Hudební Rozhledy

Editorial 04/18

Hana Jarolímková | 09/18 |Úvodník

Vážení a milí čtenáři,
svět kolem nás se otřásá a přináší změny, které běžný občan nestačí sledovat, natož se v nich smysluplně orientovat. Je proto velmi potěšitelné (a vždy tomu tak bylo), že máme, a slovo máme zdůrazňuji, umění. To hrálo od samotného počátku svého vzniku v zásadě trojí roli: na jedné straně nastavovalo společnosti specifický obraz (který si mnozí ani neuvědomovali) a upozorňovalo na její různé nešvary, a na straně druhé pomáhalo alespoň na chvíli „zapomínat“ na starosti a strasti všedního života. Velmi často se lidé v minulosti obraceli k různým, z pohledu nás skeptiků „iracionálním činnostem“, kterými se alespoň to nejhorší, co prožívali, snažili zvrátit „nadpřirozeným“ způsobem.

Jedním z pozůstatků minulosti je i skutečnost, že mnozí z nás přisuzují, stejně jako to činili naši předkové odnepaměti, magickou moc různým číslům. Vzpomeňme si jen na počáteční slova celé řady pohádek – „Za sedmero horami, za sedmero řekami…“, nebo na obávané, zvláště ve spojení se dnem pátečním, číslo třináct. Něco z toho v nás zůstalo dodnes, a to i v případě těch lidí, kteří se považují za naprosto racionální. I oni často podléhají představě, že např. naše dějiny ovlivňuje číslo osm. Neblahé datum 1618, revoluční rok 1848, z ne tak vzdálené minulosti takové mezníky našich dějin jako jsou léta 1918, 1938, 1948, 1968 a jistě by se našla ještě řada dalších příkladů.
I já jsem se v tomto úvodníku rozhodla zahrát si s čísly, i když trochu jiným způsobem, než popisuji v předcházejících řádcích. Určující pro mne totiž byla, ostatně jako vždy, hudební tematika, byť zasazená do nejrozličnějších kontextů. V souvislosti s dubnovým vydáním našeho časopisu jsem logicky vybrala číslo 4, vyjadřující pořadí tohoto měsíce v rámci roku, které jsem zkusila propojit s nejvýznačnějšími hudebními událostmi, k nimž došlo v Praze na konci 18. a zejména v první polovině 19. století. Ty nepochybně potvrzují pověst Prahy jako města hudbymilovného, které si tak zamiloval například Wolfgang Amadeus Mozart (1756–1791). Vždyť i kdyby větu „Moji Pražané mi rozumějí“ nevyslovil on sám, to, že kolovala mezi lidmi a dochovala se dodnes, jistě o něčem zásadním svědčí. Totiž o oblibě rakouského hudebního génia v Čechách a Praze zvláště. A jak Praha a duben souvisejí s Mozartem? Na rozdíl od předcházejících dlouhodobějších pobytů skladatele v našem hlavním městě v říjnu 1787 (premiéra Dona Giovanniho) a v září 1789 (premiéra opery La clemenza di Tito) pouze díky několika hodinám, které se tu Mozart 8. 4. 1789 zdržel při své cestě do Drážďan.
Další, tentokrát významnější dubnovou událostí bylo na počátku 19. století založení Pražské konzervatoře (25. 4. 1808), která se tak zařadila k těm nejstarším v Evropě.
Zásadní událost ale představuje i datum 1. 4. 1813, kdy se stal Carl Maria von Weber (1784–1826), německý skladatel a dirigent, ředitelem Stavovského divadla. Působil zde do roku 1816 a mimo jiné tu publiku představil i svoji operu Čarostřelec.
A jako poslední jsem vybrala datum 24. 4. 1848. Tehdy byla ve Stavovském divadle uvedena premiéra dramatu J. K. Tyla Krvavý soud aneb Kutnohorští havíři, která, ačkoliv nemá s hudbou vcelku nic společného, je spjata s tím, že Josef Kajetán Tyl (1808–1856) je spolu s hudebním skladatelem Františkem Škroupem autorem písně Kde domov můj. Ve hře Fidlovačka ji zpívá slepý mládenec Mareš, co ale všichni víme, později se její první sloka společně se slovenskou písní Nad Tatrou sa blýska stala hymnou nově založeného Československa a od roku 1990 samostatné České republiky. Ovšem v budoucnu k ní možná přibude i sloka druhá...

Nahoru | Obsah