Hudební Rozhledy

Z našich houslařských ateliérů III

III. Houslař Tomáš Vávra

Rafael Brom | 12/18 |Svět hudebních nástrojů

Zleva Karel Vávra, Ludmila Vávrová-Bouchalová a Tomáš Vávra

Rodokmen houslařského rodu Vávrů, zarámovaný na stěně jejich ateliéru v Lublaňské ulici na pražských Vinohradech a oživen rozhovorem s paní Ludmilou, Karlem mladším a jeho synem Tomášem (31. 1. 1966), nejmladším z rodu, vydal svědectví o proměnách života čtyř generací. Karel Vávra mladší, syn a žák Karla staršího, započal představování členů rodu osobou jeho zakladatele Jana Baptisty Vávry, jen o tři roky mladšího než zakladatel rodu Špidlenů, sklenařický František. Rozvětvené příbuzenské vztahy, v němž vystupují na scénu povětšinou bratranci a také sestřenice Ludmila, jsou bohaté a spletité. V linii Tomáše, nesené otcem Karlem mladším a dědem Karlem starším, nalézáme jeho prabábu jako sestru Jana Baptisty; v linii paní Ludmily je jejím otcem Alfons František a dědem sám Jan Baptista. K již citovaným jménům se přidávají Josef Vávra, který pracoval v Lubech u Chebu, Alfons mladší, dnes činný v americkém státě New Jersey, a do rodiny lze jmenovat Antonína Kolomazníka, bratra manželky Alfonse Františka, jehož byl žákem.

Přehledně znázorněno je v první generaci Jan Baptista Vávra, v druhé generaci Alfons František, Karel starší, Josef, ve třetí generaci Alfons mladší, Ludmila a Karel mladší, a ve čtvrté generaci Tomáš.
To je osm členů houslařského rodu, jež tvořilo významnou kapitolu v historii pražského a českého houslařství. Role zakladatele Jana Baptisty je významná sama o sobě, Alfons František upevnil postavení rodiny v houslařské obci a vyučil tři členy rodiny, mezi nimi i Karla Vávru staršího, který patřil mezi zakladatele Kruhu umělců houslařů, působícího v rámci bývalého Svazu skladatelů a koncertních umělců, dnes Asociace hudebních umělců a vědců. Josef Vávra, žák zakladatele, pracoval a učil na státní houslařské škole v Lubech u Chebu, dodnes jediné v našich zemích, byť přenesené do Chebu, jež byla založena ještě za Rakouska-Uherska. Byl také mezi prvními členy Kruhu umělců houslařů. Karel Vávra mladší je současným předsedou tohoto houslařského společenství, jehož členem je od založení v roce 1958 a spolu se svým synem jsou dnes jedinými činnými členy rodu. Vedle zásadních a důležitých charakteristik jejich práce je zajímavým rysem rodiny to, že jen výjimečně vzdělávali adepty houslařství mimo své příbuzenstvo – kromě Josefa Vávry, který byl oficiálním mistrem odborného výcviku na lubské houslařské škole.

  • Vaše pozice, Tomáši, měla nepochybně jasnou perspektivu; kdy jste vstoupil do rodinného ateliéru?
    Co si pamatuji, tak asi od dvanácti let jsem občas po škole docházel do dílny a vyřezával jsem si tam třeba panáčky a jiné drobné věci ze dřeva. Po základní škole jsem nastoupil do učňovského střediska Ústředí uměleckých řemesel v Podkovářské ulici v Praze ve Vysočanech. Docházel jsem tam na společnou výuku všeobecných a odborných předmětů s truhláři, řezbáři, košíkáři a dalšími učni podobných uměleckých řemesel, se kterými jsem seděl v lavici. Z praktické výuky v této škole jsem mnoho nepochytil, protože na praxi jsme se spolužákem Honzou Sokolem chodili do dílny k tátovi. Vzpomínám si na nějaké exkurze, třeba do dřevařského závodu, kde se vyráběly dýhy. Do učení jsem nastoupil v roce 1980 a výuční list jsem získal v roce 1983.
    Otázka vyučení Tomáše vypadá prostě a nekomplikovaně, ale otec, mistr houslař Karel Vávra, absolvoval tehdy v 80. letech pozoruhodnou anabázi, kterou v konečném důsledku narušil tehdejší ideologickou jednotu školství reálného socialismu. Osoba ve svobodném povolání, která chtěla dát synovi odborné vzdělání s nulovými náklady pro stát – s tím, že učně vyučí zdarma, bude ho po celou dobu studia živit, poskytne mu zdarma pomůcky, učební literaturu a materiál –, nakonec získala výjimku ze systému, ovšem za zachování kolektivního vzdělávání. Tomáš tedy získal výuční list nikoli v oboru houslařském, ale jako truhlář – a aby nebyla ta výjimka tak ojedinělá, byl povolen stejný způsob odborné výuky ve Vávrově dílně také Janu Sokolovi, synu filozofa a profesora Jana Sokola a vnuku filozofa Jana Patočky.
  • Tomáši, pod otcovým vedením jste vyrobil své první housle, že? Nechal jste si je?
    Ne, ty jsou prodané, pro mě jako mladého člověka bylo lepší mít tehdy nějakou korunu.
  • Vy jste se vyučil krátce před vojnou. Kde jste sloužil vlasti?
    Rok po vyučení jsem nastoupil do kasáren, kde sídlila tehdejší Posádková hudba města Prahy, která měla opravárenskou dílnu na hudební nástroje. Dělal jsem tam jako voják základní služby s civilními zaměstnanci, takže mě také většinou neminuly pomocné práce, zametal jsem, nosil věci. Přede mnou tam byl taky houslař Tomáš Pilař. Z vojny jsem se vrátil v roce 1986 a od té doby jsem tady v dílně v Lublaňské, s výjimkou roku 1991, kdy jsem byl nějaký čas na stáži ve Švédsku. V Göteborgu má dílnu tátův vyučenec Vladimír Váňa, u něhož jsem pracoval. Bydlel jsem tehdy v Kungsbacke, což je asi třicet kilometrů jižně od Göteborgu, u českého hudebníka Václava Herclíka, člena tamního městského symfonického orchestru. Denně jsem jezdil autobusem do dílny, kde jsem pracoval na všemožných opravách různých nástrojů i kontrabasů, potahoval jsem smyčce.
    Seznámil jsem se tam s trochu odlišnými požadavky hudebníků a poznal jsem něco málo nového z houslařiny.
  • Podle jakého modelu pracujete?
    Podle modelu Guarneri del Gesù, máme ho v rodině už od dědových dob. Používáme i model Stradivari.
  • Vy pracujete v dílně, kterou vybudoval váš děd Karel starší – po adresách Korunní 28 (naproti bývalému hostinci Kravín), Bělehradská 132 (na rohu s Anglickou ulicí) a Lublaňská ulice č. 65 (u stanice metra I. P. Pavlova). Zdědil jste také památnou, úřednicky zběhlým rukopisem pečlivě vedenou kroniku vyrobených nástrojů, ve které jsem přečetl zápis z roku 1941 o unikátním dědově nástroji opus 100. Ten na vnitřní straně spodní desky nese podpis Váši Příhody a uvnitř na horním špalíku je vlepena fotografie samotného Karla staršího při práci. A prohlédl jsem si nejen zápis, ale i nástroj samotný. Pokračujete v rodinné tradici, co se týče zápisů o houslích a pracujete také na historickém dědově ponku?
    Ani já ani otec už tu tradici nedržíme, my si své nástroje poznáme už ode dveří, jestli je to Vávra, nebo ne. Tu kroniku vedl dědovi jistý spřátelený úředník. A ten ponk, u kterého sedím, je nový, ten velký dědův je v Českém muzeu hudby za sklem expozice houslařské dílny. Nejdřív ho ale dostal strýc Jiří, tátův bratr, který ho měl postavený ve sklepě a dělal na něm nějaké opravy auta nebo kol. Strýc byl inženýr strojař a neměl s houslařstvím nic společného.
    Kromě toho – vstupuje do hovoru Karel Vávra mladší – že původně měl být houslařem právě on. Mě dal otec do gymnázia a když jsem byl ve druhé třídě, tak gymnázia zrušili a já šel na původní školu. A když jsem ji končil, tak přišel pan ředitel, velký komunista, a řekl otci, že nemůžu jít studovat, protože je živnostník. Tak táta řekl, že půjdu k němu do učení, bratr, který byl o dva roky mladší, už tyhle problémy neměl a na studia se dostal. A pak došlo ještě k dalšímu paradoxu – zatímco já jsem byl na vojně v útvaru civilní obrany střeženém ministerstvem vnitra, kde byli většinou kulaci, kněží nebo trestané osoby a mezi nimi houslař Vávra, tak můj bratr sloužil na hranicích u Chebu a kdyby chtěl, tak mohl kdykoli odejít na Západ.
  • Mimochodem, mezi adresami, na kterých pracovali houslaři jménem Vávra, když pominu živnost Jana Baptisty na Smíchově ve Dvořákově ulici 1278 a jeho filiálku v Banské Bystrici, má zajímavou historii dílna v Jindřišské ulici č. 30. Tu otevřel Alfons František, otec Ludmily a Alfonse mladšího v roce 1925 a tam pracoval Karel starší až do osamostatnění v roce 1930. Budova, která v historii patřila do komplexu fary kostela sv. Jindřicha a sv. Kunhuty, stále odolává stavebním proměnám a houslařská dílna tam setrvala po mnoho desetiletí. Svůj houslařský život tam prožila paní Ludmila Vávrová, provdaná Bouchalová (1931). Podle jejích slov byla dílna v klenutém přízemí – dnes je tam knihkupectví – v patře byl obchod.
    Bylo to tam hezké, ale bylo tam chladno, hlavně v zimě, ale i v létě, to jsme ani nevěděli, že je venku horko. No, my jsme měli tu výhodu, že jsme se tam s bratrem Alfonsem (1936) vyučili a když potom tatínek zemřel, tak nám úřady povolily, podle vdovského práva, provozovat dílnu dál až do roku 1958, kdy ji přebralo Družstvo hudebních nástrojů, které později vystřídalo výrobní družstvo Igra. Tehdy nás tam pracovalo víc houslařů – Karel Šámal, Antonín Kolomazník, já nebo František Pavlíček. Já jsem tam byla až do důchodu. Bratr Alfons v roce 1969 emigroval s manželkou a dceruškou Petrou do Ameriky, kde se jim narodila dcera Jenny. Viděli jsme se až po 43 letech, když sem přijel na návštěvu.
  • Co představuje, Tomáši, vaši denní práci – opravy houslí, viol, violoncell, kontrabasů, seřízení nástrojů, poradenství? Zbývá vám čas na zhotovení nových nástrojů?
    Hodně práce je s potahováním smyčců, dost nástrojů nám dávají opravovat hudební školy – housle, violy a dětská violoncella. Větší nástroje jako kontrabasy se nám sem ani nevejdou. (Mimochodem, asi jediným členem rodiny Vávrů, který se zabýval stavbou kontrabasů, byl nejspíše sám Jan Baptista Vávra.) Kromě toho pracuji na mistrovských nástrojích, pro které využívám materiál zakoupený dědem Karlem ještě ve 30. letech dvacátého století.
  • Jedny z nich získala v roce 2001 Jana Nováková (dnes Vonášková) z Plzně, absolventka Letních houslových kurzů Václava Hudečka, která byla tehdy studentkou londýnské Královské akademie. Podle Hudečka získala housle za provedení Beethovenovy Jarní sonáty. Mistrovské housle z Vávrovy dílny – tentokráte z rukou Karla Vávry mladšího – získala v Luhačovicích roku 1999 také Ivana Kovalčíková a v roce 2015 Eliška Kukalová. Loňského roku jsem se, Tomáši, s vámi a s otcem potkal na Mezinárodní houslařské soutěži v Českém muzeu hudby – účastnil jste se i vy v mládí soutěží?
    Já jsem se k soutěžím jednak ani nedostal – jako učeň jsem nemohl, když se pořádala Československá houslařská soutěž v Hradci Králové v roce 1985, tak jsem byl na vojně, a pak už byly soutěže až po devadesátém roce v Náchodě, to už jsem byl trochu starší. A jednak působil můj otec při soutěžích jako úřední houslař, což by mohlo být bráno jako překážka. A i kdybych mohl, tak jsem soutěžit nechtěl, nejsem exhibicionista.

    Tomáš Vávra je členem Kruhu umělců houslařů a jeho diplom podepsali Přemysl Špidlen spolu s klavíristkou Věrou Lejskovou za Asociaci hudebních umělců a vědců.

    Nahoru | Obsah