Hudební Rozhledy

Iván Fischer: Rutina je zabiják hudby

Alena Sojková | 04/18 |Rozhovory

Iván Fischer

Silnou sestavu těles, která letos vystoupí na Pražském jaru, doplní i Budapešťský festivalový orchestr, oficiální člen klubu deseti nejlepších orchestrů světa. V roce 1983 ho založil dirigent Iván Fischer spolu se svým přítelem, klavíristou a dirigentem Zoltánem Kocsisem. Jejich cesty se sice časem rozešly, ale Iván Fischer zůstává v čele tohoto tělesa i nadále. A i když má další závazky (je uměleckým ředitelem berlínského Konzerthausu), tvrdí, že Budapešťský festivalový orchestr je pro něj doživotní potěšení.

Je známé, že Iván Fischer příliš nevyhledává příležitosti, jak se stát „létajícím dirigentem“. Úzké vztahy ho pojí jen s Královským orchestrem Concertgebouw v Amsterdamu a s Berlínskými filharmoniky. Jeho vztah s amsterdamským orchestrem a holandskou kulturou je výjimečný i proto, že jeho dcera z prvního manželství, zpěvačka Nora Fischer, zpívá v Holandsku. Před pár lety byl Iván Fischer dokonce zmiňován v souvislosti s nástupnictvím po Marissi Jansonsovi, v roce 2016 se však uměleckým ředitelem a šéfdirigentem Královského orchestru Concertgebouw stal Ital Daniele Gatti (jejich koncert se na Pražském jaru uskuteční 15. května).

Kariéra? Jen náhoda

„Zhruba devadesát procent toho, co dirigenti musejí dělat, mě odrazuje,“ konstatuje Iván Fischer. „Líbí se mi jen velmi malá část této profese – a tou je hudba. Zbytek – sláva, moc, hierarchie, orchestrální pracovní rutina – mi vůbec není příjemný. Nikdy jsem nebyl přesvědčený, že právě tohle chci dělat. Nic mě na tom nepřitahuje. Vlastně – poslední povolání, které bych si býval vybral, je dirigování,“ říká zcela vážně.
„Posluchači jsou přesvědčeni, že dirigenti nadevše milují stát před orchestrem, mávat rukama a takhle se předvádět. Ale já do tohoto klubu nepatřím. Takzvané velké orchestry, tedy vynikající orchestry s tradicí, rády uchovávají určité hudební hodnoty, například svůj ,nezaměnitelný‘ zvuk. Muzikanti říkají: ,To jsme my, to je naše značka.‘ Proto přitahují dirigenty, kteří se opájejí svým máváním rukama, aniž by se snažili přinést cokoli svého a hlavně nějakou změnu. Když se přece jen setkám s nějakým slavným orchestrem, cítím, jako bych pracoval s primadonou, která po vás vyžaduje jediné: abyste se opájel jejím uměním. Ale já mám mnohem raději ansámbly, které přijímají mé představy, protože teprve tehdy můžeme společně stvořit něco pozoruhodného,“ líčí Iván Fischer.
Ani v mládí se Fischer nezabýval myšlenkou, že by z něj byl druhý Furtwängler. Hrál na klavír, na housle a na violoncello, skládal ve stylu Johna Cage. S přáteli založil avantgardní divadlo a vůbec – byl hluboce ponořen do všech uměleckých oborů. Až poté, co začal studovat na vídeňské Hudební akademii, zjistil, že ho dirigování přitahuje, že je pro něj něčím přirozeným. Poprvé to zjistil na hodinách Hanse Swarowského, který preferoval nesentimentální až objektivistický přístup. A později si svou náklonnost k dirigování naplno uvědomil, když měl možnost studovat u Nikolause Harnoncourta, u něhož se zdokonaloval v interpretaci staré hudby.
„Dirigování mě zcela pohltilo. Když mi bylo pětadvacet, vyhrál jsem dirigentskou soutěž (pořádanou Rupertovou nadací v roce 1976 v Londýně), a pak začalo přicházet bezpočet nabídek. Jen se hrnuly. Samozřejmě to pro mě bylo velmi atraktivní a pokaždé jsem si říkal: ,Ten následující koncert si ale hodně užiju!‘ Byl jsem hodně mladý a byl jsem pohlcen hudbou, ne dirigentskou profesí samou o sobě,“ podotýká Iván Fischer.

Záleží jen na entuziasmu

V roce 1982 se Iván Fischer začal zabývat myšlenkou na založení vlastního orchestru. „Bylo mi dvaatřicet, myslel jsem, že mohu změnit svět,“ usmívá se. „Otázka jen byla, kde. Záhy mi to bylo jasné – mé rodné město Budapešť bylo ideální. Víte, kdybyste si třeba v Chicagu chtěli vyhlédnout skupinu hráčů, abyste vylepšili Chicago Symphony Orchestra, je to trochu k smíchu. Ale Budapešť byla ideální. Tolik muzikantů na té nejvyšší úrovni, ale orchestry, ve kterých hráli… Druhá liga. Představoval jsem si hráče, kteří jsou a chtějí zůstat kreativní, kteří dokáží své ambice podřídit celku… Byl jsem až překvapen, jak rychle jsem je našel. Určitě i proto, že se v té době potkaly dvě ambice: moje a jejich,“ vzpomíná Iván Fischer. Budapešťský symfonický orchestr založil jako tržní alternativu ke státem kontrolované kultuře. „Nebyli jsme podporováni žádnými politiky. Náš krok byl pro Maďarsko novinkou. Byli jsme jakýmsi experimentem pro zjišťění, zda podobná instituce může přežít, tedy modelem, jak proniknout na zahraniční trh s velmi omezenými finančními zdroji. Maďaři si mysleli, že nemůžeme přežít. Ale stalo se. Dokonce jsme přežili všechny režimy i všechny finanční krize,“ připomíná Iván Fišer.
Jak píší světová média, Budapešťský festivalový orchestr nejenže přežil, ale stal se jedním z nejlepších orchestrů na světě s tak vřelým, pulzujícím a barevným zvukem, že ho lze rozpoznat při prvním zapnutí rádia. „Zakládal jsem ten ansámbl s jedinou myšlenkou: Když to budeme dělat dobře a se znatelným entuziasmem, výsledky se dostaví,“ říká Iván Fischer.
Většina hráčů orchestru jsou Maďaři, ale nezanedbatelný počet pochází ze zahraničí. Pro orchestr mezinárodního renomé je také neobvyklé, že muzikanti nemají stálé smlouvy, ale jsou takzvaně na volné noze. Znamená to, že v orchestru nepůsobí žádné odbory, které by chránily zájmy a postavení hráčů, na druhé straně to pro ně znamená větší nezávislost.
Tuto „pracovní nejistotu“ si pochvaluje i Iván Fischer: „Mohou hrát kdekoliv jinde, a já vím, že se do našeho orchestru vracejí osvěženi. Chci ve svém orchestru individuality, ne poslušné, uniformní vojáky! Těleso se musí neustále rozvíjet, jinak se z něj stane muzeum. Myslím si, že velké orchestry připomínají dinosaury – před vyhynutím. Podle mě je to otázka dvaceti třiceti let. Ony požírají sami sebe! Existují, jen aby uspokojovaly své potřeby: členům orchestru zajišťují pracovní jistotu, naplňují ambice sólistů a dirigentů – a nakonec tu existují pro malou skupinu společnosti, která se ráda ukazuje na kulturních událostech. Podle mě musí být orchestry spíše jako tygr: musí mít drajv, vášeň a absolutní umělecké naplnění hudebníků,“ vyjadřuje se provokativně Iván Fischer.
Na druhé straně ovšem zdůrazňuje dlouhodobou týmovou spolupráci: „To máte jako s psychoanalýzou, která probíhá roky, na rozdíl od jednorázových sezení. Teprve po třiceti letech něco vážného a seriózního začíná. V orchestru se navzájem známe dokonale, věříme jeden druhému, řekl bych, že to je stav absolutní důvěry.“
Fischer nemá rád jakýkoliv náznak rutiny: „Pracujeme hodně intenzivně a neformálně. Trochu to připomíná smyčcové kvarteto. Neřeknu například vedoucímu violoncellové skupiny: ,Prosím, nyní jemněji.‘ Ne, místo toho se na něj obrátím: ,Hej, Petře, co tam k čertu děláš?‘ To je úplně jiná komunikace, mnohem osobnější. Hned si třeba všimnu, že muzikanti nejsou tak koncentrovaní, jak bych si představoval. Myslím, že můj způsob práce spíše připomíná práci divadelního režiséra s herci.“

Nesmlouvavý kritik

Přestože patří Budapešťský festivalový orchestr k nejlepším maďarským vývozním artiklům, snížila mu městská rada přede dvěma roky dotace, což mělo za následek omezení programů ve školách a v pečovatelských domech. Ozývaly se hlasy, že to byl trest za Fischerovu kritiku Orbánova autoritářství a vládního nacionalismu. Peníze od státu však kráceny nebyly a Fischer přispěchal s vyjádřením: „Někteří rozumějí tomu, co znamená náš orchestr pro Maďarsko. Je zajímavé, že vláda to chápe jinak než město Budapešť.“ Novináři poukazují na to, že ačkoli se Fischerovi hrubě nelíbí Orbánova politika a vzrůstající antisemitismus v zemi, nikdy nepomyslel na to, že by se s Maďarskem rozešel, jako to udělal klavírista András Schiff, který se do Maďarska odmítl vrátit kvůli současnému antiliberálnímu prostředí. Iván Fischer má jiný názor, přestože trvale žije v Berlíně: „Stále je to země, kde je možné argumentovat, diskutovat, zdvihat svůj hlas, mít odlišný názor a kritizovat věci, s kterými nesouhlasíte.“
Odlišný postoj zvolil Zoltán Kocsis, který v roce 1983 s Ivánem Fischerem Budapešťský festivalový orchestr spoluzakládal. K Orbánově straně Fidesz byl mnohem benevolentnější a po jejím vítězství ve volbách zvýšila Orbánova vláda dotace Maďarské národní filharmonii, kterou jako ředitel vedl právě Zoltán Kocsis, tehdy na úkor Budapešťského festivalového orchestru.
Novináři také zjišťovali, jestli Fischera někdy zajímalo, zda by podpora politiků mohla posílit jeho kariéru nebo existenci orchestru. Dirigent je v tomto ohledu zcela nesmlouvavý: „Pro mě tu neexistuje žádné dilema. Kdybych byl sám sobě cenzorem a neříkal, co si myslím, nemohl bych se na sebe podívat do zrcadla. Kdyby někdy došlo k tomu, že by řekli: ,Nemůžeme dále podporovat orchestr, který je vlajkovou lodí maďarské kultury, protože její šéf měl kritické poznámky,‘ byl by to takový stupeň diktátorství, že bych už v Maďarsku dále pracovat nemohl. Já zůstanu svobodný, ale oni si musejí přebrat, jakou míru tolerance ukážou.“
Fischerovy nesmlouvavé politické názory jsou hluboce zakořeněné v jeho životní zkušenosti. Pochází z židovské rodiny, jeho babička zahynula v Osvětimi, dědeček byl ubit k smrti v Buchenwaldu. Jeho rodiče se za války museli skrývat. Otec se zachránil díky rodinným přátelům, kterým zemřel syn. Před úřady to zatajili a jeho identitu převzal Ivánův otec Sándor Fischer. Dodnes tyto osobní dokumenty Fischerova rodina uchovává jako velkou vzácnost.
„Cožpak se skutečně chceme vrátit k nacionalistické minulosti, kdy se národy i náboženství obracely jeden proti druhému?“ táže se Iván Fischer. „Důvod, proč podporuji integraci Evropy, je v tom, že se konečně staneme rodinou národů, které chtějí žít vzájemně v míru. To je mnohem důležitější než cokoli jiného. A hudba může pomoci tento sen naplnit.“

Láska na celý život

Přestože nyní žije Iván Fischer v Berlíně, který považuje za tolerantní město, kde se volně dýchá, kde vychovává své děti a má tam trvalý úvazek, tvrdí, že práce s Budapešťským festivalovým orchestrem je celoživotní poslání. S touto představou těleso také zakládal. Na orchestr nahlíží jako na „laboratoř“ orchestrů budoucnosti, protože je flexibilní, otevřený a hráči mnohem raději rozvíjejí své profesionální dovednosti, než kdyby zůstali usazeni na jedné židli v jednom tělese po celý život.

Budapešťský festivalový orchestr s Ivánem Fischerem, Christiane Karg, Elisabeth Kulman a Českým filharmonickým sborem Brno přednesou 24. května na Pražském jaru 2. symfonii c moll Vzkříšení Gustava Mahlera. Je tedy na co se těšit!

Iván Fischer (1951)
Jako mladý hrál na klavír, housle a violoncello, na Konzervatoři Bély Bartóka v Budapešti studoval hru na violoncello a dirigování. Ve studiu dirigování pokračoval u Hanse Swarowského, poté se v barokní interpretaci zdokonaloval u Nikolause Harnoncourta v Salcburku. V roce 1976 zvítězil v dirigentské soutěži Rupertovy nadace v Londýně, poté následovala pozvání k mnoha britským orchestrům, včetně London Symphony Orchestra a BBC Symphony Orchestra. V roce 1983 debutoval u Los Angeles Philharmonic a v témže roce založil spolu se Zoltánem Kocsisem Budapešťský festivalový orchestr, těleso, které bylo zařazeno mezi deset nejlepších orchestrů světa. Od roku 1988 byl hostujícím dirigentem Cincinnati Symphony Orchestra, v letech 2000–2003 hudebním ředitelem Opéra National v Lyonu, v roce 2008 se stal hudebním ředitelem National Symphony Orchestra ve Washingtonu. Od roku 2010 řídí Konzerthausorchester Berlin. Jeho bratr Adam je rovněž uznávaným dirigentem.
Iván Fischer se jako dirigent věnuje symfonické a operní tvorbě, v posledních letech se vrátil ke komponování. V roce 2013 měla premiéru jeho jednoaktová opera Red Heifer (A Vörös Téhén, Rudá jalovice), v níž připomněl dávnou antisemitskou kapitolu z maďarských dějin a tu využil jako politický komentář k dnešní situaci v Maďarsku. Je rovněž znalcem české hudby, uvádí skladby Antonína Dvořáka i terezínských autorů Hanse Krásy a Viktora Ullmanna.

Nahoru | Obsah