců k Psychu a v lyrických či pochmurných plochách k Vertigu. Jak Bernard Herrmann ve Vertigu, tak i Michał Lorenc ve filmu Je třeba zabít Sekala dostali příležitost se rozmáchnout a využili ji beze zbytku. Jejich hudba snímkům pomáhá, dotváří je, ovšem nevyčnívá, alespoň ne moc. Přitom v obou případech se dá poslouchat i sama o sobě – zdaleka neplatí, že funguje jenom tady a teď, tedy s filmovými obrázky.
Stejně jako Jan Jirásek i Michał Lorenc má rád sbory. Síla i tvárnost sestavy lidských hlasů dává velké kompoziční možnosti, což samozřejmě platí i u filmové hudby. Sbor může interpretovat lidovou muziku i stylizovaný folklor, klasiku, umí se přizpůsobit stylům různých historických období, a umí i modernu. Je tvárný rytmicky i dynamicky. A navíc má charakteristickou, nekopírovatelnou barvu. Proto je ve filmové hudbě poměrně často využíván. Dá se říct, že vždycky nastartuje divákovu pozornost a nasměruje jeho city. Když zní z plátna sbor, zpravidla se děje něco důležitého. V Sekalovi zpívají sbory hned dva: Chór Filharmonii narodowej Varšava a Varšavský chlapecký sbor.
Lorenc tu dostal velkou hudební příležitost. Je ale třeba říct, že režisér Vladimír Michálek pracuje ve svém snímku s hudbou velice rafinovaně. Nasadí ji v okamžicích, kdy chce podtrhnout atmosféru, a často přitom vlastně nechává na divákovi, jakou si ji z té hudby ve svém nitru nastaví. Lorencova muzika není vysloveně návodná, a to je dobře. Na druhou stranu v některých scénách hudbu očekáváme, ale marně. Třeba u hospodské rvačky Jury Barana a Sekala. Už už slyšíme bubny a trhavé pizzicato smyčců, ale nepřicházejí. Na druhou stranu – ve scéně, kdy Sekal odmítnutý Anežkou odchází ze stáje, dává hudba tušit, že přijde něco dramatického, ba zlého. Což se stane. Takových míst je ve filmu víc. Třeba scéna, kdy „prodaná“ Anežka přichází za Sekalem, a nakonec ji zneuctí Sekalův kumpán Záprdek. Hudební plocha k tomuto sledu obrazů je dlouhá necelých osm minut a je tak temná, že z ní naskakuje husí kůže. Po několikavteřinové pauze následuje „ranní“ hudební scenérie, kdy v nádrži na návsi plave Anežka mrtvá. A účinky na diváka jsou podobné.
Kompozice pro sbor a orchestr pro závěrečné titulky hudební dílo filmu korunuje. Michału Lorencovi v jeho práci pomáhá minulost instrumentalisty. Než se dostal k psaní filmové hudby, hrál v různých kapelách, později psal muziku pro kabarety a divadla. U filmu debutoval v roce 1986 hudbou k opusu Łuk Erosa režiséra Jerzega Domaradzkého. Snímek mu tehdy konečně otevřel dveře k dalším domácím režisérům. K těm zahraničním mu pak pomohl snímek Macieje Dejczera Tři sta mil do nebe z roku 1989. Od té doby se zahraniční zakázky začaly hrnout. Lorenc pracuje v Polsku, Americe, Německu, Velké Británii, Česku a dalších zemích, a získává ceny. O těch českých už byla řeč, u našich východních sousedů získal dvě ocenění Slnko v sieti, ceny dostává samozřejmě v Polsku, a vedle toho je držitelem Evropské filmové ceny a třeba i Grand Prix z Mezinárodního festivalu filmové hudby v Bonnu.
Český lev za hudbu k filmu Je třeba zabít Sekala je namístě. Samozřejmě, můžou se ozvat hlasy, že by si ho zasloužil jiný tvůrce za jiný film. Možná zasloužil. Často se stává, že by si cenu zasloužilo víc soutěžících. Ale může ji dostat jenom jeden. V případě Sekala není Český lev šlápnutím vedle. Stejně jako o rok dřív nebyl šlápnutím vedle „hudební“ Český lev pro Jana Jiráska a Ondřeje Soukupa za Nejasnou zprávu o konci světa. Všichni zmínění laureáti to v dalších letech mnohokrát potvrdili.

Nahoru | Obsah